(0.30 hodin)
(pokračuje Jiří Kobza)
Na závěr si dovolím ocitovat několik výstupů z velmi zajímavého nedávného průzkumu agentury SANEP, Svoboda projevu a nové formy cenzury. Tento průzkum byl proveden letos v únoru na vybrané skupině reprezentativního vzorku 3 256 dotázaných, přitom celkově se toho průzkumu zúčastnilo v rámci panelu registrovaných uživatelů 27 862 dotázaných, takže jde skutečně o velmi vypovídající obraz názorů veřejnosti. Více než polovina Čechů se dle výsledků tohoto průzkumu bojí otevřeně vyjádřit své názory a má pocit, že se vrací cenzura. To je 33 let po listopadu 1989, který se nesl i ve znamení návratu k lidským právům a svobodám včetně svobody projevu, katastrofální a alarmující výsledek. Mezi nejčastější důvody strachu z otevřeného vyjadřování respondentů patří obava z výpovědi, diskriminace v práci, šikana na internetu a narušení vztahů s přáteli a kolegy. Více než dvě třetiny dotázaných se domnívají, že nepravdivé informace šíří především vládní politici. Téměř 60 % zařadilo mezi šiřitele dezinformací veřejnoprávní média. Dotazovaní občané se nejvíce bojí veřejně a otevřeně vyjadřovat k migraci, covidu, k otázkám pohlaví, genderu, LGBT a manželství.
Takže kam jsme se to vlastně dostali po 33 letech? Lidé se bojí nejčastěji vyjadřovat k migraci a covidovým otázkám. Znepokojující je i častá obava otevřeně vyjádřit svůj názor na manželství pro všechny, rodinu, pohlaví v manželství pro muže a ženy, protože být heterosexuálem znamená už pomalu se dostávat na okraj společnosti. A výsledky průzkumu rovněž znamenají rozpor mezi názorem veřejnosti a kroky, které podniká současná Fialova vláda v oblasti omezování svobody projevu a cenzury. To samé platí o eurounijní jourovské cenzurní legislativě. Průzkum současně vypovídá o tom, že svoboda projevu představuje pro českou společnost jeden z nejdůležitějších prvků demokracie, což je povzbudivé.
Tři pětiny respondentů uvedly, že se již s nějakou formu cenzury setkaly. Jde povětšinou o blokování či mazání profilů, příspěvků či dalších služeb na sociálních sítích, omezování dosahu příspěvků a podobně. Já osobně mám s Facebookem stejné zkušenosti, kdy takzvaný shadow ban skutečně zasahuje na dosah toho, co já tam píšu, omezuje, kam až se to dostává. Ty algoritmy se utahují postupně, vidím to na počtech sledování, na počtech lajků a tak dále, který velmi klesá, zatímco počet lidí, kteří mě mají zájem sledovat a oslovují mě, žádají mě o přátelství, roste. Z toho vyplývá, že takzvaná digitální cenzura je opravdu velmi reálným problémem. Vedle stále drzejších státních, respektive vládních zásahů do svobody projevu zde existuje její silné omezování i ze strany privátních soukromých subjektů v čele s velkými digitálními platformami, které v naší zemi generují obrovské zisky, a přitom neodvádí žádné daně. Ale o tom už mluvili kolegové přede mnou.
Více než dvě třetiny občanů se tedy domnívají, že hlavním šiřitelem dezinformací v naší zemi je vláda Petra Fialy, a je na tom mnoho pravdy. Stačí si pustit předvolební i nedávné výroky vládních představitelů o tom, že v žádném případě nikdy nezvýší daně. Jak řekl bývalý prezident Konga, Mobutu Sese Seko wa za Banga, "garantuji svobodu projevu, ale už negarantuji svobodu po projevu". Já upřímně doufám, že toto nebude inspirace pro naše bezpečnostní síly, a proto navrhuji tento bod zařadit na čtvrtek jako první bod po pevně zařazených bodech.
Tak jestli mohu pokračovat dalším bodem?
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Ano, vy máte několik přihlášek, pane poslanče, takže můžete pokračovat dále.
Poslanec Jiří Kobza: Děkuji, paní předsedkyně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, navrhuji na program schůze zařadit sněmovní tisk číslo 13, což je návrh skupiny poslanců hnutí SPD na úpravu zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Jedná se o zákaz propagace a šíření nenávistných ideologií - nejenom hnutí, jako je tomu nyní, což je náš dluh směrem k odstranění nedostatku platné podoby a úpravy zákona, která neřeší otázku veřejného šíření ideologií propagujících nenávist ke skupinám osob na základě jejich rasy, pohlaví, víry, národnosti či jiných společných charakteristik. Je proto načase napravit tento nedostatek a do znění zákona doplnit za termín hnutí dvě slova "anebo ideologií", na což čekáme už čtvrtý rok, kdy vlastně tento sněmovní tisk je zařazen na pořad Sněmovny. Nejde totiž ani zdaleka pouze o nyní známé nenávistné a nepřátelské ideologie, které již reálně existují, ale jde i o takové ideologie, které jsou známé méně - o ideologie, o kterých možná ještě prakticky nevíme, o ideologie, které k nám mohou být importovány v budoucnosti zvenčí, anebo dokonce takové ideologie, které teprve mohou vzniknout, ať již se budou ukrývat pod nejrůznějšími sofistikovanými -ismy.
Dejme proto naší policii, státním zastupitelstvím i soudům účinný nástroj k tomu, aby se mohli s šiřiteli nenávistných ideologií vypořádat podle práva nyní i v budoucnosti, a dejme současně takovým šiřitelům jasný signál, že zde narazí na zákon, a podle takového s nimi bude i jednáno. Je to náš závazek vůči občanům, a to v tom ohledu, že budeme dbát na bezpečnost této země a jejich občanů, protože pokud nějaká ideologie vyzývá k nenávisti, musíme se před ní mít na pozoru a musíme mít účinný zákon, který nám umožní včas se jí postavit.
Zdaleka tedy nejde jen o selektivní postihování islámu, jaké nám občas podsouváno, jakkoliv islám mezi tyto nenávistné a nebezpečné ideologie nepochybně patří - patří mezi ně stejně jako třeba nacismus a jakékoliv další ideologie vyzývající k násilí a nenávisti vůči určitým skupinám osob. Islám totiž není pouze náboženství, jde o velmi komplexní ideologii, která řeší do nejmenších detailů i osobní život muslimů, jejich vztah k nevěřícím, k ženám a podobně, a která obsahuje i metodiku expanze do nemuslimských zemí, formu jejich islamizace. Tato doktrína dobývání Západu se v poslední době označuje jako politický islám podle konceptu imáma Chomejního. Připomeňme zde jedno nařízení, které se táhne celým islámským učením: nepřizpůsobení se prostředí ani hostitelské zemi, neintegrování se, přesvědčení o nadřazenosti muslimů nad bezvěrci a jinověrci, takzvanými káfiry. Dále je zde i povinnost islamizace neislámských zemí a jejich ovládnutí s využitím všech nástrojů, prostředků a v jejich očích slabostí demokracie.
Je rozdíl mezi vzletnými a krásnými slovy některých takzvaných islamologů o přínosu islámu pro kulturu a Evropu a krutou realitou, kterou vidíme nejenom na Středním východě, ale i v severní Africe, v islámských zemích, které jsou rozervané občanskými válkami, ale především v západní Evropě. Ta se nyní nachází v sevření bezvýchodné situace mezi brutálním násilím, terorem vyvolaným hromadnou ilegální islámskou migrací, a politickou korektností. Poučme se z chyb našich sousedů a neochraňujme ty, kdo nás chtějí zničit. Nestojí přece tolik námahy podívat se, jak vypadá situace v zemích na západ od nás, kde islamisté poznenáhlu v určitých oblastech přebírají moc, kde vznikají muslimské enklávy pod nadvládou práva šaría, jeho vymahačů a vykonavatelů a kam už se místní obyvatelé obávají chodit. Vidíme zde toleranci mladistvých manželek, otevřené pedofilie, dokonce mnohoženství, nemluvě o toleranci masového násilí na ženách, například v podobě manželského znásilňování nezletilých manželek. ***
