Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Možná se ještě vraťme k těm clům. Nejvíce ohrožená členská země, co se týče cel, je Irsko. Irsko směřuje 33 procent svého exportu do Spojených států. Česká republika 2,9 procenta. Když započteme i reexport, že se to reexportuje přes jiný členský stát, je to 4,1 procentního bodu. Další země, které mohou mít velké problémy, jsou Italové. Více než 10 procent italského exportu končí ve Spojených státech, Němci 10,4, Finové 9,6, Švédové 8,9, i naši sousedé Rakušané 8,2. Na druhé straně z těch 18 procent amerického exportu, které končí v Evropě, najdeme dva členské státy, kde končí nejvíc amerického exportu, a to je Nizozemí a Německo.

Cla můžeme podle mého přesvědčení nazvat daněmi. Vyšší cla znamenají vyšší ceny pro všechny spotřebitele. V celní válce jsou jenom poražení. Není žádný vítěz. Opravdu není žádný vítěz. Proto se vracím k tomu, že máme přistupovat rozumně, s chladnou hlavou, ale v zásadě nekompromisně. Vnímám jako velké nebezpečí. Zopakuji to ještě jednou a bavme se o tom společně, jak zabránit přílivu neférové konkurence z Číny na evropský, a tím pádem i na český, trh.

Co se týče dopadů těch zavedených cel na vývoj HDP v České republice, tak pokud bychom modelovali to, co zase platí, myslím, že od 9. dubna, a ne od 2. dubna... To znamená, pokud budeme počítat speciální clo na ocel a hliník, 20procentní clo na automobily a jejich součásti a desetiprocentní paušál na všechno ostatní, tak dopad celoročně by mohl být 0,1 až 0,2 procenta HDP směrem dolů v České republice a především nepřímý dopad tím, že se ochladí ekonomika v eurozóně, ne přímo v České republice.

Kdyby ovšem platila ta Trumpova tabulka, těch 20 procent plošný tarif - ona to není aritmetika - tak odhad v této chvíli podle dostupných informací - připomínám, jsou to odhady, žádná instituce na světě nemá kompletní čísla, aby mohla říct, že to je stoprocentní odhad s kvalitou, jako když děláme normálně makroprognózy - tak ten celoroční dopad by byl 0,6 až 0,7 procenta HDP směrem dolů. To už není málo, to se bavíme o nějakých padesáti, pětapadesáti miliardách. Samozřejmě teď jsme v dubnu, takže kdyby to platilo od 1. května - já bych si to nepřál, teď je to pozastaveno na 90 dnů, takže v nejhorším to bude platit půl roku - tak by ten dopad byl poloviční, ale v tom ročním dopadu by to muselo být 0,6 až 0,7 procent HDP.

Ale co je důležité, jak finance, Ministerstvo financí, tak Česká národní banka se shodly, že ten dopad, kdyby to bylo podle původního návrhu Donalda Trumpa, je v roce 2025 inflačně neutrální a v roce 2026 protiinflační. Trochu, ale protiinflační. Jinými slovy, neplatí to, co vás napadne na první dojem - bude celní válka, vyšší cla, budou to vyšší ceny pro evropské a české spotřebitele. To prostě neplatí a když zachováme chladnou hlavu... Podle mě úplně nejhorší naše odpověď by bylo reciproční zrcadlové opatření. To pak nikam nevede. Já 20. Ty 20? Já 20. Tak já 40. Tak já taky 40 nebo možná 41. Já dám 60, ty 60. Vidíme to ve sporu mezi Spojenými státy a Čínou.

Nicméně co je důležité. Mnohdy ještě tu Čínu podceňujeme. Čína za posledních patnáct let sice v absolutních číslech zvýšila export do Spojených států, ale v procentech čínského exportu to číslo klesá. Jinými slovy, oni našli nové trhy. Sami mnozí víte, jak je to v Africe, v Asii. Takže pokud mám dobrá čísla, tak v loňském roce 15 procent čínského exportu končilo ve Spojených státech, 15 procent, 20 procent evropského. (Těch) 5 procent není vůbec malá částka a dlouhodobě ten podíl klesá v procentech, ne v absolutním objemu, protože Čína taky hodně exportuje díky tomu, jak má levné produkty. Takže to jde opravdu nahoru. Takže ty dopady nejsou dramatické, ale nejsou kosmetické.

Pokud to tak bude, tak porosteme pomaleji, než jsme čekali. Neporosteme třeba 2,5 procenta plus, ale 2 procenta. Často slyším, že to je málo, že bychom chtěli více. No, kdo by si nepřál rychlejší ekonomický růst? Zase zpátky na zem a podívat se po svém okolí. Myslím si, že až budou reportovat okolní státy dluh veřejných financí vůči HDP, tak pro nás jsou klíčové Rakousko, Německo, Polsko, Maďarsko, Slovensko, možná Slovinsko. O něco méně se máme poměřovat se zeměmi z Pyrenejského poloostrova, Portugalsko, Španělsko. Ti mají svoji energetickou soustavu a není to úplně srovnatelné. Takže proto říkám, červené čepice do šuplíku, chladná hlava a společné jednání. To by skutečně mohlo fungovat.

Chci připomenout - protože to občas takhle zapadne - když máme úspěch a opozice neúspěch, tak opozice mlčí. Takže vláda versus hnutí ANO u Ústavního soudu, 3 : 0. Ano, Jakub Michálek se svým pozměňovákem prohrál. To my respektujeme, ale to nebyl vládní návrh. Naposledy to bylo minulý týden u stavebního spoření. Myslím, že dobré. Nemusíme možná číst celý nález Ústavního soudu - já jsem to udělal - ale přečíst si tiskovou zprávu, ty hlavní důvody. Nebo i u toho penzijního připojištění, 15 : 0 prohrává hnutí ANO u Ústavního soudu. Hnutí ANO z toho dělá třetí komoru. Vím, že je nepříjemné politicky prohrávat. My jsme byli osm let v opozici a víme, že to není příjemné. Ale není možné a není dobré pro demokracii, když prohraju v politickém souboji - každý jednou prohraje a jednou vyhraje, nikdo to nemá napořád, ani to vítězství, ani ty porážky - tak chodí k Ústavnímu soudu. No, fakt bylo překvapení, že Ústavní soud potvrdil naše rozhodnutí u stavebního spoření. Už to udělal jednou? No, nevím, pro koho to bylo překvapení. Možná pro hnutí ANO, ale pro experty, kterých jsem se ptal, to bylo velmi překvapivé.

U toho penzijního připojištění Ústavní soud říkal, že jste vedle jako jedle. Spotřebitelský úvěr. Vzpomeňte si, co to všechno je. Ústavní soud říká: To tam vůbec není. Co to namítáte? To je úplně vedle.

Omlouvám se, dívám se na svého bývalého vládního kolegu, který je právník. Určitě by to řekl lépe než já. Tak já to čtu laicky, ale takhle chápu to rozhodnutí 15 : 0.

Chápu, že opozice řekne: To je blbě, my bychom to udělali jinak. To je legitimní. Ale proč se pořád chodí k tomu Ústavnímu soudu? Porušení jednacího řádu. To mě dostává. Nemohli mluvit - 38 hodin mluví, někdy 41, někdy 43, někdy mají 556 faktických připomínek, někdy jenom 336, někdy 185 - a nemůžou mluvit.

Když my se rozhodneme jednou za uherský rok - já bych byl tedy mnohem ostřejší, kdyby to bylo jenom na mně - a hlasujeme v pevně určené době... Protože dneska jsme zase slyšeli: Pan ministr neodpověděl na otázky. Ale on je dostal před měsícem, před třemi týdny, v prvním čtení i ve druhém čtení. Šestkrát odpověděl a pak uplakánci řeknou: My jsme to chtěli slyšet posedmé, on nám neodpověděl. To od vás není hezké, pane ministře. K politice patří i umění prohrát. Není to jednoduché. Říkám, my jsme to zažívali osm let, takže jednoduché to není. My jsme byli u Ústavního soudu dvakrát. Já jsem to dvakrát připodepsal. Za to jedno bych si nafackoval zpětně, protože když jsem si přečetl to jedno zamítavé stanovisko Ústavnímu soudu u těch dvou podání, které jsem podepsal, tak jsem litoval toho, že jsem se nechal strhnout bolestí z politické porážky a že jsem to připodepsal.

U EET jsme byli mnohem úspěšnější. To je jiný příběh. Tam jsem toho nelitoval. Ale v tom druhém - a bylo to poučení pro mě - jsem to říkal mnohým svým kolegům: Nesmíme to dělat s horkou hlavou týden, dva po hlasování. Musíme nechat vychladnout naše hlavy a pak se na to podívat i s kolegy právníky a říct: Ano, politicky jsme prohráli, to je fakt, ale nemáme každou porážku hnát k Ústavnímu soudu. Tehdy jsem třeba já osobně patřil mezi ty, kteří selhali. Takže neříkám, že to je 100 : 0, ale ta intenzita je mnohem vyšší.

Intenzita obstrukcí je mnohem vyšší. Já si vlastně nepamatuji týden, kdy by opozice neobstruovala. Nevím, jestli si opozice pamatuje týdny, kdy jsme obstruovali my. Nebylo jich mnoho, ale určitě jich nebylo čtyřicet ročně nebo třicet. Některý rok nic, některý rok možná osm dnů. Nevím, nepamatuji si to, ale bylo to mnohem méně. Pak se dovolávat u Ústavního soudu, když si většina dovolí po čtyřiceti hodinách debaty navrhnout pevnou hodinu hlasování, je podle mě pokrytecké. ***