Předkládaný návrh zákona stanoví správním orgánem pro oblast psychomodulačních látek Úřad vlády České republiky s tím, že podle důvodové zprávy předkládanému návrhu má kompetence vykonávat tuto pravomoc, vycházet z § 20 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, takzvaný kompetenční zákon. Z ustanovení § 28 odst. 2 kompetenčního zákona však vyplývá, že úkolem Úřadu vlády je zabezpečovat organizační, odbornou a technickou činnost vlády, jejích orgánů, členů vlády, kteří nejsou pověřeni řízením ministerstva nebo jiného úřadu a orgánu, o nichž tak stanoví zvláštní zákon nebo tak rozhodne vláda. Úřad vlády je tedy jakousi servisní entitou, která poskytuje službu vládě a ministrům a zabezpečuje činnost poradních a pracovních orgánů zřizovaných vládou. Ustanovení § 33a předkládaného návrhu zákona se tedy stává nepřímou novelou kompetenčního zákona, přičemž podle čl. 54 odst. 1 legislativních pravidel vlády je přípustná pouze přímá novela právního předpisu.

Nepřímou novelou je i ustanovení 33h odst. 2 předkládaného návrhu zákona, podle nějž má do kompetence úřadu spadat i hodnocení bezpečnosti nové psychoaktivní látky a následné podání návrhu vládě, aby zařadila látku na seznam psychomodulačních látek nebo na seznam návykových látek, anebo aby látku na žádný z těchto dvou seznamů nezařadila.

Předkladatelé nevysvětlují, jaké kvalifikační požadavky mají naplňovat zaměstnanci Úřadu vlády, kteří budou bezpečnost nových psychoaktivních látek posuzovat. Důvodně lze mít za to, že od stávajících zaměstnanců úřadu se dosud taková kvalifikace nevyžadovala. Pakliže předkladatel uvádí, že úřad hodnocení nové psychoaktivní látky provádí v součinnosti s Ministerstvem zdravotnictví a jinými ústředními orgány státní správy, bylo by namístě, aby specifikoval, který jiný ústřední orgán státní správy by měl být touto agendou pověřen.

Předkladatelé se v důvodové zprávě nezabývají otázkou, jaké konkrétní náklady by byly spojeny s tvorbou a správou rejstříku osob nakládajících s psychomodulačními látkami a s posuzováním nových psychoaktivních látek podle § 33h odst. 2 předkládaného návrhu zákona. Důvodová zpráva k předkládanému návrhu neobsahuje rozvahu, kolik osob by Úřad vlády musel v souvislosti s touto agendou nově zaměstnat, zda by tyto osoby podléhaly služebnímu zákonu, a pokud ano, o jaký obor služby by se případně jednalo. Předkladatelé v předkládaném návrhu zákona neřeší, kdo nese náklady spojené s nahlížením do rejstříku a s vydáváním úředních výpisů údajů z rejstříku.

Návrh zákona opakovaně odkazuje na prováděcí předpis, přičemž k návrhu není přiložen ani návrh zamýšlené vyhlášky o psychomodulačních látkách, ani nařízení vlády, například nařízení vlády, které by mělo obsahovat návrh seznamu nových psychoaktivních látek podle § 33h odst. 1 předkládaného návrhu, a to ani ve formě tezí. Ačkoliv se předkladatelé odkazují na zahraniční právní úpravu, poplatek z psychomodulačních látek, který by se měl stát příjmem rozpočtové kapitoly Úřadu vlády určené k financování politiky v oblasti závislosti, je koncipován opravdu netradičně. Návrh dostatečně neodůvodňuje, z jakého důvodu by se z psychomodulačních látek neměla odvádět spotřební daň, podobně jako je tomu u jiných komodit, u nichž existuje pochybnost, zda nejsou škodlivé pro jednotlivce anebo pro společnost. Předkladatelé z poplatků vyjímají výzkum psychomodulačních látek, avšak zpoplatňují jiné nakládání s těmito látkami, a to včetně pěstování rostlin nebo hub, z nichž lze psychomodulační látky získat, aniž by se mělo hodnotit, zda pěstitelé tyto látky z pěstovaných rostlin získávají, nebo umožňují někomu dalšímu je získat, natož zda mají z této činnosti nějaký příjem.

Výše poplatků by se sice podle předkladatelů měla odvíjet od rozsahu nakládání s psychomodulačními látkami, ale fakticky se na reálné množství psychomodulačních látek, se kterými zamýšlený poplatník nakládá, ani na příjmy zamýšleného poplatníka neváže. Charakter navrhovaného poplatku tak spíše odpovídá poplatku za registraci v rejstříku. Otázka placení poplatku v souvislosti s psychomodulačními látkami by měla být v každém případě detailně rozpracovaná, například ve vztahu k situaci, kdy poplatník poplatek zaplatí opožděně, v nedostatečné výši či ve vyšší výši, než stanoví zákon, kdo nese náklady spojené s placením poplatku v rozporu se zákonem, jak se z hlediska povinnosti platit poplatek posuzuje poplatník, který se stal právním nástupcem původního poplatníka.

Předkladatelé v § 33e odst. 2 předkládaného návrhu zákona ukládají výrobci psychomodulačních látek povinnost dodržovat ve všech fázích výroby požadavky správné výrobní praxe. Nestanoví však, které požadavky to jsou, a to ani odkazem na jiný právní předpis. Psychomodulační látky přitom nejsou regulovány ani jako humánní léčiva, léčivé přípravky, ani jako potraviny.

Definice akreditované laboratoře, která je oprávněna vydávat osvědčení podle § 33e odst. 4 předkládaného návrhu zákona, by měla být v zákoně přímo stanovena. Charakterizovat akreditovanou laboratoř v důvodové zprávě je dost nedostatečné. V § 33h předkládaného návrhu zákona se stanoví, že vláda po ukončení hodnocení bezpečnosti nové psychomodulační látky tuto látku zařadí na seznam návykových nebo na seznam psychoaktivních anebo na žádný z těchto dvou seznamů novou psychoaktivní látku nezařadí. Látka tedy zůstane zařazena na seznamu nových psychoaktivních látek podle § 33 odst. 1 předkládaného návrhu, o jejím vyřazení z tohoto seznamu předkladatelé neuvažují. Ačkoliv v tomto seznamu tedy mohou zůstat látky zcela neškodné, nakládání s nimi je podle § 33h odst. 5 předkládaného návrhu zákona, s výjimkou nakládání za účelem výzkumu, zakázáno a osoba, která bude v rozporu s uvedeným zákazem s těmito látkami nakládat, se dopustí přestupku podle § 36 odst. 2 písm. k předkládaného návrhu. Může jí být podle § 37 odst. 3 předkládaného návrhu udělena až pokuta jeden milion korun.

Podobně se podle § 39 odst. 2 písm. c předkládaného návrhu zákona vystavuje trestu fyzická osoba, která umožní osobě mladší 18 let požívání nových psychoaktivních látek, a to i když by se jednalo o látku zcela neškodnou, která by ze seznamu nových psychoaktivních látek z důvodu své neškodnosti měla být vyřazena, avšak z důvodu, že to předkládaný návrh neumožňuje, by vyřazena nebyla.

Pakliže předkladatelé v novém § 44c odst. 1 předkládaného návrhu zákona zmocňují úřad k vydání vyhlášky k provedení § 33c odst. 6 předkládaného návrhu, v § 33c odst. 6 předkládaného návrhu by pak mělo být obsaženo vyjádření, že náležitosti formuláře budou stanoveny prováděcím předpisem. Zmocnění k vydání vyhlášky úřadem obsažené tentokrát v § 44c odst. 7 předkládaného návrhu zákona ve vztahu k § 33e odst. 6 zákona je příliš široké. Ve skutečnosti se vztahují jen k § 33e odst. 6 písm. e. Ačkoliv podle § 2 kompetenčního zákona Úřad vlády České republiky patří mezi ústřední orgány státní správy a podle čl. 79 odst. 3 ústavy mohou i jiné správní úřady než ministerstva vydávat právní předpisy na základě a v mezích zákona, svěřit vydávání prováděcích vyhlášek Úřadu vlády je poněkud nestandardní, obzvlášť v oblasti psychomodulačních látek blížící se oblasti návykových látek, kterou doposud svým nařízením upravovala vláda a věcně zajišťovalo Ministerstvo zdravotnictví.

V této souvislosti je třeba také upozornit na to, že Úřad vlády České republiky se stal ústředním orgánem státní správy až na základě zákona č. 219/2001 Sb., kterým se provádějící změny v souvislosti ústředních orgánů státní správy České republiky mění o řízení ministerstvech a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky a v souvislosti s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech, takzvaný služební zákon.

Především je však třeba uvést, že předkladatelé spolu se zavedením nových pojmů psychomodulační látky, nové psychoaktivní látky spojují řadu omezení základních práv. Podle navrhovaného postupu by měla být každá nově zjištěná, nová psychoaktivní látka zařazena na seznam, který s sebou nese zcela zásadní omezení - zákaz nakládání, a to včetně například zákazu pěstování, aniž by nabízely zásadní argumentaci týkající se proporcionality navržené právní úpravy. K omezení základního práva může být přistoupeno, existuje-li legitimní cíl, kterému je nezbytné dát přednost, a to za předpokladu, že omezení je k dosaženému cíli potřebné. Při tomto omezení musí být šetřeno podstaty a smyslu omezovaného základního práva. ***