(16.50 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Lze souhlasit s názorem Schneidera z roku 1998, že stárnutí populace bude mít v příštích dvaceti letech negativní dopad na hospodářský růst a bude docházet k poklesu investic a reálných mezd v důsledku daní potřebných na financování důchodů. Jeho odhad zvýšení ekonomického potenciálu o 0,5 % HDP díky fondovému systému je však spíše spekulativní. I při zavedení fondového systému by ekonomika nesla náklady demografického stárnutí.
Tvrzení Kotlikoffa z roku 1996 o pozitivním dopadu privatizace důchodového systému na hospodářský růst je proto sporný. Pokud by reformu doprovázela rozpočtová konsolidace, mohl by mít pro dlouhé období pravdu. Zvýšení zadlužení plynoucí z reformy však bude mít opačný efekt. Příliš krátké časové řady neumožňující jednoznačně prokázat vazbu mezi důchodovou reformou a hospodářským růstem. Ačkoli Gramm v roce 1998 rovněž podporuje privatizaci důchodového systému, jeho návrh reformy je realističtější než Kotlikoffův. Pro přechod si nepůjčuje, nýbrž zavádí zvláštní sazbu pro spoření a sazbu sociálního pojištění v USA nechává nezměněnou až za rok 2060. Netváří se tedy, že mladá a střední generace zachrání svou životní úroveň, ale přistupuje k reformě transparentněji a odpovědněji.
A pojďme na další část. V této části tady autoři publikace - znovu zdůrazňuji, že to nekopíruje názor, politický názor SPD, je to jenom jeden z mnoha podkladů, který je určitě dobré jenom o něm vědět. Tak v této části načrtneme základní model důchodové reformy v České republice, jak vyplývá z předchozí analýzy autora. Nastíníme základní parametry nového důchodového systému, které vychází z výpočtu výkonného týmu pro důchodovou reformu. Posléze se budeme zabývat otázkou, zda má průběžný systém penalizovat bezdětné, aby alespoň trochu vyrovnal nepříznivý demografický vývoj.
Takže základní filozofie. Člověk se může zajistit na stáří třemi způsoby. Za prvé může odložit současnou spotřebu a vytvářet soukromé úspory, peněžní depozita, akcie, dluhopisy, stejně jako soukromé penze. Za druhé, člověk se může zajistit na stáří tím, že zplodí a vychová odpovědné děti. Když jsou děti mladé, rodiče jim zajišťují jídlo, ošacení a vzdělání. Když děti vyrostou, vracejí rodičům dary v podobě peněžních či materiálních transferů. Za třetí, člověk se účastní programu sociálního pojištění. Je chybné, když se debata o zajištění ve stáří neustále soustřeďuje pouze na třetí část. Ta by neměla být ve svobodné společnosti dominantním, a už vůbec ne jediným zdrojem zajištění ve stáří. Státní penze budou v příštích desetiletích klesat ve všech zemích, které zaznamenávají nepříznivý demografický vývoj. Tento poznatek je platný bez ohledu na typ důchodové reformy, kterou země projde.
Transformačním procesem v první polovině devadesátých let byl vytvořen důchodový systém založený na dvou pilířích: na povinném systému důchodového pojištění, v němž je uplatňován princip solidární solidarity a jehož financování je průběžné, a na dobrovolném penzijním připojištění se státním příspěvkem, který je koncipován jako individuální spoření a je založen na kapitálovém financování.
V letech 2002 až 2006 vznikla při Ministerstvu financí skupina, která vypočítala bilanci důchodového systému podle variant, které předložily politické strany. Mezi demokratickými politickými stranami převládl názor, že důchodový systém je třeba reformovat. Návrhy jednotlivých stran se však lišily. Zatímco ODS předložila koncept rovného důchodu, ČSSD doporučovala švédský model s fiktivními účty. Švédský model s fiktivními účty, který více váže vyplácené penze na zaplacené příspěvky, je spíše kosmetickou změnou. Ačkoliv je tato změna krokem k větší adresnosti, je otázkou, proč by si lidé měli platit příspěvky do průběžného systému a ne rovnou do soukromých fondů. Průběžný systém by měl zajišťovat solidaritu, dobrovolné spoření naopak zohledňovat příjmy a výkonnost poplatníka.
Debata o důchodové reformě se dnes ocitá před dvěma krajnostmi: na jedné straně nedělat nic, na straně druhé radikální reforma. Obě jsou chybné. (Řečník vyrušen kolegou ze sálu.) Pardon, teď jsem tady... Tak debata u důchodové reformy se dnes ocitá před dvěma krajnostmi. Na jedné straně nedělat nic, na druhé straně radikální reforma. Obě jsou chybné. Není správné přihlížet k tomu, jak se důchodový systém propadá do stále hlubších deficitů. Na druhé straně radikální reforma nedodá žádný nový kapitál, pokud nárůst úspor u penzijních fondů financuje státním dluhem. Mnoho autorů volá po privatizaci důchodového systému. Je však třeba se rozhodnout, zda bychom jej neměli privatizovat úplně, či částečně. Úplná privatizace, která by znamenala ztrátu jakéhokoliv životního minima garantovaného státem, je stěží představitelná. Není pravděpodobné, že ve střední Evropě či na Západě by byli lidé ochotni provést tak radikální změnu v uvažování. Proto se v dnešní ČR nabízí postupná privatizace. Ideou reformy zůstává omezení závislosti občanů na státu, která v minulosti stále byla a dnes ještě je nadměrná.
Role státu se oproti minulému režimu změnila a je třeba přesně ji definovat. Je třeba vytvořit podmínky pro to, aby lidé vlastními silami a přičiněním řešili stále více sociální problémy, situace a události. Na druhé straně stát má zasahovat tam, kde občan vlastními silami, ani silami rodiny nestačí. Většina zemí OECD má již delší dobu dvoupilířový důchodový systém, který se skládá ze státního průběžného systému a soukromých, a to je potřeba zdůraznit, dobrovolných penzijních plánů. Celkem 14 ze 34 zemí OECD kombinuje státní důchod s povinným spořením do fondů. Ve většině zemí OECD fungují soukromé penzijní fondy na dobrovolné bázi. Modelem proto zůstává kombinace státního důchodu a soukromého dobrovolného spoření.
Tak pojďme se teď zamyslet nad evolučním pojetím. (Řečník vyrušen kolegou ze sálu.) Jo, bábovku bych si dal.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Prosím, pokračujte v projevu.
Poslanec Tomio Okamura: Tam zazněla zajímavá nabídka. Takový návrh. Provádět důchodovou revoluci je možné jen při změně sociálně-politických faktorů, které penzijní systém ovlivňují. Protože nepředpokládáme tak razantní posun preferencí většiny obyvatel České republiky, nabízíme pozvolnou, nikoliv radikální proměnu důchodového systému. Takový návrh je nejen ekonomicky smysluplný, ale dokonce i politicky průchodnější.
Lámat hůl nad průběžným systémem je předčasné. Průběžné systémy jsou citlivé na změny parametrů. Poměr důchod, mzda, sazby důchodového pojištění a věku pro odchod do důchodu. Lze souhlasit s Chandem, možná se to čte Čandem, to je otázka z roku 1996, že kombinací změn parametrů průběžného systému lze vyrovnat i nejzoufalejší případy. ***
