(16.20 hodin)
(pokračuje Petr Fiala)
Dámy a pánové, jak jsem už připomenul v úvodu, zajistit bezpečnost, to byl vždy prvořadý úkol státu. V dnešní Evropě je to úkol bez přehánění osudový. Zahraniční a bezpečnostní politika České republiky vychází z našeho historického, hodnotového i ekonomického ukotvení na Západě, jsme se Západem bytostně existenciálně propojeni, jsme jeho součástí. A naše bezpečnost do značné míry závisí na tom, jak se chováme, jak dokážeme ctít hodnoty, dohody, držet slovo, jestli nás ostatní vnímají jako spolehlivého partnera. Logický závěr tedy je, když si vezmeme všechny ty výroky a činy, že Andrej Babiš a hnutí ANO si zahrávají s důvěryhodností České republiky, a tím vlastně ohrožují naši bezpečnost.
Já si nejsem jist, jestli si tady všichni dva roky od útoku na Kyjev a deset let od obsazení Krymu, jestli si tady všichni - a teď myslím, že v této místnosti ano - jestli si všichni dostatečně uvědomuji, co pro nás válka v Evropě znamená. Já jsem před několika dny na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost připomenul, že v tomto konfliktu prostě nejde být nestranný. Nejde být nestranný. Není to možné, protože žijeme na dohled od Ruska, s nímž přece máme své historické zkušenosti. Válka se nás od samého počátku dotýká a vyžaduje, abychom se rozhodli - buď budeme Ukrajině pomáhat, aby se bránila, nebo - nebo co vlastně? Nebo budeme čekat, až Rusko dojde až sem? Naše bezpečnost je v ohrožení, dokud si významní představitelé českých politických stran zahrávají s ruskou propagandou a polarizují společnost výroky, o nichž přece sami musí vědět, že jsou naprosto nerealistické.
A proto chci, aby představitelé opozice na dnešní schůzi otevřeně řekli, na jaké straně stojí - s námi ve svobodném Západě, nebo raději v ruském světě? Chtějí zůstat po boku prezidenta Macrona, prezidenta Bidena a desítek zemí, které Ukrajině pomáhají a které společně mohou odradit Rusko od útoku, ale jen tehdy, pokud zůstanou jednotné, nebo by se raději viděli na Východě u jednoho stolu s prezidenty Putinem a Lukašenkem, kteří přitom už dva roky v kuse neustále opakují, že o vyjednávání nemají zájem? To, že si budeme zacpávat uši a že budeme opakovat, že by bylo nejlepší, kdyby žádná válka nebyla, to nám nijak nepomůže. To nepomáhá nám, nepomůže nám to a víme to všichni.
Proč se k tomu zas a znovu vracím? Proč jsem se vydal - a já to moc nedělám - v čase, abych připomenul ty smutné epizody z naší nedávné historie? Všechny příklady, které jsem tu připomenul, doplňují informace o praktikách Andreje Babiše. Dohromady utvářejí obraz toho, jak předseda ANO pracuje, v co věří a jaké důsledky to má pro naši zemi. Andrej Babiš k lidem v České republice nikdy neměl elementární důvěru, protože nepřemýšlel zřejmě jako občan, politik a veřejný činitel, ale pouze jako predátor, který se snaží oslabit, či ještě lépe zlikvidovat konkurenci.
Krásně to vykresluje jeho snaha sledovat online každou jednotlivou platbu v České republice, což byla dlouho vlajková loď Babišových, v uvozovkách, reforem. Andrej Babiš nám všem léta vládl na základě přesvědčení, že se lidem nedá věřit, že se neustále všichni snaží navzájem podvést, a proto je třeba trvale sledovat všechny, ať už přes internet pomocí EET, nebo pomocí starých dobrých papírových složek. Andrej Babiš totiž jinak pracovat neumí. Když se dívá na Českou republiku, vidí 10 milionů lidí, kteří uvažují stejně jak on. Tato verze České republiky, verze uvnitř hlavy Andreje Babiše, je šedivá a smutná, vládne v ní lhostejnost, podezřívavost, právo silnějšího a věčný boj všech proti všem. Snad proto Andrej Babiš prokazuje nulovou úctu k důležitému obecnému principu demokracie, k důležitému obecnému principu demokracie, který předpokládá vzájemnou úctu a důvěru mezi lidmi, jinak to celé nemůže fungovat. Nemá žádnou úctu před naší bohatou demokratickou tradicí, slavnou historií našeho domova. A to si myslím, že je podstatné.
Co je pro Andreje Babiše Česká republika? Cítí k ní to co my? Cítí k ní to co já? Je připravený něco obětovat, chránit ji, přispět k tomu, aby se u nás něco zlepšilo? Nebo ji považuje jen za zdroj příjmů, či přinejlepším za tvůrčí projekt pro své podnikatelské ambice? Nezkreslenou pravdu se od něj asi nikdy nedovíme, ale mohu-li soudit z odkazu jeho vlády a z jeho současných výroků, troufám si tvrdit, že jsou mu osud Česka, naše bezpečnost a naše budoucnost lhostejné.
Dámy a pánové, skutečná Česká republika nemá nic společného s tou karikaturou, která je v hlavě Andreje Babiše. Skutečná Česká republika je domovem slušných, poctivých lidí, kteří pomáhají ostatním, dokážou za svou zemi převzít odpovědnost a chtějí si vzájemně věřit. A i když spolu nesouhlasí, bojují spolu férovými argumenty, nikoliv pochybnými složkami. A pro takové lidi tu jsme. Takové České republice moje vláda slouží. Naše země v minulosti zažila mnoho složek, které si někdo na někoho vedl. Ale dost už bylo fízlování, ponižování a zastrašování! Už na to nejsme zvědaví a uděláme všechno pro to, aby se to nikdy nevrátilo! Děkuji vám. (Potlesk zprava.)
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní budeme pokračovat s přednostními právy. Na řadě je pan ministr Vít Rakušan, připraví se pan ministr Marian Jurečka.
Než dám panu ministrovi slovo, mám zde jedno sdělení. Paní poslankyně Zajíčková hlasuje s náhradní kartou 31. A ještě omluvu. Milan Wenzl se omlouvá od 17.30 ze zdravotních důvodů.
Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Vít Rakušan: Děkuji vám, vážená paní místopředsedkyně. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, ta mimořádná schůze se tak nazývá a evokuje, že se děje něco mimořádného. Sami často jako vládní poslanci kritizujeme, že tenhle instrument je naší opozicí zneužíván. Často se otvírají témata, která jsou řešena, mohou být řešena a mají být řešena zcela běžnými instrumenty, to znamená běžným legislativním procesem, třeba interpelacemi na ministry, v některém případě třeba policejním vyšetřováním. Nicméně to, kvůli čemu se tady dneska scházíme, žádnými řádnými prostředky řešit nemůžeme. Není to trestní kauza, není to legislativní návrh, a dokonce to není ani politikum v tom užším slova smyslu. Je to něco, co se celou svou podstatou týká celé naší společnosti. Je to něco, co spoluvytváří charakter naší společnost, a co tedy nemůžeme přejít, aniž bychom tím riskovali, že naše společnost se stane bezcharakterní.
Přestože opozice přijde s obrovitánsky dlouhým výčtem toho, co všechno se mohlo stihnout v té době, kdy je tady mimořádná schůze, co všechno jsme měli projednávat, protože tahle mimořádná schůze se jí mimořádně nehodí, tahle mimořádná schůze, jak už předvedl pan premiér ve svém proslovu, má potenciál věci a skutečnosti pojmenovávat pravými jmény. My jsme se zcela výjimečně jako vládní většina rozhodli, že v určitých případech jsou i důležitější a naléhavější věci než schvalovat nové zákony. A já tohle rozhodnutí považuju za správné a pokusím se vám vysvětlit proč.
Epizoda, které jsme byli svědky v minulém týdnu, by snad v některých aspektech provedení mohla být až komická, tragikomická, ale ona je ukázkou něčeho, co bychom navzdory rozdílným ideovým a názorovým východiskům a pozicím měli všichni svorně označit jako něco, co je za hranou, jako něco, co překročilo červenou linii, jako něco, co je jasným faulem, něco, co nemůže být bagatelizováno, co nemůže být omlouváno, co nemůže být ani relativizováno. ***
