Autorizováno, neprošlo jazykovou korekturou!
(14.50 hodin)
(pokračuje Lucie Šafránková)
Toto ustanovení je nemorální a je neodůvodněné. Osoby, které přece splnily nárok na předčasný starobní důchod, musí mít i nárok na zvyšování jeho zásluhové části dle vývoje inflace. Opačný postup je neakceptovatelným trestem pro tyto občany.
V posledním dokumentu 4724 navrhuji v zákoně o důchodovém pojištění ponechat ustanovení, podle kterého se procentní výměra starobního důchodu zvyšuje za výkon výdělečné činnosti při současném pobírání starobního důchodu o 0,4 procenta výpočtového základu za 360 kalendářních dní výdělečné činnosti.
Považuji to vedle odpuštění placení části sociálního pojištění za významný motivační faktor pro dobrovolné setrvání v zaměstnání i po dosažení důchodového věku, což by nám samozřejmě pomohlo, pokud by lidé dobrovolně, cítí se na to a mohli by déle zůstat v práci, tak by nám to přineslo další příjmy do takzvaného fiktivního důchodového účtu, který je ale zároveň součástí právě zmíněného státního rozpočtu.
V souvislosti s bilancí veřejných rozpočtů a sociálně ekonomickým vývojem se v médiích často objevuje otázka udržitelnosti českého sociálního zabezpečení. Většinou je tím myšlena udržitelnost finanční, tedy ufinancovatelnost efektů jednotlivých sociálních systémů v daném fiskálním roce a do budoucna. Občasné až fatální úvahy o údajné neudržitelnosti našeho sociálního systému však nejsou dány konstrukčně či systémově danou neudržitelností jeho dostupnosti příslušných efektů, jako je třeba starobní důchod, dostupná zdravotní péče, náhrada výdělku při nemoci a podobně, ale to (?), že české sociální zabezpečení je ovlivněno neujasněností podoby toho, jak má vypadat žádoucí sociální model. Tento stav není náhodný, jak píše ekonom Jan Mertl, je částečně výsledkem průběhu transformace české ekonomiky, kdy za socialismu sociální politika deklaratorně nebyla potřebná, neboť základní teze spočívala v tom, že všichni se budou mít v zásadě souměřitelně dobře a nikdo bez vlastního zavinění nebude vyčleněn ze společnosti.
Výchozí pozice pro ekonomickou transformaci byla taková, že začneme sociální politiku nově a účelně koncipovat, aby tuto transformaci umožnila a podpořila bez výraznějších sociálních otřesů. Nicméně záhy se ukázalo, že řada relevantních politických aktérů chápala sociální politiku primárně v jejím nejužším pojetí, zjednodušeně řečeno, jako péči o nejchudší, a zejména v devadesátých letech minulého století dominovalo v české sociální politice z ideového hlediska liberální pojetí. Minimální stát, minimální pojištění, minimální dávky.
Současně se také vytvářel systém sociálního a zdravotního pojištění. Nicméně na to nebyla česká veřejnost zvyklá a postupná konstituce daňového systému s sebou nesla také rozvoj vyhýbání se a obcházení daňové povinnosti. Tím se vytvořila situace, kterou jsme dodnes plně nepřekonali a která je charakterizována tím, že financování jednotlivých částí českého sociálního zabezpečení trpí z hlediska udržitelnosti zejména následujícími problémy, jako je nepochopení logiky sociálního pojištění, které spočívá v povinné účasti dané sociální skupiny, platby pojistného z výdělku a dávce odpovídající zaplacenému pojistnému, nesprávné vnímání veřejného zdravotního pojištění a touha po jeho transformaci na skutečné pojištění, jako když si pojistím dům nebo úraz, přičemž soukromé pojištění zdraví takto nikde na světě vzhledem k jeho ekonomickým charakteristikám univerzálně nefunguje.
Přitom české zdravotní pojistné je regulérní účelová proporcionální zdravotní daň, kdy daňový poplatník ví, kolik platí na zdravotnictví, a zdravotní pojišťovny spolu s dotací ze státního rozpočtu za státní pojištěnce tak mají vytvořen fiskálně chráněný příjmový kanál, z nějž hradí zdravotní péči.
Rostoucí sociální diferenciace a komplikující se sociální stratifikace - kdy z hlediska participace v sociálních systémech roste počet a majetek lidí na horním konci spektra, ale i počet lidí na dolním konci spektra, přičemž na tyto konce je obtížné sociální systémy zacílit. Patrné je to například u sociálního pojištění, kdy super bohaté účast v něm moc nezajímá a mají tendenci se placení pojistného vyhnout, pokud je to možné, a sociálně vyloučení, tak ti typicky nemají pravidelný příjem, ze kterého by pojistné platili.
Takové skupiny budou v ekonomice vždy, ale zmíněný nárůst počtu jejich členů znamená zužování skupin, u nichž sociální systémy fungují.
Ohromným problémem je rozpad střední třídy a stavění jednotlivých sociálních skupin proti sobě. A opět budu parafrázovat pana Jana Mertla: Pořád se objevuje také tvrzení, jak je Česká republika pořád rovnostářská. Přitom dle studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, autorů Mayleha a Červenky z roku 2023 Česká republika vykazuje jednu z nejvyšších koncentrací majetku mezi vyspělými zeměmi, nejbohatších 20 % populace drží 80,5 procenta veškerého čistého majetku v zemi, zatímco nejchudších 20 procent jen 0,2 procenta majetku. Podobnou úroveň majetkové nerovnosti lze najít například snad jen ve Spojených státech. Možnosti daňové optimalizace, které jsou z principu vyšší pro vysokopříjmové občany, už proto, že mohou využívat služeb daňových poradců, právníků, kteří jim tuto optimalizaci zařídí. Disproporce ve zdanění jednotlivých druhů příjmů, kdy paradoxně relativně nejvíce je zdaněn příjem ze závislé činnosti. V tomto výčtu by se dalo ještě pokračovat.
Důležité je hlavně to, že z hlediska příjmů sociálních systémů lze snadno vyhledat a popsat prvky, jejichž vyřešení by veřejným rozpočtům přineslo desítky, možná i stovky miliard korun ročně.
Z hlediska udržitelnosti sociálních systémů je pak zřejmé, že systémy sociálního pojištění jsou při adekvátním nastavení příjmů udržitelné v principu prakticky vždy. Příslušné sociální dávky se počítají ze zaplaceného pojistného a případný dopad modifikací tohoto principu lze ve vazbě na potřebné procento pojistného kalkulovat.
Výjimkou může být demografický vývoj u sociálního důchodového pojištění, o kterém zde hovoříme a který je v současné době často zmiňován, a skutečně je zde očekávána v tomto směru nepříznivá prognóza s maximem a s vrcholem mezi roky 2040 až 2060. Tohle však není zaviněno konstrukční vadou sociálního důchodového pojištění, ale důsledkem souběhu dvou demografických jevů, jednak vysoké porodnosti v sedmdesátých letech 20. století, a nízké porodnosti v letech devadesátých. Možností řešení tohoto vývoje v rámci sociálního pojištění je více zejména na příjmové straně důchodového účtu. A já jsem tady mnohé z nich již zmínila.
Mimochodem, v letech s fiskálně nejhorší nerovnováhou kolem roků 2045 až 2050 lze vyrovnat schodek důchodového systému ze všeobecných daní, pokud nechceme v těchto letech zvyšovat pojistné nebo snížit náhradový poměr, a to my nechceme. Neudržitelnost sociálních systémů včetně důchodového systému není ničím shůry daným a nevyhnutelným, závisí to jen na nás samotných. Při jejich správné konstrukci lze sociální systémy konstruovat jako vyrovnané, respektive mající oporu v očekávaných veřejných příjmech. Samozřejmě, že sociální systém musí v životní úrovni, kterou svým subjektům zajistí, vycházet z výkonu ekonomiky v daném čase, a v tomto ohledu tady máme značné rezervy.
Pro tento ekonomický výkon nebo hrubý domácí produkt je ovšem v moderní společnosti klíčový lidský kapitál, tedy co největší počet zdravých, vzdělaných a sociálně integrovaných lidí. Pokud tedy chceme udržitelné sociální systémy, je klíčové podporovat zvyšování zásoby tohoto lidského kapitálu. ***
