(16.10 hodin)
(pokračuje Jan Richter)
Na vystoupení, jak jsem říkal, jsem se zvlášť nepřipravoval a své emotivní vystoupení, které bylo a mohlo znít možná jinak, než třeba zaznělo, mám to z vyprávění od své dcery, právě proto jsem se rozhodl dneska ve Sněmovně vystoupit znovu, abychom tomu dali trošku větší řád zase s odstupem času, který k tomu mám a mohl jsem se na to lépe připravit. Ve vystoupení ve čtvrtek, a to zdůrazňuji, jsem mluvil jako táta, a ne jako politik, protože výbor bezpečnosti - na něm jsem v životě nebyl, ale je veřejný, na to jsem se doptával, takže tu možnost měl kdokoliv tam přijít, i z občanů či z lidí pozůstalých či poškozených touto událostí a mohli se doptávat. A říkám to samé i nyní.
Vážení kolegové i kolegyně, já před vás nepředstupuji jako politik, který si tady bude honit tričko za body politické a za PR. Opravdu, kdo mě znáte, a spousta z vás napříč politickým spektrem už mě zná, nikdy jsem to nedělal a nikdy to dělat nebudu, a nedělám to ani dnes. Opravdu vás prosím, ale vnímejte, že v první řadě mluvím jako otec a táta dcery, která 21. prosince loňského roku téměř zemřela, a na tom si já stojím a na tom trvám, že to takto je. A ta situace, která tomu předcházela, má spoustu míst, na která bych já rád věděl odpovědi, a nemyslím si, že jsem sám.
Jsem také táta, který měl při tom neštěstí vlastně štěstí, protože moje dcera žije, a já doufám, že i do budoucna po rehabilitacích a všech věcech, které ji ještě čekají, se vrátí zpátky do života a bude nadále chtít pomáhat, proto si vybrala tuto fakultu, a bude pomáhat lidem, kteří mají handicap řeči, protože studuje znakovou řeč.
Nemám v plánu kritizovat, nemám v plánu kritizovat zasahující policisty, policistky, záchranáře, záchranářky, rozhodně ne za zásah jako takový - IZS - v tuto chvíli. Naopak cítím hlavně vděčnost, protože od mnoha lékařů jsem slyšel, že to, že má dcera žije, je vlastně zázrak. Ale pokud jste slyšeli můj projev na výboru, tak já nekritizoval ani tam. Já popisoval, co se dělo, to, jak mi to popisovala má dcera, to, čeho jsem byl svědkem já. A ano, mluvil jsem emotivně, byl jsem toho prostě plný, ale kritika to v žádném případě nebyla, protože kdyby to byla kritika, na to se připravím úplně jinak. Tady naproti, prostřednictvím paní předsedající, vidím kolegu Žáčka, kdy si myslím, že určitě by mně dal za pravdu, že jsem tam mluvil v těch emocích, v tom, jak to cítím po odstupu toho času v rámci reakce na vystoupení pana policejního prezidenta a ostatních účastníků, kteří měli k tomu co říci. Říkám opravdu znovu, kritika by vypadala jinak.
Co chci, asi jako každý v této republice, hlavně znát, odpovědi na spousty otázek, které kolem této události jsou, proto tady zde také vystupuji. Nikdo, ale skutečně nikdo z vás si nedokáže představit, jaké pocity, emoce, adrenalin a další věci s tím související jsem musel prožívat já, co se mnou cloumalo, co s manželkou, že tam máme svoji dceru, že voláte na číslo, které vám nikdo nezvedne, že minuty byly hodiny, že to bylo neuvěřitelné, jak ten čas probíhal s tím zásahem, co se kde dělo, jak lidé viseli na ochozu, a už tam jsem skoro viděl, že tam visí moje dcera, protože se mi to prostě - boty, které jsem viděl, shoda. To se vám v hlavě honí všechny možné myšlenky a říkám znovu, ten nejsilnější pocit, který zažíváte v tuto chvíli, je ale bezmoc, protože nevíte, co bude, jaká zpráva vás na konci toho dne čeká. Když tam stojíte u té pásky, u té fakulty, když jsem tam došel, nedokážu už říct přesně, jak jsem došel - splývá to v některých věcech, od 16.30, 16,40, kdy vám jeden policista poví, že nic neví - musíte tam. Jdete tam, dobře, takže nedokážete stále nic kloudně ze sebe dostat. Já jsem své kolegy, s kterými jsme ve skupině v rámci našeho klubu, oslovil s fotografií, s pomocí, všichni, kdo mohli, se snažili mě nějakým způsobem uklidnit, ale to v tuto chvíli opravdu nejde. A jediné, co víte, je, že vaše dítě je ve škole, kde má přednášku v patře a ve třídě, kde se střílí, kde se umírá. Opravdu, věřte mi, nepřeju to nikomu, ani těm lidem, kteří - k tomu se ještě dostanu - kteří mě oslovovali různým nevybíravým způsobem v komentářích, zejména na Seznamu, ani těm to nepřeju.
Pokud mohu upřímně říci, tak já nepředpokládal, že mé čtvrteční vystoupení vyvolá takový ohlas. Rozhodně jsem tam nešel dělat nějakou senzaci, kterou vlastně novináři - někteří, některé média - z toho měla, protože už v průběhu toho jednání - a zase si tady vezmu k pomoci pana předsedu bezpečnostního výboru, prostřednictvím paní předsedající - jsem prosil několikrát média veřejně, aby z toho žádnou senzaci nedělala, aby mě nekontaktovala, aby nekontaktovala moji dceru, že jsem chtěl tam říct svoje pocity na tom místě, na tom místě k tomu příslušnému, na bezpečnostním výboru. A co se stalo? Než jsem si vzal další slovo, už byly první články na Seznamu o tom, jak dehonestuji policii, jak spílám, a to nebyla pravda - několikrát jsem se ptal pana policejního prezidenta, jestli má ten pocit, vždycky mi odpověděl, že ne. Pak jedno nejmenované médium můžu říct, mám to tady, nebo na stole v mobilu, se za svůj první výstup v těch médiích omluvilo a další článek zmírnilo.
Senzaci, jak jsem uváděl, jsem nechtěl, ty reakce byly různé. Musím konkrétně říci, že většinou pozitivní, nemůžu zase říct, že jsem byl v těch komentářích nebo v různých mailech jenom dehonestován. Hodně se opakovalo, že je potřeba o tom mluvit, že stále tu existuje takový opar, kdy to vypadá, jako by se o některých věcech prostě mluvit a psát hlavně nemohlo či nesmělo.
Po tomto výboru nebylo snad jediné médium, které by se neobrátilo se žádostí o rozhovor, ale všechny jsem odmítl. To, co mělo zaznít z mých úst, co jsem pokládal za nutné, to zaznělo, ale pak jsem byl dost překvapen, jak se celé toto propsalo do médií, kde to často bylo dosti pokřivené, do pusy mi bylo vkládáno i to, co jsem neřekl. I když jindy sociální sítě moc nesleduji, tentokrát asi tím, že to bylo tak osobní, tak mě některé reakce tam dost zaskočily. Několikrát za den mi volala i dcera a posílala printscreeny z těchto vzkazů ze sítí, z diskusí, a fakt nemělo smysl jí říkat, ať to nedělá, protože ona toho byla tak plná - můžu říct tady, že se jí částečně za to i omlouvám, protože ona to jako přímý účastník těch věcí prožívala samozřejmě daleko víc a hlouběji než já a spousta věcí se jí dotkla, takže jsem slíbil, že se budu co nejméně vyjadřovat konkrétně k těm věcem. Přitom je samozřejmě všechny ví, protože je komunikativní, je... (Odmlka.)
Několikrát za den - to jsem říkal, pardon. Z jednoho - to jsem také říkal, omlouvám se, jsem ještě takový trošku z toho zmatený, nechci říct, že popleta.
A to byl i důvod, proč jsem se rozhodl vystoupit dneska, když jsem se na to své vystoupení připravil, abych se s vámi podělil o té skutečnosti, kvůli tomu, co následovalo po mém čtvrtečním vystoupení. Měl jsem pocit, a mám ho stále, že celý výbor ho vnímal jako nekonfliktní, že to vnímal spíše jako svědectví táty, který byl nejblíž té situaci ze všech ostatních. Ono se jinak hovoří o tom, když to prožíváte, jste s tím konfrontováni, a jinak, když rozhodujete před i po a vyhodnocujete. Takže já jsem měl ten dojem, že tam to na tu půdu patřilo a že bylo dost důležité, aby to tam zaznělo, a všichni to tam slyšeli, aby to bylo svědectví moje a aby z toho byly nějaké podněty, abychom do budoucna tyto věci nemuseli řešit anebo jsme je mohli eliminovat a mohli jsme se o tom pobavit tak, abychom jim předcházeli.
Mám potřebu trochu rozvést právě ty věci zde takto veřejně, aby se to nepřekrucovalo, protože do médií, jak jsem již zmiňoval, se to propsalo pokřiveně, mezi lidmi kolovala pak spousta nesmyslů a i zranění mé dcery vlastně zlehčovali nějakým způsobem. Lidé psali různé věci, od těch hloupých, že jsem si to celé vymyslel, že chci být zajímavý, že to dělám kvůli našemu panu předsedovi, za PR, spoustu urážek o sobě jsem musel přečíst a slyšet, že to dělám pro hnutí a že jsem vlastně člověk bezpáteřní, a že vlastně jenom proto, aby ta značka hnutí ANO byla v médiích, jsem schopen se takto chovat i ke své dceři. ***
