Autorizováno, neprošlo jazykovou korekturou!
(14.10 hodin)
(pokračuje Lucie Šafránková)
Samostatnou kapitolou je i rovněž otázka úpravy podmínek dřívějšího odchodu do nekrácených starobních důchodů pro příslušníky náročných profesí, která měla být vyřešena dávno předtím, než vláda Petra Fialy v loňském roce protlačila legislativním procesem zásadní a diskriminační zpřísnění podmínek pro odchod do předčasných důchodů a snížení tohoto typu důchodů. Řešení, které zvolila vláda v případě náročných profesí, nevzbuzuje příliš důvěry a je velice netransparentní, a to jak v tom ohledu, na základě jakých podkladů a parametrů vláda v tomto rozhodování postupovala a rovněž i v tom směru, jak bude evidence těchto profesí a celá s tím spojená administrativa probíhat v praxi.
Je zde více otázek než odpovědí, více pochybení než důvodů k potlesku. Vůbec nám není jasné, proč vláda rozhodla o tom, že v případě dřívějšího odchodu do plného starobního důchodu příslušníků náročných profesí budou zohledňovány pouze čtyři rizikové pracovní faktory z celkových třinácti. To zopakuji, z celkových třinácti rizikových faktorů. Je to absolutně neprůhledné, je to nelogické a zároveň i nespravedlivé. Toto přece musí rozhodnout odborníci, hygienici, experti na pracovní lékařství, nemoci z povolání, přičemž výchozí definicí musí být to, že jde o profese, u nichž je výkon práce spojen s riziky, které nelze odstranit ochrannými pracovními prostředky. A tady se zeptám, jakým způsobem jde například ochránit pracovními pomůckami například před psychickou zátěží a podobně. Jak jsem říkala, těch otázek je celá řada.
Návrh na zvyšování hranice věku pro odchod do důchodu se stal v rámci připomínkového řízení dokonce i terčem kritiky Ministerstva zdravotnictví. A tady to jistě zaslouží citaci: "Nelze neustále prodlužovat věk odchodu do starobního důchodu, neboť populace věku nad 65 let není v takovém zdravotním stavu, aby byla schopna podat potřebný pracovní výkon i v dalších letech." Konec citace. Takto doslovně to kritizovalo Ministerstvo zdravotnictví, tento vládní návrh.
Proč má tedy Česká republika jako nejprůmyslovější země v Evropě s jednou z nejhorších zdravotních kondicí obyvatelstva patřit mezi šest zemí Evropské unie s nejvyšší hranicí věku odchodu do důchodu? Český občan stráví za svůj život v práci v průměru 36 let. To je výrazně nad evropským průměrem, jak dokládají i data statistického úřadu Eurostat.
Nelze tedy při zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu mechanicky a bez dalšího rozboru argumentovat situací v zahraničí a tyto veličiny vzájemně porovnávat. Patříme k nejvíce a nejdéle pracujícím státům v Evropě, což je dáno jak velkou délkou standardní týdenní pracovní doby, tak i objemem přesčasové práce, kterou musí lidé s průměrnými i nižšími příjmy odvést, aby vůbec uživili své vlastní rodiny.
Jak už jsem uváděla, tak v České republice je v evropském kontextu nejvyšší podíl průmyslu na struktuře hospodářství a zaměstnanosti, a tudíž i nejvyšší podíl fyzicky náročných profesí. Máme prakticky nejdelší pracovní dobu. Dle propočtu českých odborů a OECD je v České republice jedna z nejdelších pracovní dob za pracovní život, Češi tedy za život odpracují nejvíce hodin v celoevropském kontextu. Rozdíl mezi českým a německým zaměstnancem je v tomto ohledu až 400 hodin ročně v neprospěch toho českého zaměstnance. Za čtyři roky tak český občan odpracuje o rok více a za čtyřicet let aktivní ekonomické kariéry je to pak o celých téměř deset let více.
Když se mluví o měsíčním časovém fondu, který by měli Češi odpracovat, bere se v potaz čtyřicetihodinový pracovní týden, který se násobí koeficientem pro průměrný počet pracovních týdnů v měsíci. Ten vychází na 4,348. Měsíční časový fond Čechů je tak 173,92 hodin. Jenže je potřeba zohlednit dovolené, nemoci a další druhy volna, při kterých lidé zkrátka nepracují. Průměrný Čech tak podle statistiky OECD ročně odpracuje 1 754 hodin, což vychází asi na 146 hodin měsíčně. Řadíme se tak k nejpracovitějším zemím Evropské unie. Průměr Evropské unie je totiž pouze 1 571 hodin ročně, respektive jen asi 131 hodin měsíčně.
V některých zemích Evropy už byl zaveden i čtyřdenní pracovní týden. Takoví lidé logicky odpracují méně hodin. U nás zatím nic takového v úvahu nepřipadá, a tak i nadále pracujeme více než ostatní. Z celé Evropy tak pracují nejméně naši západní sousedé, Němci. Ti odpracují ročně jen 1 341 hodin, tedy necelých 112 hodin měsíčně. Každý měsíc tak my, Češi, Moravané a Slezané, odpracujeme skoro o jeden celý pracovní týden navíc.
V České republice se ale pracuje nejen více, než je průměr zemí Evropské unie, zároveň jsme i nad průměrem všech zemí OECD. OECD je organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, kam patří 38 států z celého světa. Kromě 27 zemí Evropské unie sem můžeme zařadit i Kanadu, Island, Turecko, Ameriku, Japonsko, Austrálii, Nový Zéland, Mexiko, Jižní Koreu, Chile, Izrael, Kolumbii nebo Kostariku. I přes přítomnost těchto států je průměr ročně odpracovaných hodin 1 752. Přestože se jedná o minimální rozdíl, stále se nacházíme nad průměrem. Češi zkrátka dřou, aby si vydělali na své mzdy, jejichž reálná hodnota jim v posledních letech pouze a pouze klesá.
Trend západních států, který snižuje počet měsíčně odpracovaných hodin, aby si zaměstnanci vytvořili lepší work life balance, tedy správný poměr mezi prací a osobním životem, se nás vůbec netýká.
My máme i výrazně nižší počet svátků a dní pracovního volna, než je tomu v západní a jižní Evropě. Toto vše musíme mít přece rovněž na paměti, když se tady bavíme o nastavení věku odchodu do důchodu. Průměrný český zaměstnanec totiž během svého produktivního věku odpracuje o pět až deset let více než jeho západoevropští kolegové. Češi mají o desetinu delší pracovní život, než je evropský průměr, a to je přece o hodně.
I proto má a musí být hranice věku pro vznik nároku na starobní důchod v České republice nižší, než je v zahraničí. Máme v České republice i mnohem vyšší podíl průmyslu než zbytek Evropy a současně i významně vyšší podíl těžké manuální práce zaměstnanců, kteří celoživotně vykonávají.
Česká republika je po Irsku země s druhým nejvyšším podílem průmyslu a stavebnictví v Evropské unii. I to je přece jasný argument proti zvyšování věku odchodu do důchodu. Češi se nyní dožívají v průměru 79,3 roku, zatímco obyvatelé Evropské unie průměrně 81,3 roku. Češi tedy pracují déle než lidé v západních státech Evropské unie i přestože mají kratší život. Je potřeba si toto uvědomit a opravdu to mít na paměti.
Navíc, přestože odpracujeme tak dlouhou dobu ve srovnání se zbytkem Evropy, kupní síla českých mezd je asi o polovinu nižší, než je v Německu. To je stav, se kterým se nesmíme smířit, a jeho řešením v žádném případě není zvyšování věku odchodu do důchodu. To v kontextu situace dává stejnou logiku jako hašení požáru směsí benzinu a nafty. ***
