Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!


(19.30 hodin)
(pokračuje Marek Novák)

Tohle je tam psáno. Zní to jako dobrý nápad, že jo? Kdo by nechtěl bezpečnější on-line prostor? Já určitě ano. Ale jak říká ono známé, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Bezhlaví propagátoři DSA často tvrdí: je třeba bojovat proti fake news. Super. Cenzurou? Já říkám - ano, ale kdo určí, co je to fake news? Kdo to rozhodne, co je to ta pravda, anebo jaký je rozdíl mezi pravdou a názorem? Kdo to bude rozhodovat? A proč vlastně? A bude to stát? Nebo to bude korporace? Nebo to bude algoritmus, který vlastně nerozezná satirický příspěvek od výhrůžky? Co to vlastně bude? Co tam bude implementováno? Kdo rozhodne?

Stačí jeden špatně interpretovaný tweet a v on-line prostoru končíte. A bude jedno, jestli půjde o ironii nebo satiru. Jednoduše budete vyhodnoceni jako šiřitelé dezinformací a už si na sítích neškrtnete - na všech, ne na jedné, na všech. Tohle chceme? Nejhorší je, že v konečné fázi vlastně už vůbec nepůjde o to, kdo měl pravdu. Půjde o to, kdo bude v hledáčku takzvaných oznamovatelů. A to je síla. Znelíbíte se? Půjdou po vás, dostanou vás - jenom díky DSA. Pecka.

A jaká je vlastně motivace propagátorů Digital Services Act? V mých očích to bude nejspíš taková ta svatá trojice: bezpečnost, peníze a moc. Proč tolik lidí podporuje DSA? Není to jen touha po bezpečnějším internetu, velmi často právě za těmito úmysly stojí skrytá motivace. Můžeme si to rozhodit do takových třech, čtyřech pointů. První je bezpečnost jako zástěrka, protože mnozí politici, kteří se právě DSA zastávají, vám řeknou: jde o ochranu občanů. Pecka. Ale ve skutečnosti o žádnou ochranu nejde, jde o kontrolu. Jak lépe umlčet kritiky než tím, že jejich názory označíte za závadný obsah a nahlásíte na patřičné místo? Nic jednoduššího totiž nebude. Takhle je sejmete raz dva. V Rusku se tomu říká boj proti fake news, ale ve skutečnosti je to umlčování těch, kteří mají nepohodlný názor.

Další bod - korporátní zisk. Velké technologické společnosti DSA vítají a dokonce mu fandí. Pecka. A proč? Jednoduše, protože oni (ony?) mohou dovolit náklady na jeho implementaci, i když to nařízení říká, že větší společnosti budou mít větší povinnosti, tudíž větší náklady, ale ty menší budou mít ty náklady také. Malé firmy shoří. No a výsledek? Jaký bude výsledek na sítích? Jednoznačně - menší konkurence a větší zisky pro giganty, proto tomu velké firmy fandí a fandit budou a budou to tlačit a budou vám říkat, jak je to super. Zkuste si představit, že by Meta dostala každý měsíc dárek v hodnotě vyřazení pěti malých konkurentů. No jasně, že by jásala.

Další point - moc nad informacemi. Jakmile stát začne regulovat, co smíte a nesmíte říkat, no, tak má jednoznačně moc ovlivňovat veřejnou debatu jako takovou. A kde končí regulace, tak tam jistě všichni víte, co začíná: právě v tomto bodě začíná cenzura. A právě u nás ještě mnozí pamatují, co to je cenzura, protože ji zažili na vlastní kůži a bojí se jí, nechtějí zpátky. K čemu algoritmy? To jsou takoví ti novodobí soudci bez smyslu pro humor. Jedním z největších problémů Digital Services Actu je právě spoléhání na algoritmy, protože to množství příspěvků a množství komentářů není schopný člověk zachytit, musí fungovat algoritmy. A ty fungují už dnes. A ty algoritmy rozhodují o tom, co je a není přijatelné. Ale právě tyto algoritmy - možná zatím, ale stále - nerozumí kontextu.

Pamatujete si, jak například YouTube mazal historické dokumenty, protože obsahovaly nacistické symboly? Dokumenty, které měly vzdělávat o hrůzách historie, byly tehdy algoritmy označeny za závadný obsah. Pecka. A co teď humor? Co satira? Pokud napíšete na Facebook, že politik x je klaun, algoritmus vás může označit za šiřitele nenávisti. Pokud ale napíšete, že politik x je největší komediant v celé vládě, tak vás může systém vyhodnotit jako fanouška. A to si vezměte, že ten druhý případ je vlastně mnohem větší urážka. Ale to víme my, to neví algoritmus.

No a podívejme se vlastně na příklady z jiných zemí, jak podobné zákony fungují jinde. Když si vezmeme Francii - zákon proti fake news během volebních kampaní měl chránit demokracii. A místo toho jej politické strany prokazatelně začaly používat k umlčování svých oponentů. Myslím si, že to nechce nikdo z nás, kdo tu sedíme, ať jsme v koalici nebo v opozici, že takhle to prostě fungovat nemá. Německo - přísné zákony na odstraňování nenávistného obsahu vedly k tomu, že platformy začaly mazat i příspěvky, které byly zcela legální. Strach z pokut totiž vytvořil prostředí z autocenzury. Lidé se začali bát dávat své názory na sociální sítě. Tohle to způsobilo. To chceme? Chceme říkat lidem: radši mlčte, nebo vás na sociálních sítích umlčíme sami, a když vás neumlčíme, tak vás poženeme dál? No, to určitě nechceme. Nechci tady moc zmiňovat Rusko a Čínu, ale musím, protože tyto země jsou extrémní příklady, kde právě zákony o regulaci obsahu slouží jako nástroj k potlačení opozice. Kritizujete vládu, je to fake news. Protestujete, je to nenávistný obsah. A přesně tento model bychom tady stoprocentně nechtěli. Já si nemyslím, že nařízení DSA bylo psáno s tímto úmyslem, ale my se musíme poučit z toho, jak se tyto věci zneužívají. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP