(13.30 hodin)
(pokračuje Vít Kaňkovský)
Já nejsem záchranář, nicméně jsem ortoped a traumatolog a ve svém volném čase stále v nemocnici trávím hodně a hodně času. Tento týden jsem měl dvě úrazové služby a za každou tu úrazovou službu se potkáte minimálně s osmi, deseti posádkami Zdravotnické záchranné služby, a musím říci, že s nimi hodně diskutuji. Samozřejmě že oni patří k té první linii, oni patří k těm stejně jako hasiči, policisté, v některých záležitostech pak i vojáci, oni jsou opravdu nárazníkem při krizových situacích. A já musím za sebe říct, že si jich opravdu velmi, velmi vážím. Ale přece to není jenom o slovech, jestli jim vyjádříme nějakou úctu, ale je potřeba to nějakým způsobem přetavit i do jiných věcí. A kdo mě zná - a ti záchranáři mě znají, protože se mnou komunikují - tak vědí, že jim úctu vyjadřujeme hlavně v praxi, že v praxi s nimi dobře komunikujeme, že skutečně jsme s nimi na jedné lodi, že si vážíme jejich práce a že jim ji právě vyjadřujeme tím, že když se s nimi potkáváme na urgentu, když se s nimi potkáváme i někde na ulici, protože čas od času se k tomu nachomýtneme i jako laici, takže skutečně oni vědí, že my jako nemocniční lékaři nebo lékaři z terénní praxe skutečně si jejich práce vážíme.
Ale tady jsme se ocitli v situaci, kdy jsme na konci minulého volebního období skutečně schválili velmi dobrý záměr, nicméně špatně legislativně napsaný, a to nikomu nevyčítám, všichni jsme věděli, že to bylo ve velkém tlaku. A teď stojíme před situací, jakým způsobem to napravit, a v podstatě tady teď jenom soupeříme o to - a tady bych trošku korigoval paní poslankyni Pastuchovou, prostřednictvím pana předsedajícího - není to kritika, ale přece to není o tom, že nabízíme záchranářům možnost jít o 2,5 roku do předčasného důchodu dříve. My jim nabízíme pořád tu možnost 5 let. V čem se lišíme, je, jak k tomu dojdeme. Ten základní nárok na těch 2,5 roku dřívějšího odchodu je po 20 odpracovaných letech a my se potom lišíme v těch dalších 2,5 letech navíc, jestli to bude rychleji, nebo pomaleji. A to už je věc nějakého věcného názoru, nějakého politického názoru, ale rozhodně to není o tom, že bychom si těch záchranářů tím pádem méně vážili.
A pak si ještě neodpustím jednu poznámku. Nikdy není úplně dobře, když začneme nějakým způsobem kastovat jakoukoliv společenskou nebo i profesní skupinu. A jak jsem řekl, neskonale si záchranářů vážím, ale stejně tak neskonale si vážím sestřiček a lékařů na urgentních příjmech, na odděleních ARO, na jednotkách intenzivní péče i na dalších odděleních, kde zátěž psychická a fyzická je velmi podobná té záchranářské. Ano, je to pod střechou, je to v nemocnici, ale jinak, řekněte sestřičkám na urgentu, že si jich vážíme méně, to si myslím, že by bylo velmi nekorektní. Tak tolik ještě k té diskusi, která tady proběhla.
A za mě bych vás rád požádal o podporu pozměňovacích návrhů, které jsme podávali i společně s kolegy. Speciálně bych chtěl požádat o podporu pozměňovacího návrhu B3, který se týká jiné oblasti, a to je vlastně také určitá náprava legislativní, aby výchovné mohlo být v nějaké neredukované podobě vypláceno i u takzvaných transformovaných invalidních důchodů. Toto iniciovala Národní rada osob se zdravotním postižením, ale i další skupiny pacientů, a myslím si, že je to korektní, aby tam nebyla diskriminace.
A potom pozměňovací návrh označený B4, který podobnou problematiku řeší u souběhu vdovského a starobního důchodu, kde by také za určitých podmínek docházelo ke krácení výchovného na polovinu, což předpokládáme a předpokládám, že to napříč Poslaneckou sněmovnou považujete také za legislativně špatné. Takže těmito pozměňovacími návrhy bychom tu diskriminaci měli odstranit. Děkuji vám za pozornost.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Na vaše vystoupení chce reagovat s faktickou poznámkou paní poslankyně Pastuchová. Prosím.
Poslankyně Jana Pastuchová: Děkuji, paní předsedající. I když jsem si odskočila, tak jsem poslouchala, a to je ten rozdíl právě, že my... já ani si nemyslím, že byste si někdo tady v sále záchranářů nevážil, o tom vůbec není řeč. A vaším prostřednictvím, pane poslanče Vítku Kaňkovský, zrovna vy, který v medicíně děláte a víte, co to je za práci a všech ostatních, ale tady jde právě o ten rozdíl, protože pro záchranáře každý rok vlastně navíc potom, když už nemůže, je hodně těžký, a my proto jim chceme dát tu šanci, aby nějakou tu výhodu měli.
A 2,5 roku, ano, u vás to je delší doba. My jim to v našem pozměňovacím návrhu dáváme nebo chceme dát zaslouženě dřív, to je ten rozdíl. Ale on není malý. Ona práce na záchrance každý rok... pardon? (Předsedající omylem vypnula mikrofon.) (Předsedající: Omlouvám se, pokračujte.) Když vám fakt není nejlépe a létáte a těch výjezdů je teď čím dál tím víc, to určitě všichni víte, statistiky to ukazují, narostly i s uprchlickou krizí, může vám o tom každý, kdo tam pracuje, vyprávět, a je to někdy hodně, hodně fyzicky, psychicky, jako každá profese, náročné. Ale já pořád říkám: Jsme v systému IZS a jediná složka nemáme vůbec, ale vůbec žádnou výhodu.
Já vás znova prosím, pojďme udělat ten kompromis, pane ministře. Vy jste něco navrhli, my navrhujeme, pojďme se dohodnout na kompromisu, který navrhujeme. My jsme slevili, pojďte slevit i vy. Děkuju.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Děkuji a omlouvám se za přerušení paní vystupující, protože jsem si neuvědomila, že mám zapnutý mikrofon taktéž.
Nyní je v obecné rozpravě ještě přihlášen písemně pan poslanec Mašek, následně s přednostním právem pan ministr a z místa se hlásila paní poslankyně Peštová. Tak prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Mašek: Vážená paní předsedkyně, vážení ministři, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové, já bych se také chtěl vyjádřit k problematice důchodového zajištění záchranářů. Historie záchranky sahá ve většině republiky do šedesátých až osmdesátých let, a říkám to proto - kromě Prahy, která už slavila samozřejmě jako jediná více než sto let záchranky - ale ostatní šedesátá, osmdesátá léta, a tehdy jsme ještě nevnímali tak jako záchranku. Vyjíždělo se z oddělení ARO, často vyjížděli lékaři v bílém, sestřičky v modrobílých oblečeních i s těmi čepičkami a postupně se to měnilo.
A já bych řekl, že zlomový byl rok 2000, kdy se záchranky dostávaly pod kraje. V tu chvíli už jsme jezdili samozřejmě uniformovaní, jak nás znáte, v žlutých sanitkách, v červených uniformách, už se o záchranné službě vědělo. Ale rok 2000 tady připomínám proto, že jsme se stali ze zákona součástí takzvaného Integrovaného záchranného systému. Všichni víme, že policie a hasiči mají více než stoletou historii, my tedy tu historii máme výrazně kratší, ale právě legislativa z roku 2000, kdy se přijal zákon o Integrovaném záchranném systému, a záchranka byla vyjmenovaná jako jeho základní složka - znovu tedy říkám, záchranná služba, policie, hasiči. Policie a hasiči jsou dlouhodobě sociálně ošetřeni tím, že mohou odejít v průběhu služby po odsloužených letech, v současnosti je to po patnácti a více letech, s takzvanou výsluhou. Právě i tím se řešilo, pokud ztratili fyzickou a psychickou schopnost tuto službu vykonávat - mohli odejít a odešli zajištěni. Odešli pracovat na jiné místo a dostávali měsíčně v uvozovkách nějakou výsluhu, se kterou se to dalo lépe zvládnout. Nic takového záchranná služba nemá, byť od roku 2000 se snažíme o to bojovat. Proč to nejde? Nejde to proto, že záchranná služba jsou zaměstnanci, jsou to v současnosti zaměstnanci příspěvkových organizací, které jsou zřizovány kraji, čili zdravotnické záchranné služby jednotlivých krajů na rozdíl od kolegů policistů a hasičů, kteří jsou ve služebním poměru, a proto ty výsluhy mohou mít. Proto se již několik let snažíme vyřešit sociální situaci záchranářů a správné řešení nám přišlo v tom, alespoň pro záchranáře získat to minimum, aby po šedesáti letech věku v případě, že to fyzicky a psychicky v uvozovkách nedávají, aby mohli odejít. A já vám řeknu, že sám jsem pracoval několik let v pozici krajského ředitele. Znal jsem záchranáře, lékaře a řidiče, kteří to už fyzicky a psychicky nedávali, a byl jsem v té těžké situaci, kdy jsem například u řidičů buď musel zavřít obě oči, snažil se je dát na nějakou činnost, aby se nic takzvaně nestalo, nicméně tam to nejde, na té záchrance. Buďto vás ten dispečink pošle, vy jedete pod majáky a musíte někam v časovém limitu, který máte určený ze zákona, což je u záchranky dvacet minut, se dostat a účinně někomu pomoci, anebo záchranku musíte opustit. A opustit ji po řadě let s tím, že toho člověka posílám s plným vědomím na úřad práce, tak to není to správné řešení. ***