Sine dato. MS. v archivu česk. místodržitelství.

J. M. římský císař a uherský, český král, předkem od knížat a stavuov království Českého, věrných poddaných svých milých, že jsou se k dnešnímu dni a sněmu obecnímu od J. M. položenému v znamenitém počtu poslušně sjeli a najíti dali, milostivě přijímati a dále na ně vznášeti ráčí: že J. M. C. hned od počátku kralování svého a jakž jest pán Buoh všemohoucí z milosti své svaté J. M. C. syny a dědice dáti ráčil, vždycky to milostivě a otcovsky obmýšlel, opatroval a na mysli své císařské měl a podnes míti ráčí, aby mezi J. M. C. syny a dědici najmilejšími bratrská láska a svornost i také mezi J. M. C. královstvími a knížetstvími, zeměmi a věrnými poddanými dobré upokojení státi, trvati a to všecko, což by k nelásce, nesvornosti a k nepokoji, pozdvižení neb roztržitosti sloužilo, přetrženo a uvarováno býti mohlo. A přemejšleje také J. M. C. při sobě zdravě, že J. M. tolikéž jako jiní smrti poddán jest, chtíc J. M. C. rád za živnosti své tak to naříditi a opatřiti, aby po smrti J. M. C. táž bratrská láska mezi J. M. C. syny (jakž posavad) i tolikéž mezi J. M. C. poddanými snešení, svornost a upokojení býti mohlo, se rozmáhalo a trvalo: kdež maje J. M. C. o tom dobrú vědomost, že privilegia a svobody království Českého to v sobě obsahují a zavírají, že vždycky nejstarší syn a dědic, kteréhož by kdy který král český měl, králem českým z práva býti má, což jest se každého času tak podle týchž privilegií zachovávalo, jakž o tom šířeji v dotčených privilegiích strany toho artikule a dědictví království Českého vyměřeno jest; i poněvadž nejjasnější kníže a pán, pan Maximilián, syn J. M. C. najmilejší, na, sněmu, kterýž ve čtvrtek po svaté Školastice léta 1549. na hradě Pražském při přítomnosti J. M. C. držán byl, za krále českého vyhlášen jest, i také na tom, zuostáno, když by se J. M. C. s stavy království Českého o to snésti ráčil, aby J. M. Kr. korunován byl, tak a na ten zpuosob, jakž týž sněm výš psaný to v sobě šíře obsahuje a zavírá, i také podle privilegií a svobod království tohoto; i ač by J. M. C. dávno takové korunování před sebe vzíti byl ráčil, než pro mnohá jiná znamenitá zaneprázdnění netoliko J. M. C, a království tohoto, nébrž i všeho křesťanstva se dotýkající, to jest se vykonati nemohlo. Však nechtíc J. M. již tím déle odkládati, než s pomocí pána Boha všemohúcího to vykonati a J. M. K. na zpuosob, jakž výš dotčeno, i také najjasnější kněžnu a paní, paní Marii královnu českou, J. M. C. manželku a J. M. C. dceru najmilejší, dáti korunovati: pro kterúžto příčinu J. M. C. tento sněm jest položiti a rozepsati ráčil. A protož knížata a stavové království tohoto aby mezi sebou rozmlúvali, na který by čas těchto dnuov toto obojí korunování předsevzato býti a s pomocí pána Boha všemohoucího šťastně vykonati se mohlo, neb J. M. král Maximilián neráčí na jiném býti, nežli to všecko, což jest J. M. C. i jiní předešlí králové čeští strany povinnosti i jiných všech věcí vykonávali, též učiniti a vykonati ráčí; a stavové tolikéž beze vší pochybnosti, čím jsou povinnovati, že to, jakž na věrné poddané náleží, vykonají a se v tom ve všem poddaně a poslušně zachovají; však na ten zpuosob a s těmito výminkami, jakž sněm výš psaný, kterýž 49. léta držán byl, i také revers, kterýž J. M. Kr. stavóm na sebe dáti ráčil, v sobě šíře ukazuje, se to všecko vykonati má. A J. M. C. i též J. M. král Maximilián knížat a stavuov milostivě žádati ráčí, poněvadž od starodávna vždycky při korunování králuov českých berně od stavuov králi korunovanému dávána byla, že tolikéž stavové o čas mezi sebou se snesou, kdy by a kteréhož času takováž berně vyplniti se měla. Také J. M. C. tomu srozumívati ráčí, že by mezi stavem panským a rytířským strany ceremonií a nošení klenotuov zemských při korunování něco na rozdílu býti chtělo: i J. M. C. milostivě výš psaných stavuov za to žádati ráčí, aby mezi sebou o to všecko přátelsky uhodili a na místě postavili, neb stav panský a rytířský sami toho při sobě zdravě povážiti mohou, kdyby jací další hadruňkové a roztržitosti mezi nimi o to povstati měli, čehož J. M. C. o nich smýšleti neráčí, že by nemohlo jináč, než s nějakou pomluvou jich při cizích národních býti; ale vždy J. M. C. k nim té milostivé jisté naděje býti ráčí, že povážíc těch všech věcí a příčin bedlivě, to pěkně mezi sebou urovnají a přátelsky snesou, na čemž J. M. C. i J. M. Kr. nemalou poddanou libost a vděčnost ukáží a při cizích národech, že jsou se o to tak přátelsky a dobrotivě, jakž dotčeno, snesli, pochvalu obdrží. A také J. M. C. knížat a stavuov milostivě žádati ráčí, aby s pilností na to na všecko zasedli a k tomu se přičinili, aby se týž sněm i korunování což nejdřív možné vykonati a každý tím spíše odsud jeti a do domů svých se navrátiti mohli, poněvadž se jest obávati, že při takovém znamenitém lidu rána boží morová vzmoci by se mohla, neb z mnohých míst nakažených sem lidé se sjeli a ještě bezpochyby přijížděti budou; a J. M. C. i také J. M. Kr. jsouce knížatóm a stavóm milostmi svými náchylní, to všecko jim milostivě zpomínati i nahrazovati a císařem a králem jich milostivým býti a zuostati ráčí.