(10.40 hodin)
(pokračuje Vlastimil Válek)
Jenže nárůst státních pojištěnců, tedy těch, za které platí stát pojištění tím, že přerozděluje daně, tak těch přibývá. Odhady, které byly někdy z roku 2005, 2006, když byla první debata o tom, jak dále se státními pojištěnci, se pak v roce 2012 změnily a já musím říct, že covid a některé další aspekty dál tu situaci změnily, to znamená, ty odhady jsou vždycky pesimističtější a pesimističtější. Současné odhady počtu státních pojištěnců po roce 2045 se pohybují někde mezi 70 až 75 %. To znamená, 25 % těch, co by nějakým způsobem platilo pojištění, 70 % těch, za které bude platit pojištění stát přerozdělením daní. V podstatě, když tedy neberu - já teď nevím, jak se jmenují takové ty daně, když nakupujete, to jsou ty nepřímé, (za) zboží - tak když nepočítám tyto daně, kdybych počítal jenom tedy řekněme přímé odvody zaměstnanců a zaměstnavatelů, vlastně každý z těch, co toto odvádí, bude muset ještě zaplatit zdravotní péči pro další tři, respektive čtyři občany zhruba.
V tomto systému samozřejmě je na jedné straně legitimní očekávání občanů, že budou mít zajištěnou péči, a to se děje - můžu být v různé míře kritizován, a každý ministr zdravotnictví je takto kritizován, jak je to s dostupností a tak dál, ale prostě podle OECD jsme vždycky hodnoceni na jednom z předních míst zase bez ohledu na to, kdo je ministryně nebo ministr zdravotnictví a kdo je ve vládě, protože je to prostě historicky takto nastaveno, a ten systém vlastně nezkoumá, jestli ten člověk platí, nebo neplatí pojištění. To znamená jinými slovy, jakýkoli občan České republiky, je-li doveden do zdravotnického zařízení, má poskytnutou péči, a je jedno, jestli platí, nebo neplatí pojištění, a to i v případě, že vědomě a schválně nechce platit pojištění, nechce být součástí systému, tak v podstatě péče, pokud se dostane do situace, že je v ohrožení života, je mu poskytnuta.
Problém je, jak ten poskytovatel péče pak získá úhradu za zdravotní péči a od koho ji má vymáhat, protože u části těch občanů je nereálné platbu vymoci, u části se to děje relativně komplikovaným procesem, který se snažíme zjednodušit, a je otázka, jestli nemít nějaký fond pro poskytovatele, který by tady toto byl schopen opravdu v mimořádných situacích krýt. Ale ten systém s tím počítá a umí to víceméně řešit, neobjevují se v něm kvůli tomu žádné zásadnější excesy. Nicméně ten systém v tomto směru není dotažený, to znamená, jeden z důvodů, jak chceme dotáhnout ten systém, je novela zákona č. 48, která je velmi komplikovaná, podle mě jedna z nejkomplikovanějších legislativních novel. Je otázka, jestli tam najdeme aspoň na části shodu, ale i kdybychom postupně každé čtyři roky postupnou novelizací a hledáním aspoň částečně ten zákon posunuli a finálně se dostali opravdu k tomu Bismarckovu modelu tak, aby byl plně funkční a nebylo to něco mezi Bismarckovým modelem a modelem státní zdravotní správy, tak si myslím, že by to bylo dobré.
Co ale chci říct? Nedokážu posoudit, jak je spravedlivé nebo nespravedlivé placení pojistného OSVČ, na to se necítím povolán, ale mohu říct, že jakákoliv osoba v České republice, OSVČ v jakékoliv pozici, ať je v jakékoliv fázi platby nebo záloh zdravotního pojištění, ať dluží, nebo nedluží, vždycky dostane stejnou péči od zdravotnického zařízení, protože to zdravotnické zařízení vlastně žádným způsobem tento aspekt nezkoumá. Zkoumá, jestli má kartičku pojišťovny, a tu má, a i v případě, že tu kartičku nemá, stejně je ta péče poskytnuta. Systém zdravotní péče v České republice je nejsociálnější snad v Evropské unii, protože ve většině zemí to takto není nastaveno, a já jsem velmi rád, že ten systém je takto sociální, protože pro ty, co by jim ta péče nebyla poskytnuta, my tady nemáme dostatečně silnou a robustní síť řekněme charitativních zařízení, kde by dárci, kde by bohatí jednotlivci vytvářeli nadace, ze kterých by bylo možné, aby byla placena péče pro ty, co neplatí pojištění anebo nechtějí vůbec v tom systému být, což je v řadě západoevropských zemí, a nejen v těch, běžné. My jsme systém nastavili na absolutní solidaritě, my jsme systém nastavili tak, že poskytovatele zdravotní péče nezajímá, jestli ten člověk platí, nebo neplatí. To má samozřejmě svoje minusy, ale rozhodně to nemá minus pro toho, kdo tu péči potřebuje. A to si myslím, že je jeden z velmi důležitých aspektů, na kterém se snad asi všichni shodneme.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji pěkně. Nyní se přihlásil s přednostním právem pan ministr financí. Prosím.
Ministr financí ČR Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Já bych chtěl využít této příležitosti, abych připomněl, jak se stanovují minimální zálohy na zdravotní pojištění a v jakém je to poměru ať už k průměrné, nebo minimální mzdě.
Podle zákona se minimální zdravotní pojištění počítá z 50 % průměrné mzdy. Když to zaokrouhlím pro rok 2024, je to zhruba z částky 22 000, a z toho se platí 13,5 %, což je přibližně těch 2 970 korun, zaokrouhlil jsem to aspoň na desetikoruny. Současně platí, že v této chvíli je minimální mzda 18 900, takže rozdíl mezi polovinou průměrné mzdy a minimální mzdou je v této chvíli 3 100, proto je o 13,5 % vyšší minimální záloha než zdravotní pojištění z minimální mzdy. Pokud projde legislativní zákon nebo legislativa, kdy se postupně bude přibližovat minimální mzda 50 % průměrné mzdy, rozdíl mezi zdravotním pojištěním použitým v systému paušální daně, a teď mluvím o prvním pásmu, o tom nejčastějším, se bude velmi blížit tomu, jaké se platí zdravotní pojištění z minimální mzdy. Ten rozdíl v letošním roce je asi 310 korun, takže pouze o 310 korun měsíčně je minimální záloha zdravotního pojištění ve výsledku u paušální daně vyšší, než kolik se platí zdravotní pojištění pro zaměstnance, který má minimální mzdu. Samozřejmě mluvím vždycky o celém úvazku, nemluvím o zkrácených úvazcích, tam je to poměrně jinak.
Když už mluvíme o jistých problémech či jistých nesrovnalostech nebo dílčích nespravedlnostech, tak ji vidím a já o tom jednám s panem ministrem zdravotnictví v okamžiku, kdy máte zaměstnance na zkrácený úvazek, to znamená, ten příjem může být legitimně nižší, než je minimální mzda, ale současně tento zaměstnanec musí zaplatit zdravotní pojištění ve výši, jako by pobíral minimální mzdu. Jsou důvody, proč to Ministerstvo zdravotnictví v této chvíli považuje za správné, myslím, že o nich mluvil pan ministr zdravotnictví, to je tou robustností té sociální složky poskytování zdravotní péče, ale to bychom mohli použít a poukázat na tu nespravedlnost. Může to být někdo, kdo dělá čtyři hodiny denně, může mít plat 13 000 za ty čtyři hodiny, to znamená 26 000, má vyšší než minimální mzdu, ale on za těch 13 000 odvádí do systému veřejné zdravotní péče, jako by bral těch 18 900. To je také určitě otázka k debatě, jestli tohle vyřešit, nebo to takhle nechat, protože myslím, že je ve společném zájmu mnoha politických stran napříč Poslaneckou sněmovnou nejenom v koalici podporovat různými nástroji institut zkrácených úvazků. Tento princip jde vlastně proti této podpoře a je v zásadě pro toho, kdo využívá částečný úvazek, co se týče platby zdravotního pojištění, nespravedlivý, protože platí víc, neplatí tam to procento jako u každého platu nebo mzdy, který je vyšší než minimální mzda.
Chtěl jsem na to jenom poukázat a připomenout ten rozdíl mezi minimální zálohou paušální daně, minimální zálohou na zdravotní pojištění a zdravotním pojištěním z minimální mzdy, letos je to asi 310 korun měsíčně.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji pěkně. To je rozprouděná debata. Pan ministr zdravotnictví, poté paní předsedkyně Alena Schillerová. Prosím.
Místopředseda vlády a ministr zdravotnictví ČR Vlastimil Válek: Je to balzám, když je debata takto racionální, ještě jednou strašně moc děkuju. Ani jsem netušil, jak to bude dobré.
To je samozřejmě sen, který se nemůže naplnit. Kdyby se naplnil, jsem ochoten kdykoliv, včetně toho, že zruším dovolenou, se ho zúčastnit, kdyby zcela mimo reflektory médií a bez toho, že se to kdekoliv pak bude prezentovat, jsme byli schopni vést seriózní a racionální debatu, jak dál s ekonomikou zdravotnictví. ***