Neautorizováno!

Když se vlastně popisovalo, jak ten proces zrychlit, zkrátit lhůty, napsat na to paragrafy, schválit zákon, ale chyběla tam souběžně v ten stejný okamžik debata, jak celý ten proces má fungovat přívětivě, klientsky pro občana, pro stavebníka, pro právnickou či fyzickou osobu, zároveň pro toho, kdo s tím systémem pracuje nejenom jako úředník, ale případně i další klíčové orgány, které tam jsou nutné k té kooperaci a spolupráci. To byl jeden ze základních omylů a chyb, které se tady staly na počátku toho příběhu, a to ani primárně nevyčítám bývalému kolegovi z vlády Ivanu Bartošovi, to vyčítám tomu úřadu jako takovému, že vlastně nebyl schopen říct, že ten proces má být vlastně jinak manažersky veden.

Druhý moment překvapení pro mě nastal v okamžiku, když jsem se pročítal příběhem, o kterém tady hovořil Martin Kupka, a to byl ten systém a příběh soutěžního dialogu nebo respektive zadávání těch zakázek pro to, abychom ten zákon dokázali naplnit v praxi v oblasti potom digitálních systémů. Pro mě zase opět velmi nepříjemné negativní zjištění, že tady byly momenty, kdy úřad, který má být zároveň gestorem veřejných zakázek, dělal celou řadu chyb, o kterých musel vědět, že to chyby jsou, a zároveň také měl celou řadu prodlení, která vedla potom k situaci, která vygradovala v letošním roce. Zase něco, co bych očekával, že ten úřad sám uvnitř v mechanismech si dokáže vyhodnotit, že se dostává do nějaké situace, která je kritická, dostává se do nějakých milníků časových, kdy už potom není možné to stihnout řádně, správně a mít to v plném rozsahu funkčnosti.

K té funkčnosti zase za mě další, třetí oblast velmi negativního zjištění, že máme tady zákon, ministerstvo je zodpovědno za jeho vlastní implementaci, ale nemá jasný checklist toho, jak dané konkrétní části zákona přesně budou naplňovány opravdu ve velmi konkrétním technickém a procesním detailu. To je pro mě záhadou, že něco takového nebylo zase součástí příběhu, kdy zadávám zakázku a vím, že pokud to dělám v několika oddělených zakázkách, tak ale potom systémy, které potom budou dodány, mně dávají kompletní stoprocentní pokrytí toho, co nám ukládá zákon, a toho, co se má uživatelsky potom také naplňovat. Tak to bych řekl, že to byla za mě třetí velmi překvapující negativní oblast.

Ta čtvrtá, ta souvisí řekněme s nějakým manažerským vnitřním fungováním a to už bych dal do nějaké roviny, že to není přímo zodpovědnost jenom ministerstva a ředitelů odborů nebo vrchních ředitelů, ale je to i zodpovědnost vedení ministerstva.

A to je otázka, jak máme nastavené jednotlivé role v takovýchto věcech a takovýchto velkých projektech. Já mohu říct jenom osobní zkušenost: já se snažím, abych měl vždycky jednu rovinu, která je věcná, to jsou experti, kteří musí říct, jak systém správně funguje, mají k tomu data, mají k tomu analýzy, pak je k tomu druhá část a to je tým, který dělá legislativu, a pak je třetí část a to je ta digitální. Samozřejmě pak tyto jednotlivé části musí spolu horizontálně na těch jednotlivých částech být provázány a v rámci projektových týmů a projektového řízení spolupracovat. Pro mě překvapivé zjištění, když jsem viděl potom strukturu Ministerstva pro místní rozvoj, akumulace těchto věcí de facto na jednu sekci a na jednoho, respektive dva lidi, tak když jsem toto viděl, tak jsem říkal: to přece nemohlo fungovat. To zodpovědný manažer, dobrý projekťák, vidí, že takhle prostě tak velký projekt nejsme schopni utáhnout do úspěšného konce, a s tím souvisí samozřejmě i ten tým na digitalizaci, těch opravdu expertů, kteří to znají, prošli si tím byznysem, a přiznejme si na rovinu, ve státní správě jich moc nemáme a z historie to jsou spíš výjimky, když se ukáže, že někde ministerstvo má už x let člověka, který je opravdu dobrým expertem na proces digitalizace. Za mě tam měl být nějaký tým minimálně dvaceti, pětadvaceti, třiceti lidí, kteří poslední minimálně dva, dva a půl roku na tom, jak se říká, intenzivně vyšívali, aby byli schopni garantovat, že to, co se zadává, je správně, že jsou schopni expertně dohlížet na ty dodavatele a že jsou schopni to provázat s tím, že u toho celého jsou také konkrétní uživatelé, aby byli schopni říct: Toto nám vyhovuje, to nevyhovuje, to fungovat bude, to fungovat nebude, a aby byli schopni ti lidé být včas u testování, včas u implementace, aby ti lidé se stali i ambasadory v území, že řeknou: Ano, my s tím nástrojem budeme od 1. 7. schopni pracovat, a jsou schopni tam také k tomu strhnout i ostatní.

Já nechci být dlouhý a nechci se tady (v tom) úplně patlat, ale prostě série řetězce chyb, který vyústil v tuhle situaci.

Možná poslední pro mě nepochopitelná věc, že samotné ministerstvo na úrovni ředitelů a vrchních ředitelů nebylo schopno přijít někdy na začátku tohoto roku a říct ministrovi, že je to nezvládnutelné, odložme to, je tady březen nebo duben, to se nedá spustit, a to není nějaká banální věc, která by řešila nějakou drobnost, která když nebude dobře fungovat, tak to stát a to fungování nedostane do problémů. Teď jsme všichni od začátku věděli, že to bude jedna z klíčových věcí, která souvisí s ekonomikou, s bydlením, s infrastrukturou a dalšími věcmi.

Tak jsem se snažil být stručný, ale prostě jsem musel tady nějakým způsobem říci to, s čím jsem byl konfrontován a nad čím jsem vlastně jako jenom kroutil hlavou a nechápal jsem, jak se vlastně vůbec ministerstvo a stát může dostat do takovéto situace. My pak to tady zachraňujeme a já doufám, že tady tento návrh projde teď prvním čtením, abychom dokázali vůbec nahodit ten bypass, abychom mohli začít fungovat, ale prostě ten řetězec chyb za těch pět let, neříkám za poslední rok ani za poslední jenom tři, ale za posledních pět let, byl poměrně velký. Díky za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji, pane ministře. Nyní je přihlášen pan předseda Jakub Michálek, připraví se pan zpravodaj Robert Stržínek. Prosím, máte slovo.

Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo, vážená paní místopředsedkyně. Vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, souhlasím s vládou v podstatě toho návrhu, že zachovává dvě věci, které v zásadě fungují, a to Portál stavebníka a uložiště digitální dokumentace. To si myslím, že je důležitá věc, kterou se podařilo udělat. S čím s vládou nesouhlasím, je, že to, co tady bylo předneseno ze strany pana ministra Kupky, že výhrady k procesu, že došlo k nějakým pochybením v zakázkách, v podstatě devalvují celý - nebo do budoucna zatěžují - výsledek toho projevu, tak z hlediska právních podmínek tomu tak není, z hlediska možná faktických chápu vaše připomínky, že byste chtěli nějakou rozpracovanější dokumentaci, ale z hlediska toho, že by to bylo nějakým způsobem právně potom napadnutelné, že by si všichni museli všechno vracet jako bezdůvodné obohacení, tak to se domnívám, že tam nastat nemůže. My jsme byli připraveni podpořit ten takzvaný bypass čili návrh dočasné možnosti používání stávajících informačních systémů na straně stavebních úřadů, a nakonec po tom, co jsme dostali informaci, že přechodná doba bude až tři roky, jsme se rozhodli k tomu nepřipojit, byť chápeme, že tam jsou důvody, proč systém na straně úředníků vykazuje nedostatky, a měli bychom se zabývat tím, jak ho do budoucna nastavit, protože těch variant je vícero. Teď vlastně vláda oznámila, že bude pokračovat v nasazení systému těch komerčních, to znamená společnosti VITA, VERA software, ale paralelně s tím bude vyvíjet další systém, který tedy patrně nahradí tyto systémy po uplynutí tří let, tak je třeba otázka, jestli je vůbec účelné na straně úřadu vytvářet samostatný systém pro úředníky, anebo jestli se máme zaměřit na to, že vznikne jenom nějaký základní skelet, prostřednictvím kterého budou komunikovat úřady se svými systémy, které si vysoutěží sami, a ten skelet bude obsluhovat základní funkce, které my potřebujeme, abychom dodávali určitá data, abychom kontrolovali, jestli jsou plněny zákony, průměrné délky řízení, maximální délky řízení do 30 dnů, respektive do 60 dnů, jestli je zachována integrita dat, jestli je zachováno, že věci se vyřizují podle pořadí, ve kterém došly, že tam nedochází k bezdůvodným průtahům u některých věcí. ***