(12.40 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Také jde, a na to nezapomínejme, o naprosto zbytečně vynaloženou práci stovek vládních úředníků a stovky hodin času, o miliony korun do toho investovaných, které by bylo záhodno věnovat lepším, pro Českou republiku a její občany potřebnějším a důležitějším činnostem a opatřením. Mnohem lepší a levnější by bylo i to, kdybyste už nedělali vůbec nic, kdybyste žádný konsolidační balíček nepředkládali a kdybyste ponechali daňovou legislativu ve stavu, v jakém je dnes, a soustředili se na výdaje státního rozpočtu, když už ji neumíte nebo nechcete vylepšit tak, aby sloužila českému státu a jeho občanům, jejich prosperitě a slušné úrovni těch, kteří pracují. Poctivě pracují.
Pokud to, co dnes předkládáte, projde, bude ještě hůř. A naší povinností je vysvětlovat lidem proč a varovat před tím. Proto tady dnes stojíme a proto o tom debatujeme, aby lidé věděli, co je čeká. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Nyní máme jednu faktickou poznámku paní poslankyně Peštové. Než dorazí k pultíku, načtu několik omluv. Pan poslanec Horák Jiří se od 13.15 do 17 hodin omlouvá z osobních důvodů, paní Olšáková Eliška od 17.30 do 21 hodin z pracovních důvodů, paní poslankyně Zajíčková od 14.30 do 15 hodin ze zdravotních důvodů a z členů vlády pan premiér Fiala od 11.15 do 13 hodin z pracovních důvodů.
Tak paní poslankyně, vaše dvě minuty.
Poslankyně Berenika Peštová: Já děkuji. Já jsem se tam snažila vmáčknout rychle ještě své tlačítko, ale bohužel to skočilo na příspěvek pana poslance Fialy. Já chtěla reagovat na pana ministra Stanjuru. Pan ministr Stanjura si tady postěžoval, nebo posteskl, abychom tady byli do těch 12 hodin, když teda máme ty faktické poznámky. Já jsem mu pouze chtěla připomenout, že ústava říká, že vláda je odpovědná Parlamentu. Nemusím vám říkat, že to je článek 68 odst. 1. Takže vy tady musíte sedět, ne že tady sedět nebudete a budete nás prosit, nebo žádat, nebo - vy jste to řekl tak jakoby docela výhrůžně - abychom my tady byli.
Já vám jenom chci říct, že vy jste sem dali takovou nálož... Vy měníte přes 60 zákonů. Přes 60 zákonů. Do mezirezortu jste to dali na 5 dní. Chvála bohu, dali jste to na všechna připomínková místa, kam jste to mohli dát, ale těch 5 dní bylo... To bylo tak šibeniční, že ve své podstatě, když jsem ty zásadní připomínky četla, to se nedalo vypořádat, to jste nemohli. Proto jste taky šli s 218 zásadními připomínkami nevypořádanými. Takže 218. To jsem si nedovolila. Já měla 5 a měla jsem stažený žaludek, když jsem šla na Legislativní radu vlády. Ale vy jste to obešli, vy jste na tu Legislativní radu vlády v podstatě ani nedošli, vy jste opomenuli nějakou komisi správního práva, finančního práva, pracovního práva, pro sociální věci, soukromé právo, komise RIA, to všechno jste vynechali, protože vy jste si založili speciální ad hoc komisi Legislativní rady vlády, kterou jste si zřídili. Nevím, kdo byl součástí, ale v každém případě opět jste nešli ani na to plénum. Takže vy jste šli stanoviskem předsedy Legislativní rady vlády, což je pan ministr Šalomoun. Takže vy jste obešli úplně všechno, co jste mohli obejít. Tak se nemůžete divit, že ta diskuse je tady živelná (Předsedající: Čas, paní poslankyně.), že těch faktických poznámek je hodně.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju. Vracíme se do rozpravy. Vystoupí pan poslanec Štolpa, připraví se paní poslankyně Mračková Vildumetzová. Jenom připomínám, že ve 13 hodin vyhlásíme přestávku podle domluvy předsedů klubů. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec David Štolpa: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vláda pětikoalice do Sněmovny předložila svůj konsolidační balíček, a nebojím se pohledět pravdě do očí, jedná se veskrze a pouze o balíček daňový. O jednotlivých aspektech tohoto balíčku mluvili a budou jistě ještě mluvit mí kolegové, já bych se rád zaměřil a vystoupil proti vládnímu návrhu na zvýšení daně z nemovitosti, který předložil premiér Fiala a ministr financí Stanjura.
Rozumím sice tomu, že naše země stojí před finančními výzvami, avšak nesouhlasím s tímto konkrétním návrhem jako vhodným řešením. Při hledání zdrojů pro financování vládních výdajů je zvýšení daně z nemovitosti považováno za snadné a rychlé řešení. Příznivci navýšení k tomu uvádí, že vlastníci, kteří mají na to, aby vlastnili nemovitost, mají přece finanční prostředky i na pokrytí těchto nákladů. Avšak tato představa je nespravedlivá a zkreslená.
Jak to vidíme v naší zemi, vlastnictví nemovitosti není jen pro bohaté, jak by mohl někdo namítnout nebo se nás snad snažit přesvědčit. Vlastnictví nemovitosti je univerzální cíl pro mnoho Čechů od mladých rodin, které chtějí stabilní domov pro své děti, po starší občany, kteří si za léta své práce našetřili na vlastní byt či dům. V naší republice je situace odlišná od většiny evropských zemí, téměř 80 % naší populace bydlí ve vlastních domovech. Po roce 1989 se lidé v Československu a později České republice, kteří byli dlouhodobě omezováni v možnosti vlastnit bydlení, začali snažit získávat vlastní majetek. To vyústilo v rozsáhlou privatizaci bytových fondů a nárůst vlastnického bydlení u nás. Mnoho Čechů se také rozhodlo pro vlastnictví bytu nebo domu kvůli finančním výhodám.
Vlastníci mají kontrolu nad svým majetkem a nemusí platit nájem, což je dlouhodobě ekonomicky výhodnější. Kromě toho mají možnost využívat hypoteční úvěry a výhody spojené s daňovými úlevami pro majitele nemovitosti. Dalším faktorem potom je, že vlastnictví bydlení je vnímáno mnoha Čechy jako důležitý symbol úspěchu a stability. Tradiční hodnoty a psychologické aspekty tak tedy rovněž hrají roli při rozhodování se pro vlastní bydlení. Lidé často chtějí mít svůj vlastní domov, který si mohou přizpůsobit svým potřebám a svému vkusu. Platí rovněž, že pronájem bytů nejen v České republice je spojen s určitou nejistotou. Pronajímatelé mají možnost zvýšit nájemné, ukončit nájemní smlouvu nebo provést jiné změny, které mohou narušit stabilitu nájemníka. Mnoho lidí proto nejen z těchto zmíněných příčin preferuje vlastnictví bytu nebo domu, protože jim poskytuje větší jistotu a kontrolu nad jejich bydlením. Toto všechno ve výsledku znamená, že návrh na zdvojnásobení daně z nemovitosti by se dotkl drtivé většiny českých domácností. To není otázka, která by měla být považována za marginální nebo zanedbatelnou. Toto je otázka, která se dotkne životů skoro všech občanů naší země.
Je důležité také zdůraznit, že máme v Česku dlouhodobě zásadní problém s cenami nemovitostí, s výstavbou a jsme jako země fakticky uprostřed bytové krize. Ceny nemovitostí v posledním desetiletí rostly výrazně rychleji než mzdy. Pro nákup bytu potřebujeme v průměru 15 ročních příjmů, což je nejvíce ze všech zemí Evropské unie. Zásadní princip politiky této vlády v oblasti bydlení, když už nemá plán, jak lidem s byty pomoci, by měl být nedělat nic, co by dostupnost bydlení ještě výrazně zhoršilo. Tento krok v podobě zvyšování daní z nemovitosti jde zcela opačným směrem. A co bude důsledkem zvyšování daně z nemovitosti? Nejedná se pouze o výši nákladů pro vlastníky nemovitostí. Toto zvýšení daně se promítne do nákladů na bydlení pro všechny, včetně nájemníků. Znovu opakuji a zdůrazňuji, že tento ekonomický nesmysl z hlavy ministra financí Stanjury se dotkne opravdu každého občana.
Vláda argumentuje, že zvýšení daně z nemovitosti je, v uvozovkách, jenom o stovky korun. Tento argument je zavádějící. Ano, v některých lokalitách může být navýšení o několik set korun, ale existují také lokality, kde to bude výrazně více. Musíme brát v úvahu, že každé zvýšení daně z nemovitosti má dopad na celkovou daňovou zátěž našich občanů. Připomeňme si, že se nacházíme v období, kdy Česká republika zaznamenává největší propad reálných mezd ve své historii a současně největší propad ze všech zemí OECD. Zvyšovat v tomto kontextu daň z nemovitostí je z mého pohledu zcela nepřijatelné. Majitelé nemovitostí, kteří nyní čelí vyšším daním, budou nuceni přenést tyto náklady na své nájemníky. To znamená vyšší nájemné pro lidi, kteří již sotva dokážou platit své účty, to znamená méně peněz v kapsách našich občanů, méně peněz, které mohou utratit v naší ekonomice, a v konečném důsledku třeba i méně pracovních míst. ***