(13.30 hodin)
(pokračuje Jiří Kobza)
Chatrné tvrzení, že cílem korespondenční volby je zajistit osobám s českým občanstvím trvale žijícím v zahraničí vyšší komfort volby, aby nemusely zhruba jednou za dva tři roky cestovat k provedení volebního aktu na příslušný zastupitelský úřad, samozřejmě důvodem k porušení české ústavy rozhodně není a je naprosto evidentní, že i kdyby nyní vládní koalice protlačila korespondenční volbu Sněmovnou a Senátem silou, tak tato se nakonec octne před Ústavním soudem. A nyní může nastat v takové situaci velice paradoxní a naprosto nepřijatelná až tragická situace, kdy ústavní stížnost bude podána před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2025, ale Ústavní soud se do těchto voleb nestihne rozhodnout a rozhodnutí vynést, a tyto volby tedy proběhnou podle této novely, včetně použití korespondenčního hlasování, a následně pár měsíců po proběhnuvších volbách rozhodne Ústavní soud o tom, že novela zavádějící korespondenční hlasování je protiústavní, a zruší ji. Dovedete si představit, co bude následovat? Bude Sněmovna rozpuštěna a budou vypsány nové volby? Podle platných zákonů nikoliv, ovšem v tom momentu legitimita takové Sněmovny a vlády z ní vzešlé, včetně všech jejích předchozích i budoucích rozhodnutí, bude vůči občanům nulová.
Snad nejpřiléhavější, byť velmi krátkou analýzu toho, proč je korespondenční volba ustavena, formuloval můj ctěný poslanecký kolega Jaroslav Bašta. Když to budu parafrázovat, tak prohlásil: Tajnost hlasování je zajištěna a garantována pouze tehdy, když víme, kdo hlasoval, ale nevíme, jak hlasoval, a to je možné jedině ve standardním klasickém osobním, prezenčním, fyzickém způsobu volby, jak jej dosud v České republice známe. V případě korespondenční volby mohou nastat dva základní odlišné modely. Víme, kdo hlasoval, a víme i, jak hlasoval, jenomže pak nejde o volbu tajnou, a tudíž je to protiústavní. Anebo víme nebo nevíme, kdo hlasoval, protože ten autor není dohledatelný, ale víme pouze, jak hlasoval, a pak není zaručeno, že hlasovala osoba, která má volební právo, a ani to, že byla zachována zásada, že každý občan smí hlasovat v jedněch volbách pouze jednou. A v tom případě jde o jasné porušení volebního zákona, tedy o volbu nezákonnou a neplatnou, což je v kostce o korespondenčním hlasování.
Tímto argumentem, který je zásadní a nezpochybnitelný, bychom mohli skončit a poslat tuto novelu takříkajíc k ledu, protože její zamítnutí v prvním čtení je jediná slušná možnost, kterou nyní ve vztahu k této novele máme, a jediná zákonná ústavní cesta, jak se s ní důstojně vypořádat. Ten návrh už zde je.
Ale proti korespondenčním volbám lze samozřejmě snášet i další argumenty, nejenom ústavní, ale i praktické a technické. V této souvislosti například považuji za velmi důležitou oblast zpracování a sčítání volebních hlasů. V současné době je zásadní, že v tomto směru se provádí na základní úrovni ve volební místnosti, kde je dozor nad volebním procesem okrskové volební komise, do které mají právo nominovat své zástupce všechny politické subjekty, které se daných voleb zúčastní. Z toho sčítání existuje zápis promítnutý a dohledatelný v elektronické podobě pro každý jednotlivý volební okrsek na webových stránkách Českého statistického úřadu a v případě nesrovnalosti, tedy například neodpovídá-li elektronický výsledek záznamu či povědomí členů příslušné volební komise o tomto výsledku, je možné provést fyzickou kontrolu a přepočítání volebních lístků. To v modelu korespondenční volby naprosto chybí. Zpracování a sčítání volebních lístků a hlasů by probíhalo v jiné paralelní struktuře přes takzvané zvláštní volební komise na zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí. Tedy přeloženo do češtiny, přes komise složené ze zaměstnanců Ministerstva zahraničních věcí, kde o pluralitě a nezávislosti nelze vůbec hovořit a kde je podřízenost a loajalita aktuálnímu vedení Ministerstva zahraničních věcí a aktuální vládě v jiných případech potřebná a nutná, je jednoznačně na škodu a budí ty nejhorší obavy. A narušuje to také již zmíněnou rovnost podmínek volby pro osoby volící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na straně jedné a pro osoby volící v zahraničí na straně druhé. Nemluvě o reálném riziku hory stížností na regulérnost voleb a na zpracování jejich výsledků, které lze v případě korespondenční volby očekávat, a kdy definitivní výsledek možná nebudeme znát den po uzavření volebních místností, jak je tomu nyní, ale týdny až měsíce poté. Je tedy otázkou, jestli toto skutečně chceme.
Předkladatelé novely a její političtí podporovatelé také občas argumentují tím, že korespondenční volba proces voleb zjednoduší a usnadní. To je ale názor, který je naprosto mimo. V případě konstitučního mechanismu ustavení legitimních ústavních orgánů přece nejde o jednoduchost jejich obsluhy, jako by šlo o nějaký počítačový stroj nebo přístroj. To nesmí být rozhodující. Na paměti a na zřeteli přece musíme mít především ústavnost, zákonnost, spravedlnost, férovost a nezpochybnitelnost voleb a maximální nastavení pojistek proti zneužití volebního práva a proti následnému falšování skutečných volebních výsledků. Korespondenční volba bohužel jde přesně opačným směrem.
Signifikantní je také spěch pětikoaliční vlády se zavedením korespondenční volby, aby se stihla zavést už pro sněmovní volby v roce 2025. To je zřejmě skutečný důvod toho, proč zde tuto novelu dnes projednáváme a proč je to pro novou vládu nejvyšší legislativní priorita, což je důvod nesmírně slabý, nedůstojný vážnosti institutu voleb ve svobodném demokratickém státě.
Jenže tady je ještě další věc ve hře. Vláda nejenom že porušuje základní ústavní principy zavedením korespondenčního hlasování, ale rovnou si ruku v ruce s tím hodlá vyrobit novelou zákona o nabývání českého státního občanství statisíce nových voličů z řad cizinců z různých částí světa, mnohdy bez jakéhokoliv vztahu a jakékoliv vazby na Českou republiku, bez znalosti českého jazyka, bez znalosti českých reálií. Vláda totiž navrhuje, aby ze dne na den získaly české státní občanství masy cizinců, a to pouze na základě jakéhosi jejich pofidérního prohlášení o tom, že některá jejich babička byla Češka. Moc by mě zajímalo například u potomků smíšených manželství, jaká budou kritéria jejich češství. Jestli poloviční, čtvrtinový či osminový Čech ještě bude plnohodnotným občanem České republiky a zda se to bude týkat cizinců ze všech států světa, kromě Slováků, kteří jsou nám nejbližší. Půjde o potomky lidí, kteří pozbyli státní občanství Československé republiky v době od 25. února 1948 do 28. března 1990, a zároveň o potomky dětí, které se narodily bývalým československým občanům v zahraničí v letech 1949-1969, a to až po čtvrtou následující generaci, tedy celkem de facto jde již o pátou generaci lidí narozených a trvale žijících v zahraničí. A půjde o jakési perpetuum mobile výroby voličů, protože na základě již platného zákona o státním občanství se českým občanem automaticky stává každé dítě, jehož alespoň jeden rodič je státním občanem České republiky, bez ohledu na to, jakým způsobem toto občanství nabyl. Z toho vyplývá, že i v případě oné zamýšlené čtvrté generace osob půjde de facto o lidi, jejichž oba rodiče jsou cizinci, respektive nikoliv čeští občané. A když si rámcově vypočítáme přes koeficient průměrné porodnosti na jednu ženu, kolika osob by se toto pětikoaliční vládní opatření mohlo týkat, dostaneme se k číslu minimálně 1,2 milionu osob. Jedna celá dva milionu nových voličů. A to už stojí za to učinit z výsady a privilegia českého občanství pro lidi, kteří dýchají a žijí s touto zemí a financují její provoz, hračku a úplatek na rozdávání cizincům v zájmu zachování či rozšíření voličské podpory vybraných politických stran za každou cenu. K tomu existuje krásné české označení. Je to chucpe. ***
