(6.20 hodin)
(pokračuje Radek Koten)
Nepřinášelo to však přílišné potíže, neboť prozatím nebyl vytvořen Senát, ten vznikl až v roce 1996. Takže se zákony sice projednávaly v trojím čtení, ale z Poslanecké sněmovny se postupovaly přímo prezidentu republiky. Přesto už v roce 1995 byl legislativní stav legislativní nouze využit.
Kromě něj bylo možno legislativní proces zkrátit i jiným způsobem, který však má po vzniku Senátu jen omezené účinky. Bylo možné stejně tedy jako dnes zkrátit šedesátidenní lhůtu na projednání návrhu ve výborech na jeden den, samozřejmě se souhlasem navrhovatele, a tím bylo umožněno, aby se návrh projednal na téže plenární schůzi ve třech čteních. Dokud neexistoval Senát, bylo tak možno v podstatě schválit vládní návrh za několik dní. Deset dní tedy byla lhůta na seznámení, poté jeden den první čtení, výbor, druhé čtení, čtení 24 hodin po doručení usnesení a třetí čtení, které tehdy mělo opět jen čtyřiadvacetihodinovou lhůtu pro doručení návrhu z druhého čtení. Až poté, kdy byl vytvořen Senát, začaly vznikat praktické problémy s tím, že zákon byl schválen později, než vláda původně předpokládala.
K podstatné reformě však došlo až poté, kdy bylo nezbytné přijmout řadu návrhů v rámci přípravy přistoupení České republiky k Evropské unii. V roce 2000 byl přijat institut vyslovení souhlasu s návrhem zákona v prvním čtení prostřednictvím novelizace § 90 jednacího řádu, a dále pak vyslovení souhlasu v prvním čtení je v podstatě radikálnější omezení řádného legislativního procesu než legislativní nouze. Legislativní nouze omezuje jednání a rozpravu mírným způsobem spočívajícím ve zkrácení procedur a lhůt a neruší plenární ani výborovou rozpravu, ani plenární, ani výborové podání pozměňovacích návrhů a jednání o nich. Institut přijetí zákona v prvním čtení znamená významné omezení všech řádných postupů legislativního procesu. Poslanci v něm zcela ztrácejí možnost podávat pozměňovací návrhy, a to jak ve výborech, tak v plénu. Tento institut zcela eliminuje výbory, druhé i třetí čtení v Poslanecké sněmovně. Existuje jen obecná rozprava v prvním čtení a hlasování o tom, že bude institut využit, a poté podrobná rozprava, oprava legislativních chyb a hlasování o zákonu jako celku. Tím je celé projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně skončeno s výjimkou možného návratu zákona ze Senátu nebo od prezidenta republiky. Institut vyslovení souhlasu s návrhem zákona v prvním čtení je omezením hlasů opozičních menšin, i když tyto musí být menší než 50 poslanců a musí zahrnovat méně než dva poslanecké kluby. Sněmovní menšiny jsou chráněny právem odmítnout použití tohoto institutu alespoň 50 poslanci nebo alespoň dvěma politickými kluby.
Tento urychlovací nástroj měl umožnit snadnější implementaci unijního práva. Měl v podstatě nahradit institut nařízení vlády s mocí zákona, který poslanci odmítli a který byl využit v předvstupním období na Slovensku i v jiných přistupujících státech. Ovšem ochrana institutu vyslovení souhlasu v prvním čtení před zneužívání se ukázala jako dostatečná a práva opozice byla v podstatě zachována. Velmi často se stávalo a dodnes stává, že vyslovení souhlasu v prvním čtení je příslušnou menšinou zablokováno, po většině tedy dvěma poslaneckými kluby, a návrh musí projít řádným legislativním procesem.
Institut vyslovení souhlasu v prvním čtení nemá žádné materiální podmínky. Může být využit vždy a u všech návrhů zákona, nejen tedy u návrhů vládních. Na rozdíl od legislativní nouze je závislý jen na jediném hlasování v plénu, u legislativní nouze se o její aplikaci hlasuje v plénu dvakrát. Jedná se o podstatně silnější omezení práv poslanců a problematičtější proceduru, která má silné ústavní konotace. Ovšem není nazvána odstrašujícím názvem stav legislativní nouze, a tím zůstává do značné míry skryta.
Tady je ještě statistika, kdy tedy v různých volebních obdobích, ať tedy ve třetím volebním období mezi lety 1998 až 2002, bylo z 32 nakonec schváleno 20 zákonů, ve čtvrtém volebním období 2002 až 2006 z 66 38 zákonů a v pátém volebním období od roku 2006 do roku 2010 z 95 40 zákonů.
Aplikace institutu stavu legislativní nouze. Jak tedy ukazovala tato statistika legislativní nouze, byla v nadpoloviční většině případů použita tehdy, kdy došlo k naprosto mimořádným okolnostem, pokud tedy za mimořádné okolnosti považujeme třikrát se opakující povodně či dodávky pro elektrárnu Búšehr, když se o připravované dodávce vědělo řadu měsíců předem. V ostatních případech šlo o záležitosti typově podobné situaci, kterou posuzoval Ústavní soud v komentovaných nálezech, tedy o situaci, kdy z nějakého důvodu bylo potřeba zkrátit legislativní proces a vládě se nepodařilo podat a projednat návrh zákona včas. Nikoliv však z objektivních důvodů. Tak a teď jsem se ztratil...
Vláda se dostala do kritické situace a hrozilo, že nepřijatý zákon způsobí hospodářské potíže nebo nebude přijat včas před nadcházejícími volbami. Obvykle i v takovém případě panoval ve Sněmovně všeobecný souhlas se zkrácením jednání a při potvrzení trvání legislativní nouze ke specifickému zákonu poslanci hlasovali z velké většiny tak, že nedostatek skutečné mimořádnosti svými hlasy takzvaně pokryli. Tato praxe vedla k tomu, že se podobný postup opakoval i ve všech obdobných situacích, i když existovala určitá zformovaná opozice proti zkrácenému jednání o zákonu. Je zajímavé, že se do situace zformované opozice proti legislativní nouzi dostaly v různých obdobích všechny naše dlouhodoběji činné politické strany. Nicméně odpor proti legislativní nouzi byl vždy jen slovní. Z případu všeobecného souhlasu si byli poslanci vědomi toho, že je zvykem, že není tak důležitý věcný důvod legislativní nouze, nýbrž je důležitý souhlas v hlasováních, která navíc nebyla časově po sobě jdoucí.
Častými odpůrci extenzivního výkladu institutu legislativní nouze byli například poslanci Marek Benda a Cyril Svoboda. Do stejné situace se však dostal i Miloslav Výborný a někteří poslanci sociální demokracie, kteří naopak, a v jiných politických konstelacích, energicky bránili existenci mimořádnosti situace a nezbytnost legislativní nouze.
Tabulka obsahuje všechny zákonné (zákony) projednávané v legislativní nouzi za dobu fungování Poslanecké sněmovny od nabytí účinnosti nového jednacího řádu v roce 1995 do konce volebního období v roce 2011. Ani v jednom případě nebyla existence stavu legislativní nouze plénem odmítnuta. Pokud nešlo o spornou věc, neuvádí se počty hlasujících, uvádí se pouze to, že se trvání legislativní nouze potvrzuje všeobecným souhlasem. Pokud se politické strany dostaly do sporu, je uveden výsledek hlasování o potvrzení legislativní nouze před rozpravou o návrhu zákona a dále je pak uveden i počet poslanců, kteří se přímo hlasování zdrželi. Další číslo je výsledek hlasování o přijetí návrhu téhož zákona jako celku.***
