(14.30 hodin)
(pokračuje Zbyněk Stanjura)
My jsme stáli před rozhodnutím a mohli jsme v zásadě mít čtyři možná řešení. Za prvé, neudělat nic, nechat to tak, jak to je, a tak jako každý rok sledujeme deficit na důchodovém účtu, bychom sledovali deficit na účtu nemocenského pojištění. Každá z těch čtyř variant, o které budu mluvit, včetně této, je politicky relevantní a záleží na politickém rozhodnutí. Druhá varianta byla, že se vrátíme ke karenční době, to znamená, zachováme ten benefit, že nebude platba nemocenského pojištění, a dáme k tomuto minus, nebudou hrazeny první tři dny nemocenské. Třetí varianta byla, že necháme nemocenskou tak, jak je placena dneska, nebudeme se vracet ke karenční době, ale vrátíme se k tomu, do té doby, než byla zvolena karenční doba, to znamená 1,1 % z hrubé mzdy každý měsíc nemocenské pojištění. A čtvrtá varianta, ke které jsme nakonec došli, která byla kompromisní a podle mě vstřícná v tom, když jsme nenavýšili o 1,1 na původní úroveň, ale 0,6, což je číslo, které by mělo zajistit ten systém, bude vyrovnaný, nebude ani deficitní, ani přebytkový, ale vyrovnaný.
Ano, není to populární, platí ta čísla. Když si vezmu zhruba průměrnou mzdu kolem 40 000, tak si každý z nás umí spočítat, že je to 240 korun, takže při průměrné mzdě, která je dneska vyšší než 40 000, je to 250 nebo 260 korun měsíčně. Jenom připomínám, že v době, kdy jsme platili my všichni, kteří jsme byli zaměstnanci, 1,1 procentního bodu, dávek, které se platily, bylo méně. Rozšířila se paleta o otcovskou, dlouhodobé ošetřovné, to znamená, z toho systému se platí více sociálních dávek, a pokud má být - a podle mě má být - systém nemocenského pojištění solidární, neměl by být deficitní.
To je objemově druhé nejvyšší opatření s dopadem zhruba 11 miliard korun ročně. Mluvím o těchto věcech tak podrobně, protože tvoří podstatnou část zvýšení příjmů, a myslím si, že oba ty návrhy jsou rozumné, obhajitelné a vysvětlitelné a mají své racionální zdůvodnění. Pokud nechceme mít systém nemocenského pojištění buď deficitní, nebo pokud nechceme, abychom znovu zavedli karenční dobu - jsem si vědom, že v této Poslanecké sněmovně je většina členů Poslanecké sněmovny bez ohledu na to, zda jsou ve vládních, nebo v bočních lavicích, proti znovuzavedení karenční doby, takže jsme zvolili to řešení, aby to bylo přibližně vyrovnané.
Roky se vede debata o daňových výjimkách, roky jsou různé vlády a různé parlamenty vyzývány k tomu, aby snížily počet daňových výjimek. My přinášíme 22, ne 21 daňových výjimek. O jedné, která v původním návrhu byla a kterou jsme vyřadili na základě postoje Legislativní rady vlády, budu mluvit v úvodu. My jsme chtěli zdanit i náhradu při vyvlastnění, s docela logickým zdůvodněním: když stát potřebuje nějaký pozemek, vy mu ho prodáte a už časový test uplynul, tak ten příjem daníte a jste vstřícní vůči státu. V okamžiku, kdy nejste vstřícní vůči státu a má ten občan či firma právo - já to nijak nekritizuji - musí se využít institut vyvlastnění, tak ze zákona je to osvobozeno od daně z příjmu. Mně osobně to přišlo nespravedlivé, nicméně z ústavněprávního hlediska je potřeba tuto daňovou výjimku zachovat, a to právě s tím, že na jedné straně je dobrovolný akt ze strany občanů či firem, prodej, a na druhé straně vlastně v uvozovkách - ale myslím, že to odpovídá i tomu právnickému slovníku - násilný akt ze strany státu, že vyvlastňuje pozemek. Kdyby někdo pátral po tom, co bylo původně ohlášeno, 22, a teď to poctivě počítal a zjistil, že je 21, tak toto je rozdíl v té jedné daňové výjimce.
A já si pomůžu důvodovou zprávou, abych na žádnou daňovou výjimku nezapomněl, a zkusím vás s tím postupně provést. Možná začnu těmi, které jsou velmi často zmiňovány a kritizovány, a já myslím, že je dobře vést debatu i o nepopulárních navržených změnách daňových výjimek. Platí obecné pravidlo, v zásadě se všichni shodujeme, že je třeba omezovat počet daňových výjimek, ale pozor! V okamžiku, kdy se daňová výjimka dotýká mě nebo sociální nebo nějaké jiné skupiny, tak tu je třeba zachovat, tu nám nerušte, zrušte nějaké jiné. A my jsme se snažili v tom, jak jsme k tomu přistupovali, si zdůvodnit, proč má být některá daňová výjimka zachována, šli jsme na to naopak. Neměli jsme cíl: musíme zrušit 10, 15, 18, 17. Řekli jsme si: pojďme jednu po druhé a zvažujme, zda má smysl, zda ji zachováme, zda ji zachováme v plném rozsahu, nebo v omezeném rozsahu, nebo ji navrhneme úplně zrušit. Toto je výsledek našich úvah, našeho společného jednání a našeho kompromisu.
Začnu tím, co jsem slyšel včera - zrušení slevy daně na studenta, Stanjura chce studentům vzít peníze. Tak si to nejdřív popišme, jaký je dneska stávající stav a jaký bude nový stav. I pro studenty platí základní sleva pro poplatníka, to znamená 30 840 korun je základní sleva na poplatníka. To znamená, pokud student vydělá 205 600 korun ročně maximálně hrubého, neplatí žádnou daň z příjmu, použije základní slevu na poplatníka. Nevím, kolik z nás ví přesně, kolik je dnešní sleva na studenta a jaké hrubé mzdě to odpovídá. To byla řečnická otázka, takže odpovím: sleva je 4 020 korun ročně a odpovídá příjmu 26 080 korun. Jinými slovy, když si vezmeme těch 205 600 a připočteme k tomu těch zhruba 26 000, tak se dostaneme k částce nějakých 231 000, a tam ještě neplatím nic. Pokud student vydělává nad 231 000, už platí normální daň jako každý jiný. Takže celý souboj - a to jako asociální v uvozovkách opatření vlády - se jedná úzké skupiny studentů, kteří mají příjmy mezi 205 600 ročně a 231 600, protože do 205 600 mají nulovou daň, nad 231 000 ve starém i v novém stavu platí 15% daň a bavíme se o tom úseku 205 nebo 206 až 231, 232 tisíc. Položíme si sami otázku, když jsem student a nárok na slevu mám, když se dlouhodobě, intenzivně a pravidelně věnuji studiu, jinými slovy, neplatí pro distanční a dálkové studie, kolik studentů, když tohleto plní, má šanci si vydělat mezi 205 a 231 tisíci ročně, protože jedině těch se navržená sleva, zrušení této daňové výjimky, týká - velmi malého počtu. Ta daňová výjimka je zbytečná a je dobře, že je navržena ke zrušení.
Další, hodně debatovaná daňová výjimka, je sleva na pracující manželku či pracujícího manžela. Když se zeptáte lidí, kteří se nepohybují v daňovém právu a neplatí sami, naprostá většina z nich si myslí, že se to platí v případě, kdy se manžel nebo manželka, manželka či manžel starají o malé dítě. To je logické vysvětlení, a není to pravda. To znamená, my jsme nakonec došli k tomu, že navrhneme omezení této daňové výjimky a zůstane zachována, pokud se manželka či manžel, nebo manžel či manželka, jak je libo, starají o dítě do tří let věku. Myslím si, že je to rozumné a že je to zacíleno tam, kam to zacíleno být má. ***
