(17.10 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
To je mojí vizí a to bych chtěl já dosáhnout, aby byla taková Česká republika. Aby ona to řekla, ta druhá strana, o nás. Ty vyspělé země a vážily si nás a my jsme mohli být pyšní, všichni čeští občané, na to, že máme český pas a české občanství, a nemuseli jsme k tomu nic dodávat. A vy bohužel, pětikoalice, tuhle moji zásadní vizi a ideu ničíte, to vám musím říct na rovinu. A proto tomu také budu bránit, protože vy ničíte Českou republiku, ničíte tu vizi toho, aby si nás lidé vážili a abychom byli hrdí na to, že jsme Češi a český národ, s tím českých pasem, s tou vaší historií, protože vy to chcete všechno rozmělnit do evropského národa, aby nám diktoval někdo z ciziny. Ne, vy totiž vůbec nevíte, že když se řekne Československo, co si pod ním představí. Tak i Japonci i Číňané v celém světě vzpomínají na Zátopka, vzpomínají na Čáslavskou. Mnoho lidí ví, že kontaktní čočky je Wichterle, znají naše zbraně, vzpomínají na české traktory. Všechno jste zničili! Všechno jste zničili! Vy, co jste tady vládli, ODS, KDU-ČSL, ČSSD, všechno jste zničili. Ale já to pořád zažívám od té nejstarší generace, i v tom Japonsku i v těch jiných národech ve světě, že vzpomínají na to a mají nás rádi a máme velmi dobrou image, kterou už čím dál víc zapomínají. To znamená my jsme byli malý národ, malý stát, ale dokázali jsme to. Dokázali jsme to vytáhnout tak, že i desítky let ti lidé na nás vzpomínají a mají nás opravdu za vyspělou zemi. A vy všechno chcete zničit tohleto.
A tady je zásadní ideový rozpor mezi tím, co prosazuji já, a co prosazujete vy pro Českou republiku. Zásadní rozdíl! Zásadní úplně. A vy mě vždycky tady očerňujete a špiníte mě, jak můžete všude, dokonce už jsem říkal, útočíte na můj dům tady a zveřejňujete tady můj... abyste poštvali lidi proti mně. Ale já se nedám! Já za to budu bojovat dál, za tenhleten svůj ideál, protože mám Českou republiku rád. A maminka nás vychovala k tomu, abychom byli vlastenci čeští. A bratr to ví taky moc dobře, ale prosazuje úplně něco jiného. Budu pokračovat dál. A nevidím na svém názoru vůbec nic špatného. Vůbec nic na tom nevidím špatného! Každý rozumný národ, Japonci, ti jednají úplně stejně, a je to jeden z nejvyspělejších národů na světě, rozvinutá demokracie a nejbohatší.
Nejedlý z toho usuzuje, že spor - ale i ti Švýcaři mimochodem, a tam jsme v kontaktu v podstatě velmi pravidelně. Nejedlý z toho usuzuje, že spor je vlastně veden o to dokázat, že Masaryk, který není historik, se nemůže Gollovi rovnat. Nejedlý píše, že Pekař by svou analýzu stěží sepsal, kdyby se jednalo o spor čistě vědeckého rázu, protože Pekař není specialista ani na dobu husitství a ani na dobu národního obrození. Spor tak celý utrpěl na své vědecké hodnotě. Nejedlý dodává, že Hegel, významný filozof dějin, sám historikem nebyl, což však jeho dílo neznehodnocuje. Naopak jeho dílo inspirovalo další filozofy.
Josef Zumr píše, že Masarykovo pojetí české otázky vykrystalizovalo společně s tím, jak řešil otázku světovou. Masaryk díky studiu německé, francouzské, angloamerické a ruské kultury došel k závěru, že prosazovanými hodnotami jsou v moderní společnosti humanita a demokracie. Při zkoumání českých dějin a kultury odhalil, že tyto hodnoty je možno najít i v naší české minulosti, a to v době reformace. Proto Masaryk tvrdil, že je potřeba tyto hodnoty rozvíjet, a to především v politice. Tím si jako malý národ zajistíme místo ve světovém dění. Masaryk je toho názoru, že malost nevylučuje světovost. Je to přesně tak. Rozměr naší republiky malý nevylučuje světovost. Česká otázka mu byla vždy otázkou světovou. Tak až se budete zase odkazovat na Masaryka, tak si na tahleta slova vzpomeňte.
Pekař v úvodu své statě Masarykova česká filozofie píše, že důvodem k napsání díla jsou fejetony, které uveřejnil Jan Herben v časopise Čas a které jsou mířeny proti Gollovi a jeho spolužákům a jeho žákům. Doposud jsme zmiňovali pouze ty myslitele... Pardon, si udělám jenom poznámku ještě rychlou. Protože mě napadají další a další věci. Nemůžu skončit, ještě chci o tom hovořit. Doposud jsme zmiňovali pouze ty myslitele, kteří věřili, že dějiny smysl mají. V literatuře se však můžeme setkat i s autory, kteří nevěří v účelnost dějin. K nim patří Karl Popper, který tvrdí, že dějiny žádný smysl nemají. Jeho tvrzení vychází z předpokladu, že dějiny, tak jak je běžně chápeme, neexistují. Popper píše, že dějiny chápeme jako určitá fakta, kterým věříme, a z nich potom sestavujeme dějiny lidstva či národa. Stejně tak neuznává představu, že se dějiny řídí plánem prozřetelnosti. Bůh totiž nenapsal dějiny lidstva, ty sepsali historici, kteří byli pod dohledem císařů, králů, generálů, kněžích. Proto dějiny, jak je běžně chápeme a učíme se o nich ve škole, označuje Popper za dějiny politické moci. Ačkoliv Popper tvrdí, že dějiny žádný smysl nemají, nezavrhuje, abychom nějaký smysl dějinám přiřkli. Sám interpretuje dějiny jako dějiny mocenské politiky a cílem dějin by podle něj mohl být náš boj za otevřenou rovnost.
Takže teď jsem to vzal trošku šířeji a teď se pojďme vrátit k Masarykově politické praxi. Masarykova politická praxe. V předchozí kapitole jsme shrnuli Masarykovo teoretické uvažování o demokracii. Pohovořili jsme o hodnotovém základu demokracie, který je zakořeněn v humanitě, mravnosti, v realismu a ve vzdělání. V souvislosti s tím jsme se tady zabývali společně s vámi českou otázkou, kterou Masaryk pojímá jako hledání dějinně neměnné ideje, která určovala chování našeho národa v minulosti a která by sjednotila český národ v jeden celek sledující všeobecné blaho.
V následující kapitole přejdeme od Masarykova teoretického uvažování o demokracii k její praktické realizaci. Zaměříme se proto na ty úseky z Masarykova života, ve kterých Masaryk tvrdě hájil demokratické hodnoty, a to často za cenu toho, že proti sobě poštval většinovou společnost. Ani v takových chvílích Masaryk od svých hodnot a zásad neupustil. V podkapitole také zmíníme z tohoto důvodu i nejdůležitější veřejné spory, v kterých Masaryk figuroval.
Masarykova aktivní účast na veřejném životě začala jeho příchodem do Prahy roku 1882, kam se přestěhoval se svou rodinou z Vídně. Masaryk byl v té době ženatý s Američankou Charlotte Garrigue Masarykovou, se kterou měli dvě děti, Alici a Herberta. Do Prahy přišel jako mimořádný profesor, aby učil v nově vzniklé české části Karlo-Ferdinandovy univerzity, no a měl studentům přednášet filozofii. Podmínky k vyučování byly v nově se rozvíjející české části univerzity prostorově i materiálně limitovány. Masaryk tak proto první hodinu zahájil tím, že se se studenty vypravil koupit skříň, aby měli kam ukládat literaturu. První oficiální výuku pak Masaryk věnoval Humově skepsi. Studenty Masaryk směřoval především k praktickému využití filozofie, aby byli schopni využít naučené znalosti v situacích běžného života. Debaty se studenty často končily i u Masaryka v bytě, kde diskutovali studenti nejen s Masarykem, ale i s ostatními profesory. Z takových setkání vznikl nápad na vytvoření vědeckého časopisu Athenaeum. ***
