(pokračuje Jakub Michálek)
"Zároveň však smlouva vnáší značnou nejistotu a riziko beztrestnosti do situací, kdy se církve, duchovní a pastorační pracovníci setkávají s protiprávní činností, popřípadě kdy ji přímo páchají.
Předkládací zpráva pro parlament uvádí, že formulace tohoto článku odráží současný stav a nemá za cíl rozšířit okruh osob, kterým svědčí právo obdobné zpovědnímu tajemství. Pokud by tato proklamace měla být pravdivá, tak by formulace textu smlouvy musela být odlišná." Tak jak už jsem to tady popisoval. V první řadě podle pana Bartoně "je třeba si všimnout, že zatímco ve 2. odstavci 4. článku mají pastorační pracovníci právo obdobné zpovědnímu tajemství zaručeno jen za podmínek stanovených zákonem, tak v 1. odstavci zmínka o omezení zákonem chybí." To úplně potvrzuje to, co jsem říkal ve své úvodní části. "Podle standardních interpretačních pravidel to znamená, že Česká republika uznává zpovědní tajemství v rozsahu, v jakém se mu obecně rozumí, tedy bez ohledu na to, jak ho omezují české právní předpisy. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že návrh smlouvy ve své jedné verzi obsahoval obecný závazek katolické církve dbát při své činnosti na území České republiky českého právního řádu a u zpovědního tajemství odkazoval na podrobnější provedení zákonem. Z vypuštění těchto závazků je zřejmé, že katolická církev nebyla ochotna tyto závazky přijmout. Bezpodmínečné uznání zpovědního tajemství je značně problematické, protože římskokatolické kanonické právo považuje zpovědní tajemství za absolutně neporušitelné, zatímco české právo" to má jinak. Na to už jsem tady upozornil.
"Pokud jde o pastorační pracovníky, současné české trestní právo na ochranu jejich mlčenlivosti výslovně nepamatuje. Výjimka z povinnosti oznámit spáchání trestného činu se vztahuje pouze na duchovní registrovaných církví a náboženských společností. Které osoby se považují za duchovní, vyplývá ze základního dokumentu každé církve. Například římskokatolická církev pro účely českého práva za duchovní považuje i osoby pověřené biskupem k výkonu určité duchovenské služby, jako jsou pastorační asistenti nebo katecheté. Obdobně mezi duchovní zahrnuje pastorační pracovníky i základní dokument Českobratrské církve evangelické.
Vzhledem k tomu, že smlouva na řadě míst rozlišuje mezi duchovními a pastoračními pracovníky, respektive duchovní a pastorační péčí, nabízí se otázka, proč čl. 4 garantuje právo obdobné zpovědnímu tajemství pastoračním pracovníkům a nikoliv duchovním. V návaznosti na smlouvu s Vatikánem by se mohla římskokatolická církev dožadovat toho, aby český zákonodárce právně specifikoval rozsah mlčenlivosti všech pastoračních pracovníků, pokud by někteří z nich nebyli považováni za duchovní. Tím by mohlo oproti současnému stavu dojít k rozšíření okruhu osob, na které se ochrana důvěrnosti vztahuje." Takže to jsou přesně ta rizika, na která jsme upozorňovali a která jsou tedy potvrzována i panem Bartoněm, který je advokátem v Praze a odborným asistentem na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a dlouhodobě se zabývá otázkami náboženské svobody a mezináboženského dialogu z časopisu Getsemany.
"Rizika související s právě popsanými a interpretačními problémy by bylo možné odmítnout jako bezvýznamná, pokud bychom věděli, že jich církve a náboženské společnosti nebudou zneužívat způsobem škodlivým pro českou společnost. Z rozhovorů s řadou církevních představitelů vím, že by je takový způsob zneužití ani nenapadl nebo by ho odmítli jako neslučitelný s učením jejich církve. Z praxe," píše pan advokát, "však zároveň vím, že obzvláště v římskokatolické církvi je řada osob, které se snaží minimalizovat rozsah spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Opakovaně se setkávám s tím, že kněží odmítají vypovídat s odkazem na zpovědní tajemství, i když se relevantní informace dozvěděli mimo zpověď nebo když je kajícník zpovědního tajemství zprostil. Obdobně odmítají církevní orgány žádosti policie o vydání dokumentů například z vnitrocírkevních kanonických řízení. Argumentují proto mimo jiné papežským tajemstvím a tajemstvím obdobným zpovědnímu, které podle nich nezahrnuje jen úzce pojímané zpovědní tajemství, ale vztahuje se i na tajemství ohledně vnitrocírkevních šetření." Takže tímto způsobem se to dostává do velmi extenzivní roviny, kdy katolická církev uplatňuje svoje postavení jako privilegované. Zatímco všechny ostatní instituce musí spolupracovat s policií, s orgány činnými v trestním řízení, tak v případě katolické církve se snaží právě i v případech, na které se to zpovědní tajemství nevztahuje, vykládat právo obdobné zpovědnímu tajemství extenzivně tak, aby bylo možné se vyhnout prokazování a dokládání dokumentů, které se týkají třeba trestního řízení. To považuji za zcela nepřijatelné. Myslím si, že práva všech institucí by v tomto ohledu, pokud nejde skutečně o to zpovědní tajemství vůči duchovnímu, měla být stejná. Tam je to specifická situace, která vyplývá z našeho ústavního pořádku.
"Ve světle těchto skutečností považuji za pravděpodobné, že případná ratifikace smlouvy se Svatým stolcem by byla dalším argumentem pro nespolupráci s orgány činnými v trestním řízení. Tím by došlo k dalšímu ztížení přístupu ke spravedlnosti pro oběti zneužívání ze strany duchovních. Rozšíření pro policii obtížně přístupné sféry by mělo dopady i na možnosti vyšetřování majetkové nebo hospodářské trestné činnosti páchané představiteli církví k újmě církví samotných. Jestliže zástupci církve a státu nebyli ochotni nebo schopni vyjednat takový text smlouvy, který by nepředstavoval reálné riziko zneužití k újmě zranitelných osob a církevních společenství, tak považuji za lepší, aby smlouva nebyla v současné podobě ratifikována." To je tedy od autora, který působí i na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Kdybych to měl shrnout, ta rizika popsaná v sedmi bodech: za prvé, ta smlouva byla jednostranně výhodná pro Vatikán, znesnadňuje České republice možnost upravit postavení církví jen změnou zákonů, nejasně definuje a potenciálně i rozšiřuje zpovědní tajemství i u trestných činů, obecně obsahuje nejasná ustanovení a potenciálně zakládá nyní neznámé povinnosti pro Českou republiku nad rámec současných zákonů a vláda současně nedostatečně komunikuje, že práva založená smlouvou s Vatikánem se automaticky přiznají i jiným církvím registrovaným v České republice. To jsou vyjádření pana Smolka, který na jednu stranu říká, že budou automaticky přiznána ta práva katolické církve i jiným církvím, ale v této mezinárodní smlouvě pro to není v článcích, které jsem citoval, žádná opora.
Nyní podrobněji k těm argumentům. Vláda tvrdí, že smlouva neobsahuje nic nad rámec zákonné úpravy. To není podle některých výkladů pravda a budu se tomu podrobněji věnovat níže. I kdyby to byla pravda, tak proč je tedy potřeba smlouvu přijímat? Jediným efektem bude to, že Česká republika si nebude moct otázky postavení církví včetně zpovědního tajemství upravit tak, jak uzná sama za vhodné, čili dojde k tomu omezení suverenity. Ale budeme muset vždy dělat jenom to, co nám povolí tato smlouva, která má přednost před zákony. Ta smlouva současně neobsahuje žádné nové výhody pro Českou republiku, což uvádí ostatně i vláda. Zástupci církve argumentují například tím, že výhoda pro Českou republiku je v tom, že věřící lidé budou moci přijímat duchovní služby v nemocnicích. To ale mohou už dneska, jak dobře víme. Buď tedy smlouva nepřináší nic nového, a tedy ani žádné nové výhody pro Českou republiku, a pak není důvod na straně České republiky ji přijímat, nebo něco nového přináší, a pak je třeba, aby to vláda otevřeně řekla, pojmenovala a měli jsme možnost posoudit, zda to je, či není ve prospěch České republiky či jenom církve. ***
