Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(12.30 hodin)
(pokračuje Aleš Juchelka)
Kupní síla penzistů ale bohužel klesá. Zhruba okolo 17 % seniorů se ocitá na hranici příjmové chudoby, nebo dokonce pod ní. Takže poté, co v roce 2021 a v roce 2022 se důchody malinko vyšplhaly nahoru i díky samozřejmě mimořádným valorizacím, tak v roce 2023 se znovu dostaly k číslům, která jak říkám, jsou na hranici příjmové chudoby seniorů. A to samozřejmě nemluvím o valorizaci v roce 2025. Od roku 2025 si každý senior přijde o 358 korun navíc, což je samozřejmě růst pouze o inflaci, poněvadž do toho nejsou zahrnuty reálné mzdy, o které se taky navyšují seniorům důchody podle toho vzorečku u řádných valorizací, protože samozřejmě díky této vládě nám devět čtvrtletí za sebou statisticky reálné mzdy klesaly. Takže nám stoupají zhruba až teď poslední dva měsíce, ale rozhodně nedosahujeme ani svých polských sousedů úrovní, ani toho, co tady byla za čísla před covidem.
Další výraznou položkou u seniorů, ale i mladých rodin, je cena za energie. Velmi samozřejmě záleží na tom, jak se bude vyvíjet trh s energiemi, protože vesměs všichni poskytovatelé a poradci radili fixovat maximálně na rok nebo dva. V případě, že by došlo k nějakému vychýlení nahoru, tak to bude, lidově řečeno, opět průšvih, pro seniory. Jestli ty ceny ale budou stabilní nebo budou klesat, tak to logicky nevíme. Můžeme čekat, že třeba klesat budou, a už pomalinku klesají, a tím pádem klesá samozřejmě i ten náklad pro seniory. Ale promítá se cena energií úplně do všeho tak, jak to tady vysvětlovala má kolegyně Balaštíková, vaším prostřednictvím. U cen másla to vysvětloval pan předseda Babiš, vaším prostřednictvím. U cen másla se energie na výrobním procesu až po to, kdy se to zabalí do kartonu, promítá všude, proto máme v tuto chvíli takovéto ceny.
Co se týče statistik u energií, tak poslední statistiky, které jsou pár dnů staré, tak víme, že jsme nejhorší v celé Evropě. Češi stále platí za elektřinu nejvíce v Evropě, a to včetně DPH, a to včetně regulované složky. A v přepočtu na kupní sílu jsme absolutně nejhorší. Úplně nejhorší v celé Evropě. A to i přesto, že Český statistický úřad a Eurostat, který se o tato čísla opírá, o Český statistický úřad, vyměnil po intervenci pana premiéra, což si asi pamatujete, metodiku výpočtu, takže po metodice, kterou kritizoval pan premiér Fiala a která se v tuto chvíli změnila, tak jsme opět i po té nové metodice na tom v cenách elektřiny úplně nejhůř.
Tady byl ukázán panem ministrem náhradový poměr vůči průměrnému příjmu našich rodin. Ano, ten pomalinku roste, nicméně není to žádná sláva. Jsme průměr až podprůměr, co se týká náhradových poměrů v Evropě.
Příčinou očekávaných existenčních problémů příštích penzistů jsou samozřejmě také rozdíly - a o tom jsme se tady teď bavili ve faktických poznámkách, já jsem v nich nevystupoval - ohledně počtu narozených dětí v různých dekádách. Já to tady mám. Především je to dosud nepřekonaný babyboom sedmdesátých let. Tam například v roce 1974 se narodilo 194 000 dětí, zatímco o čtvrt století později v roce 1999 to už bylo 90 000 dětí. Právě takzvané Husákovy děti - a s tím souvisí celý ten průběžný důchodový systém - které už samozřejmě delší dobu výrazně přispívají do toho penzijního systému - to jsme my, kteří se tady v tuto chvíli o tom bavíme, pan ministr, já, všichni kolem těch 45, 50 let - tak samozřejmě způsobí po ukončení aktivního našeho života ten velikánský výkyv. A samozřejmě se začátkem odchodu populačně silných ročníků generací sedmdesátých let do starobního důchodu se růst míry ohrožení chudobou díky nově přiznaným vyšším důchodům zpomalí. Pak ale začne míra ohrožení chudobou růst tak, jak se efekt silných generací postupně vyčerpá. A to je citace právě z té jedné pětileté zprávy, z té poslední, která v tuto chvíli tady k nám přišla. Tu dělá MPSV a Ministerstvo financí napůl, s výhledem dalších pěti let do budoucna, co se týká důchodů.
Protože tady se hodně mluvilo o strašení, a já to skutečně, opravdu nemám rád, tak já chci ubezpečit všechny, kdo prozatím žijí samozřejmě v České republice, a pokud se nezmění nějaké zákony z hlediska rozpočtů, že vždycky bude o seniory postaráno.
Víte, my máme ten problém, že jsme prostě zanedbali částečně prorodinnou politiku. A tím nemyslím, že prorodinná politika neznamená samozřejmě jen výši porodnosti, ale taky zahrnuje péči o vztahy, aby děti vyrůstaly v bezpečném prostředí. Chybí nám sociální podpora rodin v rámci třeba mediací nebo psychosociální podpory. Mít děti je často otázka zkušeností, jaké jsem měl já jako dítě zkušenost se svými rodiči, v čem jsem vyrůstal. A to vidíme samozřejmě i na počtu rozvodů u nás a rozpadajících se vztahů. A jako společnost, nejen jako politici, ale jako celá společnost, si musíme říct, že není možné nechat samozřejmě tu nejstarší seniorskou generaci ve štychu přece jen proto, že třeba nechce mít děti z různých důvodů.
Alespoň se na tomto jasném příkladu u důchodů vidí, jaká jsme společnost, že najednou se nám, jak jsem říkal na začátku, ten senior proměnil na číslo v excelovské tabulce. A my tady všichni řešíme jenom peníze v různých zákonech, které ale řeší ty vztahové věci. A to je ten vztah nás ke starší generaci. A naopak například u toho rodičáku, který byl tady zmíněn, to taktéž není otázka samozřejmě jenom financí. To je otázka mít děti u té prorodinné politiky, prostě tak, jak občas tady říká pan ministr Jurečka, že to je naše osobní záležitost, osobní priorita, že je kolem toho milion různých dalších věcí, které se týkají našeho rozhodování, zdali zplodíme, nebo nezplodíme dítě. A já můžu říct, že to je to největší požehnání, co člověk v životě může zažít, když může otisknout, jak říká pan kolega Brázdil, to své DNA do svého dalšího človíčka a do další generace.
Ale pokud některé generace jsou ustrašeny tím, že se bojí mít děti, protože najednou mají někdy strach jako z té ekologické krize, nebo si říkají, vždyť to dítě je neekologické, protože občas vypouští, my jsme tomu říkali prostě doma prdíky, tak jako to vypouští skot, to jsem taky samozřejmě zaznamenal, a to je to CO2, takže proto nebudeme mít děti a tak dále, tak si myslím, že tady tuto argumentaci je neustále potřeba opravdu vykázat někde mimo prostě hranice jakékoliv diskuse, protože ty děti jako naše preference by u lidstva jako takového měly prostě být prioritou a měly by vyrůstat, jak říkám, v bezpečném prostředí. Proto ta prorodinná politika by se měla zaměřit i na to, aby se nám vztahy nerozpadaly, a to už od té chvíle, kdy třeba vstupujeme do nějakého vzdělanostního procesu.
Ale jak říkám, žádnou generaci, i tu, která se prostě rozhodne, že ty děti nebude mít v takové míře, v jaké jsme byli zvyklí v sedmdesátých letech, nemůžeme hodit přes palubu, jako seniory s tím, že najednou budeme říkat, že na důchody prostě není, protože jste měli třeba málo dětí. S tím já mám prostě problém.
Proč, a tady se znovu u těch dětí zastavím, statisticky ty děti nemáme? My je samozřejmě chceme. To vám řeknou. A četl jsem zprávu statistického úřadu Akademie věd, který se tím zabývá. Všichni ty děti chtějí a preferují v průměru děti dvě. Ale proč jsou ty příčiny toho, že dvě děti u nás drtivá většina párů nemá? Protože za prvé máme odložený věk rodiček při první graviditě, to znamená, že tam se pohybuje okolo 27 let. ***
