I ráčil J. M: promluviti v ten rozum: "Na čem jsem v neděli s vámi pozůstal, to v-paměti své mám a to na tom, že jsem s katolickými jednati měl strany toho, aby ujištění náboženství vašeho v sněm vjíti mohlo, což jsem i učinil. Že pak odpověď Vám ode mne dána není; to se příčinou tou děje, neb jsou mi to oznámili, poněvadž to ne jich samých se dotýče, nežli těch také, kteří staří sub utraque býti se praví, a protož že potřebí jest jim to oznámiti, co k tomu říkati budou. A tak na to jsem je povolal a s nimi o to jednal, kteří jsou mi včera svou odpověď dali a chci ji katolickým v známost uvésti strany toho ujištění, neb víte, že takové věci s obecním povolením se státi mají, a nechci zaháleti a pokudž možné bude vám dnes neb zítra odpověď dáti, a co v té věci budu moci platného a užitečného, což by k pokoji sloužilo, učiniti, to rád učiním. Že se pak omlouváte, jako byste snad u mne v domnění býti měli, že by artikulové sněmovní ode mne vám předložení vaší příčinou se protahovati měli: i jest tak, že bych příčinu měl něco toho sobě mysliti, neb o posledním sněmu nic k tomu podobného není jednáno, ačkoli jste mi se ohlásili, že tak učiniti a věci mé jednati chcete, jak jste vy pak (míníc pana sudího) sami mně to oznámili a protož znáti můžete, že slušně takové rozmyšlení míti musím; neb v věcech vašich pracně jednám, než zase vidím, že vy v mých potřebách velmi slabě se k tomu máte. Chcete, abych vaše věci fedroval a mé aby pod tím zadu zůstaly, a kdybych měl v tom takovou měrou od vás překážku míti, tehdy bych sobě mysleti musil, že mi se to zoumyslu děje; než naději se, že jináč k tomu se míti budete, poněvadž vidíte, jak já v věcech vašich nezahálím, naději se, že nic tím méně v věcech mých jednati budete. Neb když by se i jednalo, však nic zavřeno nebude, když k závěrce sněmu přijde, každému bude svobodné mluviti, co mu se bude viděti. A protož vás napomínám, aby ste věci mé před sebe vzali, neb kdybych viděl, že byste tím odkládati chtěli, tehdy také malou chuť bych měl k vašim jednáním."

Po tomto oznámení, když jsou stavové J. M. odpověď dali, že mezi sebou chtějí o to rozmluviti, i ráčil dále promluviti: že jistou zprávu míti ráčí, kterak bychom se chlubiti měli, jak jest nám mnoho připovědíti ráčil a někteří že by sobě to i spisovali, což jsou sobě druhá strana nemálo ztěžovali a nad tím těžkost měli, kterýmž že jest pracně to z mysle J. M. vymluviti musel, neb co jest nám připověděl, to že dobře pamatovati ráčí a že jest sobě každou řeč, aneb jaká kdy přípověď byla, také napsal a že by se jináč ty přípovědi vykládati a obracovati chtěly.

Stavové když jsou od J. M. dolů přišli, měli to všecko v svém uvážení a na ten čas se na tom snesli, nechtíce se s J. M. C. v odpory dáti, nahlédše i do sněmu předešlého; jaké strany jednání zůstání bylo, aby pánům přátelům pod jednou promluvení učiníc k paměti toto přivedli, jaké jednomyslné snešení spolu s námi mají, aby na nic jiného nastupováno nebylo, leč by artikul strany náboženství na místě postaven byl, neb jim že také na tom záleží, a protož aby žádáni byli, aby na cesty pomyslili a toho jim nápomocni byli, aby J. M. C. ten artikul o náboženství k místu a konci přivésti ráčil, nébrž straně pod obojí pod takovým snešením jistým že jest nenáleželo a nenáleží z toho vykračovati a v jiné jednání se dávati; všakž jak by jen ten artikul na místě postaven byl, že hned o jiné J. M. artikule jednati chtějí a osobami svými, pokudž nejvýš možné, nic sjíti nedadí.

Na to promluvení, když jsou se páni pod jednou sstoupili a pan komorník nejvyšší též s nimi v potazu zůstal, měvše mezi sebou promluvení a rozstoupivše se, pan komorník sám jest ke všem stavům pod obojí promluvení učinil v ten rozum: "Porozuměl jsem, jaké jste promluvení Jich M. pánům a přátelům našim pod jednou učiniti ráčili, jmenujíc v tom promluvení ode všech tří stavův pod obojí jiné mnohé, osobu mou i jiných množství starých znamenitých a poctivých lidí, jako bychom my nebyli té staré víry, pominouti ste ráčili, ježto podle mne znamenitý počet i na tisíce jich jest, kteříž jsou starého chvalitebného náboženství a ti, kteříž od něho neodstupujeme, kteříž v svých řádích zůstáváme a dobrými kněžími a pořádnými se spravujeme, a jsme ti, na kteréž povinnost J. M. C. se vztahuje, kteříž podle smluv sněmův a zřízení zemského v svornosti s jinými zůstáváme a víme, kdyby i páni katoličtí se chtěli od nás odděliti, že nemohou a my také od nich, s další nemalou ztížností a oznámením, že mnoho jich tu v sněmě jest, o kterých pán ví, že jsou prvé jináč věřili a protož že toho ohlášení nemohl pominouti."

Na to promluvení jsou se stavové pod obojí do zelené světnice sešli a měvše obšírné a ztížné uvažování, taková odpověď skrze pana sudího panu komorníkovi zase dána jest: "Jakou měrou a oumyslem jsme k pánům a přátelům našim pod jednou to přátelské ohlášení učinili, tomu že jest se z řeči naší porozumělo a to proto, že jsouce s počátku toho sněmu vždycky v přátelském snešení a srozumění, ještě bychom neradi v jednáních obecních od pánův se oddělovali, že pak pod tím pan komorník tak ztížnou domluvou k nám jest se ohlásil, toho jsme se do pána nikoli nenadáli, neb se tím mluví, že on s svým množstvím osob ze všech tří stavův jest ten, kterýž jest starého a chvalitebného náboženství, kterýž od toho neodstupuje, co prvé dobrého a pořádného, kteří v svých řádích zůstávají, kteří se dobrými a pořádnými kněžími spravují, na které se J. M. C. povinnost vztahuje, kteříž s jinými v svornosti zůstávají: ješto my na páně náboženství, jakého jest, jsme se neptali, než o svém víme a za ně se nestydíme, poněvadž jaká víra naše jest, J. M. C. jsme v spisu podali, aby všemu světu známa byla, však dobře trpěti nemůžeme, aby se neměl závazek J. M. C. na nás vztahovati, tomu místa dáti nemůžeme a v řádu a zřízení zemském stojíme, nedadouc pánu ani žádnému jinému toho napřed, a aby pán s jinými pány v dobrém srozumění byl, jak vypravuje, toho bychom pánu přáli. A kdož jsou ti, jimž J. M. C. zavázán býti ráčí, ty že očitě každý vidí, ale aby pánu samému jaký jiný zvláštní závazek býti měl, tomu odpíráme. A ačkoliv o velikých počtích stavův z strany své pán praví, ale rádi bychom věděli a je viděli, kdo jsou ti, a kde jaké vyhledávání a obsílky lidí se dějí, o tom také víme, i toho tajiti nemůžeme, že včerejšího dne maje pán nahoru k J. M. C. jíti tu jest tam starý primas Staroměstský některé sladovníky obeslal, chtějíc veliký počet strany své učiniti, kteříž domnívajíc se, že se tu řemesla jich dotýkati bude, o ničemž jiném, proč nahoru jdou, jsou nevěděli, až jsou z promluvení před J. M. C. porozuměli, což jsou hned, sešedše dolů, jiným zřetedlně oznámili. A protož tomu neradi jsme, že se takovými prostředky jednáním J. M. C. a obecním překážka činí, což my mlčením před J. M. C. pominouti nebudeme moci, nýbrž omluvu svou J. M. C. oznámíme, aby věděti a rozuměti ráčil, kým ti průtahové přicházejí a námi že tu nic neschází. A protož jakž jsme se předešle snesli strany náboženství, ještě na tom stojíme, aby nejprvé k místu ten artikul podle snešení sněmovního přiveden byl, a když to bude, osobami svými nic sjíti nedáme."

Proti tomu zase pan komorník oznámil: "Co jsem mluvil, pravím, že jsem dobře mluvil, ale ne abych V. M. měl dotýkati, neb jsem mluvil o jiných, v jakém dobrém řádu stojí, a aby tu kdo dotýkáni býti měli nevím. Než i já jsem se méně nadál, aby taková domluva tu v tomto místě tak ke mně se státi měla, poněvadž jsem až posavad tomuto království i každému rád sloužil, a nenadál jsem se, abych tak v tom domnění býti měl, neb jsem zle vykládán, učinivše zmínku o starodávním dobrém řádu. V čem se pak ráčíte chváliti, přál bych V. M., abychom v té svornosti, jak jest prvé bylo, zůstali. Pamatuji, že jsme strany náboženství v houfích spolu chodívali a prosili, aby konsistoř, jak od starodávna bývalo, obnovena byla a za dobré kněží abychom míti mohli a ještě prosíme a budeme bohdá dobrou odpověď míti, a znám jich tu tak mnoho, kteříž jste choditi ráčili a žádati, aby ten dobrý řád mohl jak prvé držán býti."

Když jest pak pán dotázán byl, kde jsou pak ten veliký počet stavův, o kterých praví, že bychom je rádi viděli, oznámil pán: kdybychom měli na otázkách býti, že by věděl co mluviti a na takových výkladech že není, ale že po kraji dosti a množství pobožných lidí jest i ženského pohlaví a že by se dobře našli, kdyby toho potřeba byla, a že tu některé osoby z krajův volené jsou, že se v to jednání o náboženství dávají a snad o tom poručení nemají. I ozvali se mnozí, že těch mnoho osob z krajův bylo by tu na sněmě potřebí viděti, o kterých pán praví a na tom aby se pán nemejlil, že vědí dobře, co v sněmě podle poručení sobě v krajích učiněného jednati mají.

Páni pod jednou dali straně pod obojí na nejprvní promluvení odpověď, opakovavše řeči a mluvení k sobě učiněné a žádali, abychom, pokudž možné, cesty obmýšleli k skončení toho jednání; kdy se to stane, že rádi s námi na J. M. předložené artikule nastoupiti chtějí. Než aby oni měli příčinou býti toho domnění, které J. M. o nás míti ráčí, tomu abychom nevěřili, zakázavše se straně pod obojí vším dobrým přátelstvím. Než majíc také napomenutí k spěšnějšímu jednání od J. M. C., že jsou nemohli pominouti včerejšího dne po vyslaných našich nám vzkázati, jestliže by pro krátkost času J. M. C. jednání nemohla všecka skončena býti, že by se tu jim nemohlo přičítati, než vzkázání žádného J. M. C. že jsou neučinili o nás; kdež pak počátek jich snešení s námi připomínáme, že nepochybují páni, že v paměti máme, za jakými příčinami jest se to stalo, totižto, když osoby z počátku k spisování obecních artikulův voleny byly, kdež pak strany tohoto artikule o náboženství od nás více než jednou oznámeno bylo, že by nám před na místě postavením ztížné bylo na něco jiného nastoupiti, z té příčiny že se u nich též zdálo potřebné ohlásiti, ne proto, aby svou jakou potřebu v tom znali; poněvadž s námi o náboženství nic činiti nemají, vědouc, že mezi předky našimi již ty věci na jisté míře postaveny jsou smlouvami i jináč a skrze krále J. M. k stvrzení přišly privilejemi; pamatujíc na to, při tom státi že chtějí, co tak jednou stvrzeno jest; jiné myšlení že jest nebylo, neb kdy jest se o měnění religí jednalo, že jim potřeba byla o tom věděti, poněvadž by změnění takové býti mohlo, kteréž by jim k ztížnosti býti muselo. A páni pod jednou, že se strany religí nezastírali v jednáních, k kterýmž že rádi přikročiti chtějí. Poněvadž pak tomu rozumějí, že my pod obojí mezi sebou rozdvojíni jsme a spisy J. M. C. že jsme podali, oni, páni pod jednou, že jich rozeznávati nemohou; než čím jsou povinni, to že rádi učiní a J. M. C., poněvadž vrchnost naše jest, aby se v to vložiti a spokojiti ráčil, že žádati chtějí.

Stavové pod obojí zase do zelené světnice se rozstoupili a rozmluvivše o jednu i druhou přímluvu, zase nejprvé pánům pod jednou z jich přátelského zakázání se poděkování stalo, než kdež páni pravili, že bychom pod obojí mezi sebou v rozdvojení byli, o tom že nevíme, nýbrž všickni že svorni jsme a v tom že nebude potřebí pánům o žádné jednání mezi námi s J. M. C. pro jednu aneb dvě osoby, kteréž nemohou stav slouti, jednati, neb jestliže ty osoby něčemu nedorozumívají, že proto obecní naše snešení minouti aneb v pochybnosti postaveno býti nemůže.

Podle toho také ještě i panu komorníkovi od stavův sub utraque proti řeči páně [odpověď dána] byla, jak prvé opakováno a toho doloženo, že ne my jsme se od pána, nežli pán od nás se jest odtrhl, a kdež pán tak na otázku stavům, kde by ti stavové byli, kteří se v spisu páně podepsali, oznámil, kdyby toho potřeba byla, že by se mohli najíti: na to pan Španovský řekl a někteří podle něho, že již přes osmnácte nedělí se sněmuje a že jich ještě není viděti a že by jich již potřebí bylo tu na sněmě.

A potom jest pan Vilím z Talmberka pošeptal panu sudímu, že jest doložil pan sudí, kdyby stavové byli věděli, že se pan komorník od nich tak má odtrhnouti, že by ho předešle k té práci nebyli chtěli potřebovati.

Tu pan komorník řekl: "Co jsem prv učinil to jsem rád a dobrou měrou činil, než kdybych tomu, který teď přišeptává, měl odpověď dáti, také bych mu dobře mohl oznámiti, že jest prvé mluvil, že o té augšpurské konfesí nic neví a nyňčko ji také schvaluje."

Pán z Talmberka řekl: "K tomu se znám, že jsem ji prvé neslyšel, než když jsem ji slyšel, k ní jsem přistoupil a ji schvaluji. Tu máte pane, odpověď."

A tak ty řeči se přetrhly a sněmu do zejtřího odloženo.

Ve čtvrtek před památkou narození panny Marie jsou se stavové v soudné světnici sešli, tu jest od strany pod obojí pánům pod jednou promluvení se stalo: že nepochybují, že v paměti své mají společné s nimi zůstání, aby nic k jednání jinému před se bráno nebylo, leč obecní artikule všecky na místě postaveny budou a zvláště artikul o náboženství, poněvadž se jich tu také dobře jako nás dotýče. A protož chtějí-li páni, tak co již obecních artikulův snešeno jest, J. M. C. aby bylo přednešeno, a artikul o náboženství aby J. M. C. také ráčil na místě s námi postaviti, že my ihned hotovi jsme, jakž týž artikul na místě postaven bude, na jiné předložené od J. M. věci také nastoupiti a jednati.

Na to promluvení páni pod jednou jsou zase odpověď dali, opakovavše promluvení druhé strany pod obojí, že se v tom pamatují, jaká předešlých časův ohlášení k nám jsou učinili a to ne jiným způsobem nežli přátelským, zvláště, poněvadž u sebe toho tak považovali, poněvadž jsou předky našimi jistá zůstání smlouvami i zřízeními zemskými, jak k sobě strany oboje chovati se máme, učiněna, a tak znajíc, že by snad nějaká proměna proti tomu býti chtěla, jakž pak i z toho nemalého odporu, který jest se mezi panem komorníkem a námi stal, jsou porozuměli, čehož mezi námi jako svými milými pány a přátely vděčni jistě nejsou, a že rádi při J. M. C. s ponížeností k tomu se přičiniti chtějí, aby skrze J. M. takoví mezi námi odporové mohli přátelsky spokojeni býti.

Na to promluvení strana pod obojí, rozmluvivše společně, zase to oznámili druhé straně, že tomu rozumějí, jakoby naše jednání strany nějakých nových věcí proti zřízení zemskému aneb smlouvám býti mělo a tudy že by se jich něco dotýkati chtělo, čehož se nenadějeme, aby páni co toho na sebe a na stranu svou potahovati měli. Neb nepochybujeme, že v své dobré paměti mají, když jsme jim z počátku ohlášení své, jakého náboženství jsme, učinili a aby spolu s námi k J. M. C. šli a se též přimluvili, aby J. M. povoliti ráčil, abychom to, co jest z dobrého řádu vystoupilo, zase mohli v kněžstvu a náboženství našem v řád uvésti: na to že jsou nám odpověď přátelskou dali, že z příčin jistých, pokudž možné, věcí našich se dotýkati oumyslu nejsou, všakž na čem koli my své věci s J. M. C. na místě postavíme, že nepochybují, že J. M. C. milostivě k nám se zachovati ráčí. Kdež pak páni toho dokládají, že bychom ještě snešeni mezi sebou nebyli a že při J. M. C. rádi se přičiniti chtějí, aby J. M. se v ty odpory vložiti a spokojiti ráčil: i my že snešeni jsme, oznámili, že pak jedna toliko neb dvě osoby od nás odstupují, tím že snešení naše nic zrušeno není. A také, ač víme, že páni dobrým oumyslem o to při J. M. C. by se starati chtěli, však my že toho potřebu žádnou býti neuznáváme, neb pro osobu některou málo sněmovní snešení se rozjíti nemůž a oni aby jakou překážku učiniti mohli, neuznáváme, neb pro nesnešení jedné neb dvou osob větší počet sněmy předce zavírají.

Páni pod jednou, měvše společné promluvení, zase odpověď tu dali, že s námi neradi v obšírnou disputací by se dávali, než že na toto naše promluvení potřeba jich ukazuje obšírnější nám odpověď dáti, a to v tom, což jsou k nám, jakž se nadpisuje, mluvili, že příčinu toho pamatují býti tu, že my jsme sobě ztěžovali, že sekty rozličné se rozmáhají a pro vykořenění jich že bychom to před sebe bráti chtěli. Než vědouce páni, jaká zřízení zemská jsou i mezi předky našimi jisté smlouvy a sněmové, aby nač jiného od nás nastupováno býti chtělo, tomu že jsou tak nerozuměli, i také aby taková slova k nám o jednání věcí svých s J. M. C. od sebe mluviti dáti měli, že se nenadějí.

Co se pak promluvení o srovnání odporův našich dotýče, to že jistě ne jinou nežli přátelskou měrou se jest stalo, a ještě že by vinšovali, abychom netoliko s jednou osobou, nýbrž dokonce s žádným na odporu nebyli; ale kdy jest se to spatřilo, co mezi stranou naší se jest zběhlo a J. M. C. bezpochyby něco také toho i donešeno, čehož vděčni nejsou, tehdy dobrou měrou a oumyslem to jsou k spokojení skrze J. M. C. nápomocni býti chtěli: než kdybychom toho vděčni býti nechtěli, že oni také tomu pokoj dáti mohou. A poněvadž již čas k sněmování a odjezdu J. M. C. do Řezna velmi krátký jest, za to páni pod jednou žádali, aby se na věci od J. M. C. předložené nastoupilo a společně jak z počátku sněmu tak i v těchto věcech jednalo, a jak včerejšího dne tak i tehdáž žádali, aby se čas nemařil, zatím že snad J. M. C. jiné věci naše k místu vésti ráčí a zaháleti nebude, a při tom žádali oumysl náš věděti, aby také věděli co dále činiti. Neb že by lítostivá věc býti musela, kdybychom tak dlouho sněmovali a tak bez na místě postavení těch věcí se rozjeti a také i u cizích národův divně vykládáni bychom býti museli. Kdyby pak býti vždy nemohlo, tehdy že by také nemohli tu v Praze daremně utráceti, než domů se zase obrátiti, však že se nenadějí, aby k tomu přijíti mělo, neb jistě na jiném že nejsou, nežli v těch ve všech věcech s námi jako s svými milými pány přátely o to, což by k obecnému dobrému bylo, jednati.

Strana pod obojí vyslyševše to, potřebné uznali, obšírněji o to promluviti a na tom se snesli, aby nejprvé k J. M. C. společně došli a co jest se stavům od pana komorníka stalo, to aby na J. M. vznesli s další žádostí, aby jim to od J. M. k slušné nápravě přivedeno bylo s tím doložením, kdyby tíž stavové pod obojí měli tak odřezanci obecního práva a řádu býti a povinnost J. M. že by se na ně neměla vztahovati, jak od pana komorníka oznámeno bylo, tehdy že bý také ani k volení krále a k sněmu obecnímu nenáleželi, též že by se v berních a jiných obecních břemeních také žádná povinnost na ně vztahovati nemohla, čemuž nikoli místa dáti že nemohou.

Též oznámeno bylo o sladovnících a jiných osobách, jak se obsýlají, aby J. M. C. se oznámilo, a podle toho se snesli žádati, aby J. M. C. již ráčil tomu artikuli o náboženství konec učiniti a jim milostivou odpověď dáti; neb jakž se to stane, že ihned chtějí podle jiných na J. M. artikule nastoupiti a v nich podle možnosti své nejvyšší všelijakou poníženou volnost ukázati.

Když to tak J. M. oznámeno bylo, ráčil býti nemálo pohnut a odpověď ráčil v ten rozum dáti, že tomu nerad býti ráčí, že takové nesrovnání a záští mezi námi se zbuzují, a pod tím že obecné dobré se obmeškává a toho že by vděčnější býti ráčil, aby taková osobní a postranní záští a kyselosti raději zanechána byla, nežli proto aby tak veliké jednání překážku míti mělo; neb že se J. M. vidí, že ten odpor náš bezpotřebný, který pro jedné osoby mluvení, kteréž ne tak velmi od nás by váženo býti mělo, neměl by pod zástěrou J. M. věcem tak znamenitým překážeti, neb že sami v víře snešeni nejsme, augšpurskou konfesí že žádáme a k staré víře pod obojí se známe, však jedno s druhým že se nesrovnává, a že by se založiti ráčil, že tu mnozí mezi námi jsou, kteří nevědí, co jest augšpurská konfesí. A protož že nás napomínati ráčí, abychom se tím nezastírali a k potřebnějším jednáním přikročili, tak bylo-li by co tudy obecnému dobrému překáženo, aby při všech národích nám vina přičítána nebyla. Neb že vidíme, kterak Turek v Uhřích opět škody činí, a nebude-li to opatřeno, že na rok budoucí není co jiného očekávati nežli otevřenou válku. Pakli bychom vždy na svém státi chtěli a co horšího všemu křesťanstvu z toho pošlo, že J. M. nebude tím ničímž vinen; nežli nám že všecka vina se přičítati musí, s dalším napomenutím, abychom k jednání předloženému přistoupili. Stavové vyslyševše to, oznámili J. M., že toho potřeba jich jest o to rozmluviti a J. M. poníženou odpověď dáti.

I sešedše dolů, když se tak ty věci čím dál tím více k zlému schylovaly, byli nad tímto mnozí ztíženi i také zarmouceni a snesli se na tom, aby pánům pod jednou toho podali, aby na zejtří se snešenými obecními artikuly k J. M. C. došli a J. M. je společně přednesli, potom aby v spisu omluvu á žádost svou J. M. C. podali, a pana Španovského se dožádali, aby to v spis uvedl; kterýž to vykonal a na níže psaný způsob sepsal, totižto, že jsou více nežli jednou milostivé J. M. C. napomenuti k sobě slyšeli, aby k předloženým sněmovním artikulům přistoupili a k průtahům příčiny nedávali, však že se v tom pána Boha dokládají, že by neradi netoliko jeden den, nýbrž ani hodiny jedné k průtahům J. M. věcí příčinou byli, všakž poněvadž obecní artikulové již na větším díle jsou vyřízeni a J. M. podáni, mezi kterýmiž artikul o náboženství, kterýž nejpřednější a nejpilnější jest, ještě nevyřízený zůstává, na kterýž od J. M. milostivé odpovědi stavové pod obojí očekávají a přivedše sobě jeden i druhý sněm ku paměti, to J. M. C. jisté snešení s stavy že nacházejí, že nejprvé a přede všemi věcmi jinými artikulové obecní mají jednáni a na místě postaveni býti, a když by ti tak na místě postaveni a vyřízeni byli, že teprva na předložení sněmovní má nastoupeno býti, a protož že stavové J. M. poníženě prosí, aby J. M. C. ráčil jim odpověď milostivou dáti; neb dokavad v náboženství svém a v tom nářku jim od pana komorníka tak nevině učiněném opatřeni a ujištěni nebudou, že jim možné není co jiného jednati ani podle něho pana komorníka do sněmu jíti a věci J. M. C. jednati.

A poněvadž se více k nějakému sněmu rozvedení nežli k čemu jinému schylovalo, neb jsou stavové nad tím oznámením od J. M. C. učiněným nemálo ztížni byli, i když z sněmu dolů sešli, napsal pan sudí J. M. C. cedulku tichým duchem a s poníženým oznámením, že stavové nemálo nad oznámením J. M. ztížni jsou a jináč že k sobě toho nepřijímají, nežli, jakoby všecky J. M. proti panu komorníkovi za lživé usouditi ráčil, protož že J. M. prosí, aby ráčil na nějakou jinou cestu pomysliti, neb že se jistě obáváme něčeho škodlivého k rozvedení sněmu.

Na tuto cedulku J. M. C. ráčil zase panu sudímu odepsati v ten rozum: "Cedulku Vaši jsem přečetl, než vidí mi se, že velmi bezpotřebné jest, že se chtějí komorníkovi věci a řeči v to jednání vplísti a tak obecnímu dobrému z oumysla překážku činiti. A vidí mi se, že byste slušně na tom, co jsem vám před několika dny za odpověď dal, přestati mohli a mně se důvěřiti neb nerozumím, jak bych skůro víceji činiti mohl; k tomu také, kdybyste Vy a někteří jiní jiné stavy k tomu vedli a měli, tehdy by tím, dobře spokojeni byli, neb jestliže slovům mým věřiti nechcete, tehdy jiným věcem také věřiti nebudete, ačkoli toho žádné příčiny nemáte. Šetřte pilně co činíte, neb sic vina všecka Vám a Vašim se přičítati bude, což bych z strany své nerad viděl, neb žádné slušné příčiny toho nemáte, abyste k ostatním jednáním neměli přikročovati a raději tudy tomu všemu překážku činiti.

Potomně večer byl pán z Rožmberka k J. M. C. obeslán a snad toho něco J. M. C. jest od pána předloženo, co by z toho pojíti mohlo. Neb jsou se stavové pod obojí konečně byli na tom snesli, z sněmovního zůstání nikoli nevykračovati a k žádnému jinému jednání nepřistupovati, leč artikul náboženství s opatřením jich na místě postaven bude.

A protož potom okolo dvou hodin na noc poslal J. M. C. pana Jiřího z Martinic, komorníka svého, na Hradčany k panu sudímu, aby asi s osmi osobami přednějšími na zejtří v sedm hodin u J. M. C. se najíti dali. I šly k J. M. na zejtří v pátek osoby níže psané: nejvyšší pan sudí, pan Jaroslav z Smiřic, pan Hendrych Kurcpach, pan Karel z Biberštejna, pan Jan z Valdštejna, pan Burian Trčka, pan Jan Leskovec, pan Michal Španovský, pan Šebestian a pan Václav bratří z Vřesovic, kterýmž jest J. M. C. řeč učiniti ráčil v níže psaná slova.

Léta Páně tisícého pětistého sedmdesátého pátého v pátek po sv. Jiljí nejjasnější kníže a pán, pan, Maxmilián, římský císař, uherský a český král, ráčil jest stavům všem tem království tohoto Českého pod obojí způsobou, tělo a krev Krista pána přijímajícím, na poníženou a poddanou žádost jich strany artikule o náboženství a religí jich ujištění vlastními ústy svými císařskými tuto odpověď milostivou dáti a to po osobách zejména těchto, panu Bohuslavovi Felixovi Hasenštejnském z Lobkovic a na Líčkově a Chomutově, nejvyšším sudím království Českého, panu Jaroslavovi z Smiřic a na Kostelci, císaře J. M. dvoru maršálku v království Českém, panu Janovi z Valštejna a na Sečicích, hejtmanu Menšího města Pražského, panu Jindřichovi Kurcpachovi z Trachenburku a na Stolinkách, panu Karlovi z Biberštejna a na Děvíně, panu Burianovi Trčkovi z Lípy a na Světlé nad Sázavou, podkomořím království Českého, panu Janovi Leskovcovi z Leskovce a na Cerekvici, panu Michalovi Španovskému z Lisova a na Pacově, Její M. císařové, jakožto králové české, podkomořím v témž království, panu Šebestianovi z Vřesovic a na Tauchovicích a Kystře, panu Václavovi z Vřesovic a na Byšicích.

Předkem, že jest sobě J. M. C. včerejší stavův promluvení k milostivé paměti přivésti ráčil, kteréžto ve dvou artikulích obsaženo bylo a jest, a to předkem o důtku, kterouž jest pan Jan z Valštejna a na Hrádku nad Sázavou, nejvyšší komorník království Českého, stavům učiniti měl, a druhé O odpověď, kteréž stavové na artikul strany religí a náboženství jich očekávají a žádají.

Co se prvního artikule dotýče, J. M. tomu nerad býti ráčí, že jsme se v takové nesrozumění vespolek dali, před čímž J. M. stavy vždycky vystříhati a abychom se v zbytečné hádky a odpory nedávali, napomínati jest ráčil, nebo že druhdy mnohý tak mnoho mluví, kdyby se na všecko odpovídati mělo, že by mnoho zbytečného zaneprázdnění z toho pojíti mohlo, jakož pak toho příklad na panu komorníkovi a stavové na sobě sami sobě vzíti mohou, z čehož jaká skyselení jedněch k druhým pochází, tomu že dobře rozuměti mohou, což v pravdě J. M. C. k veliké škodě království tomuto býti uznávati ráčí. Ale však nicméně, poněvadž J. M. C. tomu z jisté zprávy srozumovati ráčí, že ztížnost stavův nejináč, než tak jakž od stavův na J. M. vznešena byla, v pravdě tak sama v sobě jest, nad čímž J. M. velikou nelibost míti a to uznávati ráčí, že jsou vysoce dotčeni a kdyby to tak býti mělo, že by to jináč nemohlo rozumíno býti, než že by stavové za ty a takové jmíni a držáni a vykládáni býti museli; ale že pan komorník není než toliko samotný, jedna osoba, ani králem ni knížetem země, aby jaká práva a řády ustanovovati; koho odsuzovati anebo komu na jeho spravedlnosti vkračovati mohl, a že taková jeho řeč podstaty a gruntu žádného nemá, aby on stavy za takové učiniti mohl, a že i takové promluvení stavům na žádnou ujmu ani škodu býti nemůže a nemá. Neb že J. M. C. i všickni jiní poctiví lidé, kdo a co tíž stavové jsou, dobře vědí, totižto že J. M. C. je za své věrné poddané držeti a míti ráčí, jakožto ty, kteříž pod J. M. C. milostivou ochranu a ke všem řádům a právům království Českého náležejí a na které povinnost J. M. C. stavům učiněná se vztahuje; a protož aby se stavové na takovou pana komorníka řeč nic neobraceli a zvláště poněvadž jsou mu zase, nešetříc ho v tom nic, dostatečnou odpověď na promluvení jeho dali. Však nicméně že J. M. C. toho jemu panu komorníkovi předložiti a ztížiti, co jest mluvil, aby potomně věděl, co mluviti má, pominouti neráčí, tak aby znáti mohli, že J. M. C. nad tím žádného oblíbení míti neráčí, a aby se potomně v příčinách k těm podobných věděl jak střídměji chovati, a že se J. M. k tomu milostivě přičiniti ráčí, aby ta věc k slušnému spokojení přivedena byla.

Co se pak druhého artikule dotýče, že J. M. C. stavům to v pravdě oznámiti moci ráčí, že jest ráčil se vší nejvyšší možností s stavy pod jednou i s těmi druhými jednati, aby žádost stavův strany ujištění jich v náboženství jako artikul buď do sněmu aneb do desk zemských vjíti mohla, ale že jest toho ničehož při nich obdržeti moci neráčil, nýbrž že od nich J. M. tato odpověď dána jest, že o takovou věc již dávno mezi sebou smlouvami starými též i mnohými sněmy spokojeni a tak v tom utvrzeni jsou, že sebe z toho propustiti a to zjinačiti téměř nemožná věc jest; a protož že J. M. prosí, poněvadž J. M. na zdržení všeho toho i povinností vysokou zavázán býti ráčí, aby toho ničehož k proměnění nebo zjinačení přijíti dopustiti neráčil, nýbrž toho změňovati moci žádné že by míti neráčil. Těmi a takovými velikými slovy skoro i drobet ztížně J. M. na povinnost J. M. napomenúti směli, z kteréžto odpovědi stavové snadno tomu vyrozuměti mohou, čím dále taková věc na odkladích státi bude, že tím víc a víc odporu a nesrozumění mezi stavy vzejde, čehož aby pominuto bylo, že by J. M. nic vděčnějšího ani také stavům co dobře platnějšího se státi mohlo, jakož pak stavové příklad toho z toho mezi sebou a panem komorníkem na ten čas vzíti mohou.

Strany pak ujištění stavův, že J. M. všecka o to s stavy promluvení a učiněné přípovědi své milostivé v dobré paměti míti ráčí, jak a v jakých slovích taková jsou se stala, a že i ještě žádného jiného oumyslu než téhož a jednostejného, abychom, pokudžby nejvýše možné býti mohlo, ujištěni byli, býti neráčí; a protož jak předešle tak i nyní že na svou dobrou víru a k duši to přijímati, že s stavy věrně a upřímně míniti ráčí, aby se na J. M. slova a takřka ty přípovědi ubezpečili. Neb že J. M. C. po německu a česku a ne po novofrancouzsku upřímně a srdečně míniti ráčí, a že J. M. C. jim stavům v náboženství a religí jich překážky sám od sebe činiti ani jiným dopustiti učiniti pod žádným způsobem ovšem neráčí, a to což stavům připovídati ráčí, že pevně a nezměnitedlně držeti, na čež se ubezpečiti mohou, oumyslu býti ráčí. Neb že stavové vědí, že jest jim osobou svou nikdá žádné překážky činiti neráčil, jestliže jest se pak od jiných co toho činilo, že ne s vůlí J. M. to jest bylo, že pak přes to jim se překážky činívaly, tak jakž ztížnost stavův předně na pana arcibiskupa a konsistoř Pražskou nejvíce se vztahuje, jaké ublížení stavové a kněžstvo jich od nich snášeti jsou museli, aby se jich stavové nic nebáli, že J. M. C. je před sebe obeslati a při nich i jinde to tak opatřiti ráčí, že se toho dopustiti více nikoli nemají, anobrž že i pod pokutou a skutečným trestáním jim to přísné zapověděti chtíti ráčí; a jestliže by z které koli strany kdy oč jací odporové vznikli, aby na samou osobu J. M. C. vznášeno bylo, a J. >M. na to pomysliti ráčí, aby se žádné straně v ničemž neublížilo, neb že J. M. dobře v to trefiti a je na uzdě tak zdržovati uměti moci ráčí, že se budou museti v tom ve všem náležitě chovati.

Dále, že také J. M. C. jak předešle připovídati, tak i ještě k tomu milostivě povolovati ráčí, aby stavové sobě a mezi sebou jistý počet osob voliti moc měli, kteréž by nad religí a náboženstvím stavův ochrannou ruku drželi, tak jestliže by jim kdokoli v náboženství a religí jich vkračovati, jim. nebo kněžím a farám jich jakou překážku činiti chtěli: ty volené osoby aby opatřiti, je chrániti i také na J. M. vznášeti bezpečně svobodně mohly. Nad takovou asekurací a ubezpečení, že J. M. nic vyššího, platnějšího a pevnějšího, tak aby ze všech stran mezi stavy dobrý pokoj a láska trvati a zůstati mohla, věděti ani vymysliti moci neráčí, než toliko přípověď svou vlastní. Nebo jestliže by stavové již J. M. řeči a slovům víry přikládati nechtěli, že J. M. tomu rozuměti neráčí, kterak by psaním a listům jeho více věřiti mohli; zase také kdyby J. M. jináče mysliti a jináče činiti ráčil než mluviti ráčí, že by se vždycky za to styděti, a to o sobě mluviti, že slov svých a přípovědí nezdržuje, slyšeti, a sebe samého za lehkého a ničemného člověka odsouditi, anobrž za takového, který by, aby mu co věřeno kdy býti mohlo, hoden nebyl, držeti museti ráčil, čehož milý pán Bůh uchovati rač.

A protož že jiného vyššího ubezpečení býti a také jiný způsob k zachování stavův v lásce a svornosti nalezen s těžkem býti může; nebo že J. M. nic více a výše na péči nikdá nebylo a není, než to, kterak by všecky země své v dobrém pokoji až do smrti své zachovati moci ráčil, jakož pak i k tomu upřímně a věrně i králi franskému, když jest ve Vídni u J. M. byl, raditi ráčil, v tom jemu předkládajíc příčiny jeho všelijakého neštěstí strany nezdržení víry a provedení nad admirálem a jinými tak hrozného oučinku, pročež jej pán Bůh slušně pokutovati a trestati ráčí. Dále J. M. C. naučení a radu mu dávajíc, jak by se potomně jináče k poddaným svým zachovati měl, čehož jest pak i J. M. C., že se tak zachovati chce, připověděl, ale jak jest to zdržel, to již všem vědomé jest. V tom příklad dávajíc na vrchnostech královských a zemských cizích národův, kteří přípovědi své nedrželi a víru svou rušili, pročež je pán Bůh hrozně pokutovati a trestati ráčil, a tak v tom příklad ten jeho na sebe J. M. potahujíc, kdyby J. M. víru a přípověď svou učiněnou také zdržeti chtíti neráčil, že by ne jiného než téhož na sebe očekávati museti ráčil, ale že by ráčil mnohem raději smrt podstoupiti, nežli víru a přípověď svou změniti neb nezdržeti.

A protož milostivě žádá již, aby nadepsané osoby dole očekávajícím stavům takový milostivý oumysl a přípověď J. M. C. dostatečně v známost uvedly s obšírným a častým opakováním J. M. v té věci oumyslu k stavům a k takovému ujištění o religii a náboženství ještě z celého věrného a neošemetného a k obecnému dobrému království tohoto prospěšného a náchylného srdce; vedle toho také aby stavové napomenuti byli, aby na tom již přestali a k jednání jiných artikulův J. M. příslušejících přikročili, nebo že J. M., nejsouce v tom povolání jako jiná obecní osoba, než v mnohém vyšším, také musí ne na jednu toliko ale také na další příležitosti se ohlédati a k tomu aby ze všech stran pokoj a svornost zachována býti mohla.

Při synu pak svém že to tak opatřiti chtíti ráčí, že touž měrou stavům, jako i J. M. C., zavázán býti má. A ačkoli synové J. M. na ten čas katoličtí jsou, ale však že J. M. C. ve všem tak poslušni jsou, že tím jist býti ráčí, že proti vůli a nařízení J. M. nic před sebe bráti nebudou; neb ačkoli o nich to rozhlášeno jest, že by něco toho proti maršálku rakouskému a Popenheimovi před sebe vzíti míti chtěli, kudy by usmrceni býti mohli, však že J. M. na svou pravdu a podle svého dobrého svědomí pověděti moci ráčí, že se Jich M. v tom křivda stala a že Jich M. v tom nevinně v křik lidský přišli a toho že v skutku nic na Jich M. shledáno není, neb že mnoho lidí jest, kteří nic jiného na práci nemají a neobmýšlejí, nežli kudy by skrze lidské různice a nesvornosti sobě nějaký užitek přivésti mohli. Ale všakž že J. M. té celé důvěrnosti a naděje k stavům býti ráčí, že takovou věc právě uvážíc, k srdci připustíc, ničímž tím se rozpakovati dáti nedopustí ani k tomu přijíti nedají, aby mimo takovou J. M. přípověď stavům, ujištění a ubezpečení co jiného a většího žádati měli, neb že J. M. C. v pravdě za to míti a držeti ráčí, že tím a takovým ujištěním stavové před J. M. C. i jedním každým dostatečně a dobře bezpečni a jisti býti mohou a že někdy příhodnější čas se trefiti bude moci, že té věci lepší průchod k utvrzení toho všeho budou moci míti.