(15.10 hodin)
(pokračuje Jan Skopeček)
Pokud mám správné informace - a já se těch jednání neúčastním - tak probíhala diskuse s Energetickým regulačním úřadem o tom, jaké ve finále to rozhodnutí vydá tak, abychom pokud možno minimalizovali dopad na české firmy. Já ty výsledky neznám, nicméně chtěl bych se tady vyjádřit k té debatě o tom, jestli vůbec má vláda nebo má právo nebo nemá právo s Energetickým regulačním úřadem hovořit. Jestli to je nezávislý úřad, a tedy nemá existovat žádná komunikace. Já s tímto velmi výrazně nesouhlasím. Připodobnil bych to ke vztahu Ministerstva financí a České národní banky. Česká národní banka je bezesporu nezávislou institucí, žádný politik, ani ministr financí, ani nikdo z Poslanecké sněmovny nemá zasahovat do činnosti České národní banky, nemá mít vliv na ustavení úrokových sazeb, nemá mít vliv na to, jakým způsobem Česká národní banka konkrétně měnovou politiku dělá. Ale stejná chyba by byla, kdyby Ministerstvo financí a fiskální politika šly jiným směrem, než jde měnová politika České národní banky, aby tyto dvě instituce spolu nemluvily a šly v těch nejdůležitějších typech hospodářské politiky naprosto proti sobě, a škodily tak české ekonomice, českému hospodářství. Tam nějaká forma komunikace a sladění té hospodářské politiky musí být, jakkoliv samozřejmě Česká národní banka je nezávislá. Ta nezávislost ale tkví v tom, že politici nezasahují přímo do personálních záležitostí a nezasahují do konkrétního opatření, které nezávislá rada České národní banky dělá. A takto by to podle mého názoru mělo být i s ERÚ. Neplatí podle mě to, že česká vláda se nemá s tímto úřadem bavit, že nemá koordinovat to, kdy a jak se zveřejní cenotvorba na další rok. A pevně věřím, že ta jednání, která, jak říkám, výsledky neznám, vedla k tomu, že složka, ta regulovaná složka energie zejména pro ten průmysl bude přijatelnější, než jak to vypadalo na začátku. Ale i tady podle mých informací vláda pracuje.
Vláda toho samozřejmě zvládla v energetice víc. My jsme slyšeli od pana místopředsedy Havlíčka nejprve, že nezvládneme ničím topit, že tady bude absolutní nedostatek energií, že nebudeme mít čím topit a vyrábět elektřinu, to se nestalo. Pak jsme slyšeli, že to nezvládneme bez ruského plynu, také jsme to zvládli. Pak jsme slyšeli, že ty ceny energií budou natolik obrovské, že to povede ke krachu celé řady firem. Ani to se nestalo. Já jsem to komentoval slovy, že předpovědi ekonomické, hospodářské předpovědi hnutí ANO jsou jako předpovědi anglického počasí, mění se každých pět minut, ale přesto ta realita dopadne úplně opačně.
Dneska, a myslel jsem si, že to bude tématem významným, čekal jsem, že budeme diskutovat o tom, jaké má stát prostředky a nástroje k tomu, jakým způsobem pomoci ve chvíli, kdy ceny energií překročí nějakou únosnou mez ať už z hlediska sociálního ve smyslu domácností, tak z hlediska konkurenceschopnosti českého průmyslu. Jakkoliv se považuji za liberálního ekonoma, tak jsem přesvědčen, že trh energií je svou přirozeností, ale i tím, co jsme s ním, respektive ne my, ale předchůdci, Evropská unie, předešlí politici, co z něj udělali, tak v žádném případě se nejedná o volný trh. Je to trh velmi monopolizovaný, je to trh přeregulovaný, je to trh předotovaný. Existují bariéry vstupu do odvětví a vlastně i výstupu. A z tohoto titulu by bylo naivní si myslet, že český stát nemá, nebo česká vláda a hospodářská politika české vlády nemá zasahovat do energetického trhu. Energetický trh i našimi chybami nebo chybami našich předchůdců i svou přirozeností prostě není volný trh, který bychom mohli nechat fungovat bez nějakých korekcí. Jsem přesvědčen, že prostě česká vláda má mít vliv na to, nebo má mít nástroje na to, že ve chvíli, kdy se ceny energií, řeknu, lidově řečeno, v uvozovkách, vymknou z kloubů do nějaké hladiny, na kterou jsme, ani domácnosti, ani firmy, nebyli nikdy zvyklí, tak ten stát má přijít a má pomáhat. Podle mého názoru na tom bychom se dokonce mohli shodnout v rámci širšího politického spektra a navazující debata by mohla existovat o tom, když se tedy shodneme na tom, že v těch kritických okamžicích má stát pomáhat, tak jakou formu té pomoci má zvolit. A tady bych očekával nějaké alternativní názory, alternativní návrhy z jednotlivých politických klubů.
Jsem přesvědčen, že český stát má pomoci jak firmám, tak domácnostem, ale že nemá pomáhat plošně. Že nemá pomáhat vždycky a že má pomáhat cíleně. Jsem přesvědčen, že hradit domácnostem a firmám tu regulovanou složku energie, ať už poplatky za obnovitelné zdroje, nebo distribuční poplatek, že to je forma prostě plošné podpory, kdy paradoxně ti méně energeticky nároční budou dotovat ty firmy a domácnosti, které jsou více energeticky náročné. Za druhé si myslím, že si trošku budeme lhát do své vlastní kapsy, protože pokud začneme platit poplatky za obnovitelné zdroje nebo jakoukoliv tu část regulované složky ze státního rozpočtu, tak státní rozpočet nepoužívá a nehospodaří s žádnými jinými penězi než s penězi daňových poplatníků. Takže lhát lidem do očí, že za ně bude platit drahé energie, pro které jsme se, jak říkám, dobrovolně rozhodli těmi zelenými politikami, tak že je bude platit stát, tak jim říkáme jenom to, že to budou platit oni stejně, akorát jim to ten stát vytáhne z jiné kapsy.
Já jsem naopak podporovatel a příznivec cílené podpory ve chvíli, kdy ceny energií vyskočí. Myslím si, že ta debata by mohla běžet o tom, kde je ta hranice ceny za kilowatthodinu, která je pro české domácnosti sociálně neúnosná. Měli bychom se bavit o hranici ceny elektřiny, která je zase neúnosná z hlediska konkurenceschopnosti českého průmyslu. A v takové chvíli, kdy ta cena z nějakých důvodů, ať už je to válka, nebo nějaká situace nedobrá na energetickém trhu, vyskočí nad tu hranici, tak by měl mít stát k dispozici nástroj, cílenou pomoc, kterou pomůže jak domácnostem, tak firmám. U těch domácností je to samozřejmě úkol sociální politiky, úkol Ministerstva práce a sociálních věcí. A dobře víte, že jsme velmi zjednodušili a velmi upravili příspěvek na bydlení, který byl právě formou pomoci domácnostem s vysokými cenami energií. A můžeme se znovu bavit, jakým způsobem tu sociální politiku, ty sociální nástroje nastavit tak, aby pomáhaly efektivně, aby pomáhaly cíleně. Věřím, že nebudeme opakovat to, co naše vláda udělala, ale v té situaci, která byla velmi komplikovaná a nejednoduchá z hlediska nějakého sociálního smíru, poslal se příspěvek rodinám s dětmi, plošný, pětitisícový, tak věřím, že teď bychom se měli do budoucna soustředit na to, aby takováto pomoc už tímto způsobem plošně nešla, abychom ji zacílili a pomohli skutečně těm rodinám, které se v nějaké sociální nouzi ocitnou.
Nevadí mi, nebo jsem i pro to, abychom měli nástroj, kterým pomůžeme českým firmám. Znovu by to podle mého názoru mělo fungovat tak, že po nějakém skoku ceny energie nad přijatelnou úroveň, co se týče konkurenceschopnosti českých firem, by měla být nastartována českým firmám zejména pravděpodobně v tom energeticky náročném průmyslu. Ale tady si myslím i po zkušenostech z covidové doby a po zkušenostech z těch minulých měsíců a minulých let, že taková pomoc firmám by měla být vratná. Že prostě není normální, aby stát prostřednictvím peněz daňových poplatníků některým firmám v aktuálním roce pomohl nemalou částkou a aby poté taková firma v nadcházejícím roce vykázala zisk. To prostě podle mého názoru možné není. Na to český státní rozpočet peníze nemá a podle mého názoru to ani není fér vůči těm, kteří ten státní rozpočet svými daněmi plní. Čili já jsem pro to, aby existoval nástroj, který bude mít formu vratné pomoci, nástroj, který pomůže té firmě v roce, ve kterém třeba ty ceny energií vyskočí a ohrozí jejich konkurenceschopnost, ale ve chvíli, pokud ta firma přijme dotaci a v následujícím roce se vrátí do nějakého nadprůměrného zisku, tak si myslím, že by takovou pomoc měla vracet. ***
