(16.30 hodin)
(pokračuje Jan Richter)
Ale po tom všem vždycky, když mě napadlo, nebo jsem slyšel v těch médiích tu předčasnou z mého pohledu ještě - protože těch otázek tam je spousta - nějakou chválu, tak jsem se prostě neudržel, protože dcera, jak jsem to říkal už na bezpečnostním výboru, měla pulz 30 a říkali, že je téměř vykrvácená. Pro dokreslení, měří 163 centimetrů - přibližně říkám, abych úplně nelhal - a váží 48 kilo, takže to je prostě tintítko. Takže to je vůbec zázrak.
Stejně jako se určitě povede diskuse o tom, co tomu všemu předcházelo, jestli se během těch hodin a dnů nedalo udělat něco lépe, aby k tomu vůbec nedošlo, tak se bavme i o tom, i o tomto. Já bych byl rád, kdyby cílem bodu, který se možná, a byl bych za to vděčný, otevře, bylo cílem to, abychom se dívali do legislativy a dívali jsme se tam, proč tady jsme. Tohle je ta půda, kde se tady ty věci mají řešit takto závažné. Tady je potřeba se podívat do zákonu o zbraních, do policejního zákonu, do zdravotnictví. Těch věcí může být spousta. Kdo jiný než my, kdo tvoříme zákony?
Máme tady otázky, proč byla evakuována Celetná, proč ne ostatní, a další a další věci, o kterých se příliš nemluví. O to víc mě pak mrzí a štve třeba čtvrteční tweet policie, ze kterého jsem měl pocit, že se mým slovům i vysmívají tím, jak tam nasazovali proti mým věcem, které já cítil, jejich skvělé metody zásahu a výcviku. Já to nezpochybňuju, ale nemyslím si, že to jsem zrovna chtěl vidět. Já jsem spíš chtěl, abychom my jako rodiče, kteří máme problém s tím nebo měli jsme ten problém z těch dnů prvních, měli spíš informace.
Musím říct, že po čtvrtku se mi ozvala spousta lidí a já mám i autentickou výpověď bratra jednoho zemřelého. Já si dovolím tady pár slov říci, protože ten příběh je strašně silný. On mě kontaktoval hned ve čtvrtek po bezpečnostním výboru, protože sám si na mě dohledal číslo přes někoho, nebudu zkoumat, moje číslo je i tak na veřejných webových stránkách, takže je mi to úplně jedno, a chtěl slyšet nějaké informace z místa, když zjistil, že jsem tam měl dceru, protože on nevěděl, kde se v tu chvíli nacházel, nalézal jeho bratr. Tak jsme si nějak popovídali. Předevčírem jsme mluvili spolu znovu, kde mi odvyprávěl celý příběh. A tady se zastavím, že po dohodě s ním mám svolení se podělit s vámi o tu trošku, abyste si uvědomili, co i jiní prožívají, a v kontextu z těch fotografií na místě piety - a to už vůbec nebudu zabíhat toho, že spousta lidí ráno měla otlačený oči z toho, že probrečela celou noc, a někteří vyspávali kocovinu.
Pan - ten bratr budu říkat, nebudu jmenovat - tak ten mi, my jsme si volali předevčírem a on mi odvyprávěl celý příběh, jak volá, protože není z Prahy, tak intervencí sháněl kontakty, telefony, volal na krizovou linku. Nikde nic, nikdo mu nic neřekl. Nakonec sám z nějakých mediálních výstupů zjistil, kam se ti pacienti odvážejí, tak si udělal seznam nemocnic, telefonní čísla obvolával - marně. Buďto nevěděli, nebo naopak zase někde se i dozvěděl dokonce, že nemůžou informovat. Až se do noci dopátral toho, že jeho bratr leží ve Vojenské nemocnici v Praze. Nechtěli mu říct žádné informace, ale tlak na vedení policie nebo personál, který tam byl přítomný, byl tak silný z jejich strany a důkazy nezvratné, kdy popisoval, jak jim vysvětloval, kde má jakou jizvu po operaci nebo po zranění, nevím, aby ztotožnili, že to je opravdu rodina, že to není nikdo cizí, tak mu řekli, že tam opravdu je, a oni tam v noci jeli.
Jeho bratr byl jeden z těch prvních, který byl střelen do hlavy, a na místě ho ve Vojenské nemocnici už našli při životě, ale s kulkou v hlavě, a ve finále člověka, který nikdy by se už do života nevrátil. Vy tam máte rodiče, máte tam bratra, teď co dál? To nejsilnější na tom, co bylo, tak oni se rozhodli v ten večer, protože se tam museli dohodnout s lékaři na odpojení, tam se o tom bavili, já nejsem lékař, nevím, jak tady ty postupy jsou, tak se ptali na různé možnosti, a tady ta rodina řekla, že jestli je zdravý, tak zkusme zachránit a udělat Vánoce jiným pacientům. Takže pěti lidem ten večer jsou darované orgány tohoto člověka. Pro mě neuvěřitelně silný příběh. A i tady to si všichni uvědomme, že i tady těm lidem jsme zodpovědní a povinni, aby na ty otázky, které tady ve vzduchu jsou, mají je posluchači fakulty, mají je tady rodiče, má je tady veřejnost, jsme povinni jim to říct - kvůli tady těm lidem. (Potlesk z lavic ANO a SPD.) Kdo z nás by dokázal v této situaci se takhle zachovat? Pro mě to je... Teď se ještě klepu, jak neuvěřitelný příběh, strašný respekt k té rodině a k tomu bratrovi. Mám to svolení, nedovolil bych si to říct bez jeho svolení, jsme domluvení, potkáme se.
Dále jsme četli o zahraničních turistech, kteří byli postřeleni před fakultou a tam taky z jejich pohledu nebylo všechno v pořádku - empatie a jiné věci, informace. Neberte to opravdu za politický projev, berte to tak, jak to cítím. Já bych to tady řekl nebo jinde, i kdybych nebyl poslanec, ale tady ten prostor tu mám. Je to projev mě, táty, který mluvil i s dalšími rodiči, a tady zejména s tím bratrem, že vše není zalité sluncem, jak nám bylo předesláno v tiskových zprávách, které byly - protože když se podíváme na první tiskovou zprávu, která byla hned ten večer, kdy jeden ze zasahujících prvních důstojníků říká, že si mysleli, že jsou na cvičení, a mysleli si, že u toho vevnitř řeknou stop, konec, klapka, hotovo. Já to mám taky, ten záznam je, existuje. Není to nic, co bychom si tady vymýšleli.
Ještě jednou jako k tomu příběhu toho bratra. Opravdu strašný respekt v této strašné situaci.
Samozřejmě stejně závažné jsou i další otázky na tu dobu před střelbou, na vyšetřování, velení celé akce a podobně. I ty jsou zde zcela legitimní na to a důležité, abychom tato bílá místa vyplnili. A kde jinde než tady? Je potřeba o tom konkrétně hovořit - bezpečnostní výbor, popřípadě jiné způsoby, orgánů, které jsou schopny nám k tomu cokoliv říci. Je jasné, že takový zásah nemůže proběhnout bez chyb. Naprosto si to uvědomuji. Já sám jsem byl v mezidobí až do roku 1998 policista. Vím, že to není jednoduchá práce, je to složité rozhodování kolikrát v okamžiku. Ale právě proto, že se ty chyby vytvořily, tak i v kontextu událostí, které byly předtím, ať to byla Ostrava a jiné, je potřeba se z toho poučovat a je potřeba to do budoucna... být zamyšlení u toho a připravit i zákony, legislativu a všechno k tomu, aby se ty situace neopakovaly nebo abychom je eliminovali. Protože nedělám si iluze, a chtěl bych být ten optimista, ale po spoustě věcí už nejsem, že společnost se nevyvíjí úplně dobře, a nevím, co zastaví myšlení takovýchhle jednotlivců.
Pokud to neudělají všechny složky - nějakou sebereflexi - neuděláme tady opravdové šetření, tak mi to bude připadat hloupé, a vlastně jsme pro ty lidi - a jsme povinni - pro ně nic neudělali. A proto vás všechny žádám, jak tady jste, abyste zařadili tento bod, který jsem nazval Tragická událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a prosím o jeho zařazení jako první bod dnešního jednání. (Potlesk z lavic ANO a SPD.)
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji a nyní mám přihlášenou paní poslankyni Mračkovou Vildumetzovou. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Jana Mračková Vildumetzová: Vážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, chtěla bych vás požádat, protože dnes začíná 87. schůze Poslanecké sněmovny, která bude zítra přerušena 88. mimořádnou schůzí, která se bude zabývat korespondenční volbou. ***