Zajímavé komentáře má například Kudláčková, jestli znáte to jméno jedné bývalé herečky - já tedy doufám, že snad neexistuje, tady v tom sále, neexistuje člověk v naší republice nebo vůbec člověk, který by se chtěl zviditelnit na tom, že mu málem zemřela dcera, nedokážu si (to) představit - proč jsem vystoupil až po třech týdnech, že to nesedí a je divné, i takové otázky v těch komentářích padaly. Já už jsem to nakousl na začátku, bylo to strašně osobní, citlivé nejen pro mě a dceru, její matku a spoustu dalších, ale šlo o tu věc, že my jsme měli prvotní zájem jenom o to, aby ona byla v pohodě, abychom se o ni mohli postarat, abychom jí věnovali daleko víc času - dvacetiletá, ještě jsme byli v tom, že dvacetiletá dcera už si žila v uvozovkách svým vlastním životem - abychom jí byli co nejblíž, ti nejbližší, abychom chvíle utrpení, které má, a děsy, které se jí určitě možná ještě pár let budou vracet, abychom mírnili.

Takže jak to byl osobní, takže stále někde jsem pak slýchal nepravdy nebo popis něčeho, kdy vím, že realita je jiná, pravděpodobně bych ani nevystoupil na tom výboru. Ale když slyšíte tu od policejního prezidenta, ministra vnitra, tady dokonce v neděli v Partii na Primě říká pan premiér Fiala, že s každým - a podotýkám, zdůrazňoval s každým - jsou v kontaktu, zejména to vypadalo tak, že on je s každým v kontaktu, tak já uvádím, že ne. V kontaktu se mnou tak, jak to prezentuje pan premiér, není. A zároveň v rámci toho projednávání se tam trošičku ty věci z pohledu mého malovaly narůžovo. Tak to byl ten emotivní výstup tam, poprvé od té události, která se stala.

Poprvé jsem dal kontakt interventům někdy po 16.45, když jsem dorazil na místo tohoto neštěstí. Jedna ze tří policistek si zapsala jméno, telefonní číslo. Já jsem se - přede mnou byli ještě dva rodiče nebo příbuzní nebo kamarádi, kteří měli dotazy podobného charakteru na to, že nemůžou se dovolat, nemůžou najít, nemají kontakt na určité osoby. Zaznamenaly si naprosto totožné informace jako na mě a já jsem odcházel s tím, pohyboval jsem se poblíž, ale nebyl jsem přímo už u té pásky, odcházel jsem s nabytým dojmem toho, že mě budou informovat o tom, zda dcera je v nemocnici nebo co se stalo nebo kde bych ji mohl popřípadě hledat, protože jsem uvedl, že telefonní číslo a telefon vyzvání, ale bohužel ho u sebe nemá. Přestože jsem kontakt sám z vlastní iniciativy předal ještě dvakrát, nikdo se mi v následujících třech týdnech neozval, jen druhý den navštívili v nemocnici dceru policisté, kterou přišli vyslechnout. Tam se to víceméně týkalo k tomu případu, co se udál. Svůj kontakt jsem následně předal na fakultě a 23. 12. jsem ještě sám volal na policii do Kongresového centra, kde si tento můj kontakt po zapsání data narození, bydliště a tak dále, opět zapsali.

Tady se chci malinko zastavit a říct něco, co proběhlo krátce před zahájením této schůze Poslanecké sněmovny, že vzhledem k tomu, že se na tato vystoupení ve Sněmovně připravuji, na všechna, z 99 % sám nebo 85, abych těch 15 %nechal na čísla a věci, které já nejsem schopen ovlivnit, tak jsem zde měl větu, že až do čtvrtečního dne, než byl bezpečnostní výbor, se mi neozval (vůbec) nikdo, a zde to musím malinko změnit a doplnit. Dneska před jednáním Poslanecké sněmovny jsem měl schůzku s policejním ředitelem, panem gen. Mgr. Matějčkem a jeho kolegou a zde mi byl vysvětlován celý postup od příchodu do té třídy po snesení dcery dolů, nechání před Filozofickou fakultou x minut, pak přenesení před Rudolfinum, zase nějaká doba a tak dále, a zejména jsme řešili - on to slíbil na bezpečnostním výboru, to dodržel - zejména jsme řešili způsob komunikace. Samozřejmě nedostal tu informaci, kterou jsem já předal, že mě interventi nekontaktovali, ta u mě zůstala dál, na tom si budu trvat, protože přišel s tím vysvětlením, že údajně - anebo to někomu řekli, ale já takovou informaci neměl - že by to byla informace, zda moje dcera je v tom shromaždišti v Rudolfinu. Já tedy tohle jsem nezachytil, ale zároveň kdyby byla ve shromaždišti v Rudolfinu, tak má mobil, na to já nepotřebuji interventa. Takže to jsem chtěl říct, že tady úplně si nerozumíme, ale zároveň jsem nabyl dojmu, že jsem na policii volal dvakrát, a ono to dvakrát bylo, ale jednou oni volali mně. Já jsem tam volal 15.29 a 15.34 volali oni mně - a zde se omlouvám už na tom výboru za chybnou interpretaci z mé strany, protože v návalu všech těch věcí a emocí se mi ty dva telefony spojily v jeden, protože při obou telefonátech, které byly, jsem říkal totožné věty a totožná slova. Takže i dneska pan policejní ředitel mně to ukázal, co jsem říkal. Takže tam jsem já tady malinko pochybil a panu řediteli děkuji za vysvětlení tohoto druhého telefonátu, který už nebyl můj, ale už byl od nich, bylo to v tom čase, takže tady... Byl jsem zároveň ujištěn a ptal jsem se na to dneska pana policejního ředitele několikrát, že pokud kdokoli z postižených - a proto to říkám tady na mikrofon - má pocit jako já, že on je připraven každému individuálně vysvětlit celý postup i způsoby zacházení s informacemi a komunikace v rámci této akce, takže aby zase nebylo médii uchopeno to, že dneska jsem dostal informace proto, že mám status poslance a nějaké VIP zacházení, to bych si vyprošoval.

Stále se také opakovalo, že jsem kritizoval policisty i záchranáře. Takže znovu opakuji - ne, naopak. Všem, jak z místa zásahu policistů, včetně lékařů a IZS, tak následně všem, kteří se starali nejen o moji dceru v nemocnici, ale i o ostatní pacienty, patří poděkování a já jako táta své dcery za ni všem děkuji. To jsem říkal i na bezpečnostním výboru. Já jsem tam do nikoho nekopal tak, že by měl nabýt dojmu toho, že já jsem ten, který jde rozvrátit policii, rozhodně ne. V nemocnici v Motole naprosto skvělý servis, jak na JIPu, lékařky, sestřičky, zejména operující personál pod vedením pana primáře - za to také děkuji.

Jediné, koho jsem kritizoval - a to budu kritizovat pořád a to nikdy ze mě nikdo nesmyje - je, že jsem kritizoval politiky, kteří se den, dva po tragédii - a říkal jsem to i na bezpečnostním výboru - šli vyfotit se svíčkou na pietní místo. Já tam byl také, kolegové, byl jsem tam 24., na Štědrý den, se svojí druhou, starší dcerou. Dali jsme svíčku, ale hanba by mě fackovala, abych se tam fotil. A ano, pane ministře Rakušane, ministře Bartoši, Lipavský, paní místopředsedkyně Richterová, to nebyla z vaší strany pieta - to bylo PR, bylo to strašně odporné a říkám to tady úplně veřejně, protože si myslím, že tyto fotografie - a když pak slyším z úst pana ministra, že se nikde nefotil, a já bych mu i věřil, že tam byl nějaký fotograf a dal to do médií, a on řekne: Já jsem tam fotografa neměl, já se nefotil - a já mám printscreeny z jejich instagramů, tak mně to připadá trošku za hranou, protože tohleto nebyl zrovna příběh a místo na focení politiků. To tady říkám úplně zodpovědně za sebe.

Ani jednou jsem ale neosočil zasahující policisty, že dělají něco špatně. Nedovolil bych si to já - a nejsem na to úplně expert a neznám postup - ale chtěl jsem vědět, proč to proběhlo tak, jak proběhlo, proč mou dceru vynesli před Filozofickou fakultu na ulici, kde podle mé dcery ji nechali několik minut ležet, než ji poté přenesli k Rudolfinu, a zase nechali několik minut ležet - to byly moje otázky na to, protože já jako rodič, člověk, který se v nemocnici dozví na místě, když tam přijedu večer, že tam rozhodovaly opravdu jednotky minut, jestli bude žít, nebo ne, tak jsem se ptal legitimně na to, proč tam byla.

Dneska se mi to pan policejní ředitel také pokoušel vysvětlit, ale říkám, tohle jsem si připravoval před, zároveň ale nedokážu posoudit, jestli to tak, jak říká, je pravda - proč nebyli lékaři tam, proč nebyla sanitka blíž, proč to takhle trvalo. Tohle byly ty mé otázky, to jsem tam já zvedal i na tom bezpečnostním výboru. Zase říkám, tohleto všechno vyplynulo po tom prvopočátku, protože já jsem byl jeden z rodičů - já jsem nebyl ten politik, který by 21. prosince hřímal do médií: Já tam měl dceru, je potřeba to řešit a teď se všichni z toho... Ne, já jsem jako každý jiný rodič čekal na informace a řešil jsem to. Když jsme potom našli mojí dceru v nemocnici, byli jsme tam a teď tam máte ty první traumatology, kteří přebírali moji dceru, než ji dali primáři cévní chirurgie, tak vám řeknou, že tam chyběly - jestli řekli dvě, tři minuty, a nebylo by co, tak vás polévá horko, jestli zjišťujete, že nevíte, jestli kvůli tomu bude mít nohu, nebo tamhleto, tak to opravdu v tu chvíli nedokážete jinak reagovat. A oni mi říkali, že mi nechtějí lhát, a říkat pravdu. A já jsem to, říkám znovu, celou tu dobu držel v sobě, jenom s nejbližšími a s dcerou jsme to řešili, probírali. ***