(16.10 hodin)
(pokračuje Petr Fiala)
Před nástupem Andreje Babiše do politiky získával koncern Agrofert na dotacích řádově stovky milionů korun, třeba v roce 2010 to bylo 550 milionů. Od té doby, co Andrej Babiš vstoupil do politiky, tento objem každoročně rostl, v roce 2021 už přesáhl 2,2 miliardy korun. Kdykoliv se tato čísla zmíní, pan předseda Babiš argumentuje tím, že přece platí daně, jako kdyby to byla nějaká ctnost a ne povinnost. Ale v této souvislosti - dotace, placení daní - je pozoruhodné, že od roku 2017 dotace pro Agrofert začaly každoročně opravdu výrazně přesahovat částky, které Agrofert platil na daních. A ruku na srdce, i když platíte daně ze zisku a daníte mzdy zaměstnanců, se dvěma miliardami z veřejných peněz se určitě podniká úplně jinak, než kdyby Agrofert tyto zdroje neměl.
A tak zatímco se koncernu dařilo, odehrával se tu jiný příběh, a to ten, že naše společnost se ocitla pod tlakem. Pod kdejakou dobrou záminkou se ukrajovalo stále více osobní svobody. Špehování se mělo stát normou. Nejvyšší představitelé naší země přepisovali minulost a krok po kroku nám měnili povahu politického systému. Ano, krok po kroku. Proto jsem jednu svoji knihu z té doby nazval Jak uvařit demokracii. Bylo to totiž jako s tou pověstnou žábou, která si nevšimne. Toto se u nás dělo. A dělo se to mimo jiné proto, že autokracie a politická propaganda a populisté nenávidí systém. Proto Andrej Babiš s Milošem Zemanem opakovaně zpochybňovali pravidla ducha ústavy, demokratické instituce a pojistky demokracie, útočili na bezpečnostní složky státu, opakovaně na tento parlament, který pan předseda Babiš nazval žvanírnou. A nedocházelo jim, nebo možná docházelo, ale spíš nedocházelo, že oslabují to, co nás chrání před nebezpečím, že všechno, co z České republiky činí úspěšnou a bezpečnou zemi, stojí na pravidlech, na systému, na pravidlech psaných i nepsaných. A je výbornou vizitkou české demokracie a českých občanů, že se nenechali uvařit, že se tímto tlakem nenechali zlomit a odradit. Naše republika tyto útoky ustála. A také proto jsme tu i dnes, abychom se za tato pravidla postavili a abychom si ujasnili, že je všichni respektujeme.
Všechna nezkušenost, o které jsem tady mluvil, nebezpečné autokratické instinkty, nejistota, chronická nedůvěra se projevily naplno, když Česko na přelomu let 2019 a 2020 zasáhla pandemie covidu-19. Andrej Babiš nezvládl představu, že by se pozornost veřejnosti na chvíli upřela na nějaké odborníky, a tak jsme namísto kompetentních opatření sledovali nekonečný seriál přešlapování, který pravidelně překračoval hranici čistého chaosu. Andrej Babiš takto vyslýchal svého vlastního ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha v přímém přenosu - aby nebyl slušnej a řekl jméno. Rušil jeho rozhodnutí a přebíral za něj politickou odpovědnost a sám sebe dokonce označil za zmocněnce pro očkování. Toto mikromanažerování, nad kterým by se dalo usmát, mělo ale fatální důsledky, protože to, co v klidných dobách bývá právě jen smutné nebo tragikomické, začalo v době vážné krize opravdu vážně škodit a tvrdě zasahovat do životů lidí.
Andrej Babiš na Bledském strategickém fóru v roce 2020 sebevědomě prohlašoval, že jsme best in covid. O několik týdnů později přišla do Česka další vlna nákaz a Česko se ve zvládání pandemie rychle dostalo mezi nejhorší země na světě. To není nějaký řečnický obrat, bohužel, dámy a pánové. Není to řečnický obrat. V určitých chvílích měla vyspělá, bohatá Česká republika nejvíce případů nákazy a nejvíce mrtvých v přepočtu na počet obyvatel ve světě. Covid nás připravil o 30 000 lidských životů. A minimálně některým z těchto úmrtí se přitom dalo zabránit. Česko přitom v porovnání s ostatními státy prožilo nejdelší lockdowny. Naše děti zmeškaly nejvíce hodin ve škole. A v těch nej, nej by se bohužel dalo pokračovat. Účet za pandemická opatření byl přitom astronomický. Nejvyšší kontrolní úřad uvedl, že jen v roce 2020 státní výdaje vzrostly o 291 miliard korun, z toho však opět podle Nejvyššího kontrolního úřadu minimálně 147 miliard korun nesouviselo přímo s pandemií. A ačkoliv tedy minulá vláda koronavirus využívala jako univerzální výmluvu - univerzální výmluvu na všechno, univerzální výmluvu pro svoje neodpovědné hospodaření, čísla, která jsem tu připomenul, říkají něco jiného.
Výjimečnou pozornost si zasluhuje problém hazardování s naší bezpečností a s našimi spojeneckými vztahy, kterého se minulá vláda dopouštěla. Zapsala se do dějin nedostatečnými výdaji na obranu, které byly jen poloviční proti závazkům, které máme v Severoatlantické alianci. Svou alibistickou politiku odmítala upravit i poté, co na to na bruselském summitu v roce 2018 velmi naléhavě apeloval tehdejší americký prezident Trump. Ale přešlapů bylo víc. Vzpomeňme si na handlování o rozpočtu Ministerstva obrany s komunisty v roce 2020 nebo vědomé posilování naší energetické závislosti na Rusku. A právě v oblasti bezpečnosti se nejvážněji projevovala závislost Andreje Babiše na spojenectví s Milošem Zemanem, který se vládě neustále snažil podsouvat vlastní agendu, servilní přístup k Číně a Rusku, nebo třeba snahu darovat zakázku na dostavbu Dukovan ruskému Rosatomu. Proto tehdejší ministr průmyslu Karel Havlíček v tichosti nařídil firmě ČEZ, aby Rosatom oslovila, ačkoliv popíral, že to znamená začátek tendru. A Rosatom se nakonec dostal ze hry o Dukovany, ale dostal se z ní až po odhalení kauzy Vrbětice, která Andreje Babiše dostala pod tlak, který už prostě nešlo ustát.
V hazardování s naší bezpečností Andrej Babiš pokračuje bohužel až do dnešních dnů, stačí se podívat na jeho výroky v médiích. Ano, i dnes, v dnešní vypjaté situaci, prohlašuje, že se nepotřebujeme chránit moderními stíhačkami, nebo že by dokonce nepomohl našim spojencům v Severoatlantické alianci, kdyby je někdo napadl. Když měl v předvolební debatě před prezidentskými volbami v lednu 2023 odpovědět na úplně jednoduchou otázku, zda by poslal pomoc napadenému Polsku nebo pobaltským státům, jeho odpověď překročila myslitelné meze nezodpovědnosti. Určitě ne, je potřeba mluvit o míru, řekl tehdy doslova. Slova tehdy silně zasáhla naše spojence a způsobila České republice mezinárodní ostudu. Litevský ministr Gabrielius Landsbergis nám tehdy vzkázal, že kdyby nastala opačná situace a napadena by byla Česká republika, Litevci by nám stáli bok po boku. Andrej Babiš i jeho spolupracovníci opakovaně tvrdí, přes to všechno dál opakovaně tvrdí, že není třeba investovat do naší obrany. My nepotřebujeme tuto zemi připravovat na válku - cituji přesně Alenu Schillerovou s tím, že nepodporuje nákup techniky pro českou armádu. Přestože být připraven, být připraven se bránit, je minimálně od starověku jediný osvědčený způsob, jak odradit útočníky a jak se vyhnout válce. ***
