Čili jeden z mých úkolů, který nesplním, protože to nevím, by bylo ideální změnit název té služby. Nevím jak, to asi nevymyslím, ale za tím složitým pojmem "probační a mediační" - málokdo ví, co vlastně dělají, a je to hrozná škoda, protože fungují, bych řekl, na velmi vysoké evropské úrovni, právě pokud jde o práci s oběťmi. Když oběti mnohdy nevědí, že to vůbec existuje, tak to trošku ztrácí funkčnost. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. Jsme v rozpravě. Poprosím teď paní poslankyni Urbanovou. Máte slovo.

Poslankyně Barbora Urbanová: Děkuji za slovo. Hezký den, kolegyně, kolegové. My si tady asi budeme hodně dneska děkovat za to, že jsme to dotáhli až do třetího čtení. Moc děkuji za velmi plodnou nadstranickou spolupráci a nebudu vám opakovat, co vlastně ta novela znamená, protože jsme měli příležitost si to poslechnout už třikrát a jsme docela daleko v tom legislativním procesu.

Teď musím trošku varovat, protože ve svém projevu budu trošku explicitní. Vždycky, když se to píše na sociálních sítích nebo v médiích, tak se u toho píše trigger warning, protože někoho to může zasáhnout. Hodně jsem přemýšlela o tom, jestli vůbec na půdu Poslanecké sněmovny patří slova - ať už je to sex, pohlavní zneužití, znásilnění, orální sex, anální sex a tak dále - a když jsem o tom přemýšlela, tak jsem si řekla, že je vlastně smutné, že o tom vůbec přemýšlím, protože my to musíme poslouchat, ale spousta lidí to musela bohužel přežít a někteří z nich byly děti, což je naprosto zásadní, že my vlastně tou novelou chráníme ty nejvíc bezbranné z nás, ty, které mají chránit jejich rodiče, má je chránit celá společnost a občas u toho selžou jak ti rodiče, tak celá společnost. Jsou to samozřejmě ty případy, kdy je znásilněno malé dítě, to se bohužel děje, a společnost na to neřekne vůbec nic, nebo tomu pachateli dá podmínku, což samozřejmě ve společnosti způsobuje to, že jsme všichni právoplatně naštvaní, nechápeme, jak se to může stát a potom to porovnáváme s ostatními trestnými činy, jako že za pěstování marihuany tady někdo dostane několik let ve vězení. To se děje.

Takže budu teď trošku explicitní a povím vám dva konkrétní příběhy lidí, kteří kdyby možná byli chráněni touto novelou, kterou tady dnes schvalujeme, tak jejich život by asi nebyl bohužel jiný, ale ten trest a pocit zadostiučinění, že někdo, kdo jim něco provedl, byl skutečně potrestán, by jiný byl.

První příběh, o kterém chci mluvit, je dívka, které říkáme Eliška. Ona se tak nejmenuje, protože se ji snažíme chránit. Tahle slečna byla - a to je důležité pro ten příběh - dlouhodobě týrána svými rodiči, prostě trestána za to, že něco někde vylila, provedla, tatínek ji vyhodil na chodbu jenom v kalhotkách v jejich panelovém domě, nechal ji tam třeba dvě nebo tři hodiny čekat, až si rozmyslel, že je všechno v pořádku. To, že se k ní rodiče takhle chovali ve velice útlém věku, na ní samozřejmě zanechávalo nějaké stopy a těch stop si zřejmě všiml jeden z jejích učitelů, který využil toho, že Eliška byla tak trošku mimo nějaký kolektiv u nich ve třídě, začal se k ní chovat moc hezky, kupoval jí lízátka - to ona neznala, věnoval jí velkou pozornost, velkou péči, až se jednoho dne stalo, že byli spolu sami v jedné třídě a on ji tam znásilnil. A představte si to, se vším všudy - znovu se omlouvám za tu explicitnost - co může jeden druhému v tomhle směru provést. Elišce bylo osm let. Přišlo se na to tak, že to na ní zanechalo nějaké fyzické následky, které později řešila její učitelka v družině. Nebylo to slovo proti slovu, prostě tam bylo úplně jasné, že se stalo to, co se stalo. Samozřejmě začalo nějaké trestní řízení, rodiče se styděli za to, co se stalo, takže pomalu Elišce rozmlouvali, aby vůbec o tom promluvila. Pan učitel dostal podmínku a dneska zřejmě i učí, protože nemáme platné zákony, které by mu v tom zabránily. Je to mnoho a mnoho let.

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Paní poslankyně, já vás přeruším. Poprosím, aby se ztišili, aby měla paní poslankyně opravdu prostor a klid na své vystoupení. Je to důležité téma.

Poslankyně Barbora Urbanová: Moc děkuji. Další příběh, o kterém chci mluvit, je chlapec. Ano, týká se to i mužů, všichni to víme, byť ta čísla také hovoří o tom, že častějšími oběťmi nebo přeživšími sexualizovaného násilí jsou ženy, to si také přiznejme. Nicméně schválně mluvím o příběhu malého chlapce, který v předškolním věku byl znásilňován - to znamená, dělo se to opakovaně - svým nevlastním otcem. Ten člověk o pár let později měl nějaké jiné problémy se zákonem a uprchl do zahraničí, takže za to ani nebyl potrestán. Chlapec jménem Filip je dneska dospělý muž, o něco starší než já, který o tom nikdy nepromluvil a možná bychom se měli zamyslet, proč. Proč kluk, kterému se dělo to, co se dělo, v tak útlém věku, což také na něm muselo nějaké fyzické i psychické následky napáchat, proč to nikdy nikomu nemohl říct.

A to je další věc, o které já tady chci mluvit. My totiž tady schválíme redefinici znásilnění, schválíme velice důležitý zákon, který říká, že když už se tedy prokáže, že někdo někoho znásilnil, třeba právě dítě, bude velmi vážně potrestán, a to je dle mě samozřejmě správně a myslím si, že se vlastně na tom všichni tady ve Sněmovně shodneme, ale další věc, která nás čeká, je systém pomoci a ochrany oběti násilí. Ten systém není jeden člověk, on nijak nevypadá, nemá jednu hlavu, není to ani ministr zdravotnictví, ani ministr vnitra, není to ani ministr spravedlnosti, byť všichni tři, o kterých jsem mluvila, jsou v tom velice důležití - je to systém, který když v nějaké své části, v nějakém svém článku selže, tak selžou i ty ostatní články. Když nevěří lékař, nevěří ani policisté, protože řeknou: No, když to nemáte ve vašem zdravotním záznamu, tak se to asi nestalo. Když nevěří policisté, tak všechno najednou skončí.

A my jsme tady v nějakém stavu, kdy mnoho a mnoho let přeživší domácího či sexualizovaného násilí vůbec nechodili tyto trestné činy hlásit, protože žili v tom, že v manželství se to přece vůbec nemůže dít, nebo že to dítě si vymýšlí, to se přece vůbec nemohlo stát. Já se dodnes setkávám s tím, že mi dospělí lidé, inteligentní, kterých si vážím, a já jim za to nemůžu vynadat, říkají: Vždyť to přece nejde, znásilnit šestiletou holčičku. No, bohužel to jde a děje se to.

To, co chci říct, je to, že nás čeká velká výzva a potřebujeme to změnit. Potřebujeme nejenom důvěřovat těm obětem a nepodezírat je okamžitě z toho, že si něco vymýšlejí nebo že chtějí být zajímavé. Pane bože, když jsem byla malá, tak jsem chtěla být baletkou, to bohužel nevyšlo. Nikdy jsem nechtěla být ta znásilněná, aby na mě tak všichni koukali. Nejenom ta důvěra je ale důležitá, jsou tam i další kroky. Je to prevence, peníze do prevence - to je na ministrovi vnitra, to přiznávám, je to vzdělávání lékařů - pan ministr zdravotnictví, je to ale i vzdělávání státních zástupců, soudců - pan ministr spravedlnosti. I v tomhle máme velký dluh vůči těm přeživším. Jsou to ale i zákony - dětský certifikát, zákon o domácím násilí, právo dětí vyrůstat bez násilí, to znamená, zakázat tělesné tresty. A tady musím říct: my přece nechceme zakázat to, že když vám dítě vběhne do silnice a vám - já se omlouvám za to slovo - vám rupne a vy se tak strašně leknete, že samozřejmě přiběhnete k tomu dítěti a dáte mu třeba přes zadek, přes tu plenku, to zakazovat nikdo nebudu a nikdo to tady nebude postihovat. My chceme zakazovat to, co se také opět děje. Přijde osmileté dítě o dvě minuty později ze školy, z autobusu, a jeden z jeho rodičů ho trestá tak, že si sedne na hrách, takhle má natáhnout ruce a dá mu tam vařečku. A já chápu, že pro spoustu lidí je tohle naprosto neuvěřitelný příběh, ale já ty lidi, kteří tohle bohužel museli zažít, znám. Těm lidem je třeba pětapadesát, mají vlastní rodiny a mluví o tom, jaké to na nich zanechalo následky. Třeba se z toho i vymanili, ale někdy ne. Někdy si prostě našli partnera nebo partnerku, který vůči nim byl také násilnický, a také jejich děti vyrůstaly - pardon, neideální, to nestačí, to slovo - v rodině, která byla prostě pro jejich vývoj psychický i fyzický naprosto špatná.

Jestli tohle chceme přetrhnout a jestli tohle chceme změnit, tak to znamená, že na ty lidi musíme koukat jinak i my tady v Poslanecké sněmovně. A já si nesmírně vážím toho, že vlastně dneska tady od těch mluvících hlav, jak my občas před veřejností vypadáme, zaznívá, že víme, co se těm lidem dělo, že je nám to líto a že jim chceme pomoci. Lítost je k ničemu. My jim chceme pomoct a chceme zařídit systém, díky kterému se jim to už nestane.

Máme tady také jednu mezinárodní smlouvu, která nás nekousne, ale já tím nebudu provokovat. ***