Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.20 hodin)
Poslankyně Helena Válková: Děkuji, paní místopředsedkyně. Já jsem se ptala před zahájením rozpravy v rámci třetího čtení pana poslance Berkiho právě a upozorňovala jsem na jeho kontroverzní návrhy, že to možná povede k tomu, že se - pokud nás nepřesvědčí, a jak vidím, to bude velmi obtížné - budeme muset zdržet. Přesto vítáme tu novelu vysokoškolského zákona, ale ne v té podobě, díky hlavně pozměňovacímu návrhu, který zařazuje - víceméně je to tam i v odůvodnění, pane poslanče, napsané - do úrovně kvality - byť ne úplně takhle napřímo - takzvaného terciárního vzdělávání - nebo bez toho takzvaného - i vyšší odborné školy, takže tam je přímo už otevřená cesta k tomu, co tady říkají moje dvě kolegyně předřečnice ve svých faktických, i tedy v tom vystoupení paní poslankyně Berkovcové to zaznělo, takže tomu nerozumím, hlavně když říkáte podvýbor. Vždyť podvýbor je neveřejný, tam ani nikdo nesmí přijít, takže jestli jste tam pět hodin, jestli to bylo na podvýboru, diskutovali, to je moc hezké, ale tam nepřijdou ani běžní poslanci, kteří nejsou členové podvýboru, ani se to většinou nedozví. Děkuju.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji. Pan poslanec Jan Berki.
Poslanec Jan Berki: Jen je možná zajímavé, že přišli, to znamená, viditelně dozvěděli. Ještě navíc platí pravidlo - a všichni to vědí - zatím jsme každému, kdo si o to požádal, vyhověli.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji a nyní se dostává na řádné vystoupení pana poslance Iva Vondráka, připraví se poté paní poslankyně Helena Válková. Prosím.
Poslanec Ivo Vondrák: Dobré dopoledne, rectores magnifici, jsme tady vlastně teďka tři emeritní rektoři, dokonce kdyby tady byl pan premiér, tak byl i čtvrtý emeritní rektor, a myslím si, že jsme tady u tématu, které asi tíží nejen nás, emeritní rektory, ale myslím si, že i celou veřejnost, protože pravda je taková, že zákon, kterému byly položeny základy - zákon o vysokých školách - někdy po revoluci, v podstatě už přestává dlouho vyhovovat.
Můžeme to doložit na tom - a tady budu navazovat i na to, co říkal pan profesor Špičák během své diskuse - naše univerzity v žebříčcích, které tady jsou, pokud neklesají, tak stagnují a je to špatně. Mimochodem, poslední THE - Times Higher Education hovoří o tom, že máme mezi tisícovkou pouze tři univerzity: Karlovu univerzitu, Masarykovu a Českou zemědělskou univerzitu. Jenom prosím chci říct, že těch žebříčků je více, to znamená, někde jsou pozice lepší, někde jsou horší, ale ukazuje to na jednu věc: je třeba s tím zákonem něco dělat. Jsem rád, že tady zaznělo z úst pana ministra, že se musí nachystat věcný návrh nového vysokoškolského zákona, protože se dostáváme do situace, kdy nebudeme ve vysokém školství konkurenceschopní. Nechci říct, že bychom nedokázali učit, myslím si, že - já teďka třeba učím jenom cizince, což je dobrá zpráva, protože si za to studium platí, je to pro mě sice únavné, ale baví mě to - ale chtěl bych říct, že toto musíme změnit.
Trošku mě mrzí, že v tom zákonu se objevují věci, ale řekněme ty klíčové tam nejsou. Není to (to), co by změnilo systém řízení našich univerzit. Chápu, že k tomu musí být širší diskuse, ale neřeší se věci typu inbreeding, který začíná být v našich podmínkách skutečně dramatický. Naštěstí jsou tady špičková pracoviště, která přitáhnou cizince, ale řekněme si na rovinu, ona je spíš přitáhnou do výzkumné sféry, vědecké sféry. Myslím si, že tady máme takováto pracoviště v naší oblasti, která tomu pomohou.
Teďka se vrátím k jádru problému, jak univerzity vlastně chceme řídit. Víte, Wilhelm von Humboldt kdysi dávno řekl, že profesor není už učitelem, student není žákem, ale student je ten, který dělá pod vedením svého profesora výzkum. To znamená, to bylo první postavení stavebního kamene, že univerzita je o propojení vědy, výzkumu a výuky. Nejsem si úplně jistý, zdali to u nás takto funguje, spíš bych řekl, že ne, nicméně moderní definice univerzity k tomu přidává ještě třetí rozměr a to je společenská úloha univerzity. Když se na to podíváme z tohoto pohledu, tak bychom měli všechny tyto tři složky dát do nějaké rovnováhy, které budou potom univerzitu řídit.
Já tady nechci dávat za příklady třeba Dánsko, které šlo cestou, že změnili volbu rektora tím, že je výběrové řízení na rektora. Prosím vás, nechci tuto diskusi tady otevírat, protože skutečně k tomu potřebujeme kulatý stůl, potřebujeme se sejít všichni řekněme, kteří jsou zkušení, mají za sebou něco, ať už je to výuka, nebo rektorování na našich vysokých školách - já jsem byl deset let hostujícím profesorem na rakouské univerzitě, působil jsem ve Spojených státech - každý máme nějaké své zkušenosti, ale zkusme se skutečně přinutit k tomu, aby ten nový zákon vznikl. Tento zákon, který tady máme, to neřeší, neřeší klíčové otázky, o kterých jsem hovořil, a musíme hledat novou cestu.
Vznikly tady ústavy, vysokoškolské ústavy. Vznikly za miliardy z evropských peněz a mohu říct, že to byly nejlépe investované peníze do vysokých škol. Ústavy - ať už je to CEITEC, ať je to ELI, ať je to celá řada... CATRIN, nebo je to třeba IT4Innovations - tyhlety ústavy mají dneska obrovský vědecký výkon. Často tvoří možná i třetinu výkonu univerzit, ale bohužel lidé, kteří působí na těchto ústavech, často nemají právo, opakuji, nemají právo rozhodovat o své univerzitě. Nemohou být členy akademických senátů, protože členem akademického senátu může být pouze takzvaný akademický pracovník. To je ten, který tedy současně učí a současně dělá vědu a výzkum, takže kdybychom se dostali do paradoxní situace, že bychom získali na naše kvantové počítání pana Johna Hopfielda, což je nositel Nobelovy ceny za fyziku, který položil základy strojovému učení, tak v podstatě o své univerzitě nemůže rozhodovat, protože pokud by neučil, tak by v podstatě byl - a já to teďka řeknu - méněcenný. Je to diskriminace vůči těmto lidem a já jsem takto podal i pozměňovací návrh. Vnímal jsem to jako takovou řeknu snahu aspoň k tomu otevřít diskusi, ale zkusme se o tom pobavit, kdo musí být v akademickém senátu, podle čeho se budou vybírat rektoři, podle čeho se budou vybírat děkani, protože vlastně i já jsem to zažíval. V podstatě se dostáváte do situace v okamžiku, kdy se neshodnete se svým děkanem, že máte ostrov odporu, se kterým nelze spolupracovat na univerzitě.
Je tady třeba si říct, že musíme ty věci změnit, musíme je nastavit tak, aby to řízení tady bylo. Myslím si, že není náhodou to, že nejlepší univerzity na světě jsou ve Spojených státech a Velké Británii. Z Evropy skutečně se tam dostávají ETH Zürich a já nevím, které další, ale jsou skutečně ojedinělé. Nesmíme se spokojit s tím, že budeme průměrní nebo podprůměrní, takže prosím nechci teďka hovořit o tomto zákonu, o kterém jsem řekněme spíš byl kritický, ale zkusme fakt nastavit nějaké principy, abychom měli jistotu, že se konečně ten zákon změní. Musím říct, že jsem na vysoké škole od roku 1989 a v tom se celkem nic zásadního nezměnilo a stále se potýkáme se stejnými problémy. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji a toto vystoupení vyvolalo dvě faktické poznámky. Nejprve svou reakci přednese pan poslanec Julius Špičák a poté pan zpravodaj. Prosím pěkně.
Poslanec Julius Špičák: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, já skutečně tuto situaci v tom výzkumu považuju za velmi špatnou a zákon, který tady projednáváme, to fakticky neřeší. Mě zcela fascinuje, když základní kritérium - ať už ty žebříčky jsou jakékoliv - je jasně dáno, že Karlova univerzita, kterou bereme za jakýsi symbol, ve skutečnosti ne, že jsou před ní na žebříčkách americké a britské univerzity, ale i mexické, brazilské, indonéské, takže ten zákon musí směřovat k něčemu naprosto konkrétnímu a jinak kroky, jak zákon naplnit, jsou nám - nám, několika akademikům - jsou nám v podstatě jasné, ale v tomto návrhu zákona tyto kroky se neobjevují, takže já vidím přínos tohoto zákona jako v zásadě zcela vágní. Děkuji. ***
