(11.30 hodin)
(pokračuje Aleš Juchelka)
Současně už nemůžeme televizní audiovizuální vysílání zasadit do přežitého konceptu duálního vysílání, kdy máme média veřejné služby, což jsou provozovatelé ze zákona, a média soukromá, která vysílají na základě licence udělené Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Troufnu si říci, že v současnosti zde můžeme vidět kvartérní systém, což jsou média veřejné služby, tedy provozovatelé ze zákona, soukromá média, ta provozují média na základě licence, různé internetové platformy z redakcí, které fungují buď jako zpravodajské, informační, publicistické nebo reportážní zdroje, a prezentace jednotlivců či skupin, které ovšem svým publikem a počtem sledujících mohou mít větší dosah, než je dosah všech ostatních distributorů obsahu, řekněme, z toho minulého století. Může jít o streamy politiků, ekonomů, youtuberů, návrhářů, prostě každého, kdo chce nějakým způsobem šířit své názory, ale i zprávy bez zprostředkovatelů, nejčastěji novinářů, redaktorů, moderátorů, reportérů.
To říkám, abychom si uvědomili, jak se změnil televizní trh, možná bychom měli říct audiovizuální, a jak nutná je velká novela zákona, která tady toto bude reflektovat. I proto jsem uspořádal pod záštitou volebního výboru první seminář, který se měl týkat právě toho, abychom si definovali poplatníka v 21. století, poněvadž poplatník v 21. století je úplně jiný a má úplně jinou definici než před třiceti lety, protože si můžeme prostě na různých platformách pustit veřejnoprávní média, ať už na tabletu, telefonu, na počítači, v autě, máme digitální šíření obsahu.
Ale zpět, zkráceně řečeno, k tomu Smoljakovu návrhu, který chtěl zavést odbornost členů rad, a to s tím odůvodněním - cituji: "Stávající právní úprava neklade požadavky na odbornost kandidátů na členy rad." Neuvěřitelné. S touto tezí jsem úplně od prvopočátku nesouhlasil, neboť provoz veřejnoprávního média pokrývá celou řadu činností, které více či méně rozumí minimálně každý divák, zejména pokud jde o výstup, tedy o nějaký program. Každý divák, držitel přijímače a poplatník je schopen vyjádřit ať už spokojenost, nebo nespokojenost s rozsahem a skladbou programu, a to i ve vztahu k plnění úkolů veřejné služby definované zákonem.
Obdobu můžeme najít i u funkce třeba přísedícího u soudu, který je právním laikem, účastní se rozhodování soudu, ale nevyžaduje se u něj žádná odbornost, samozřejmě oproti soudcům, kde zákon stanoví magisterské vzdělání třeba na české vysoké škole v oboru právo. Obdobou jsou i další volené funkce, od zastupitele obce přes zastupitele kraje, poslance, senátory, prezidenta. Rada není výkonným orgánem, není žádnou správní radou, není sborem poradců, ale prostředkem dohledu veřejnosti nad činností České televize a Českého rozhlasu. Pokud jde o právní a ekonomické otázky, tak si členové rady vybírají a volí takzvanou dozorčí komisi odbornou, která by jim měla pomoci v oblastech, v nichž prostě nejsou odborníky. Vedle toho je hospodaření podrobeno povinnému auditu.
Bylo by iluzorní, že vytvořením nějakých požadavků na odbornou způsobilost se podaří sestavit radu, v níž budou ekonomové, vizionáři, technici, programoví odborníci, personalisté, umělci, baviči, tvůrci programu, grafici, správci majetku, pedagogové, vědci, sportovci a všechny tyto profese, ale ta média nebo ten obsah svět médií prostě tvoří. Navíc v českém právním systému nejsou nikde definovány odborné předpoklady pro výkon kontrolní... mít na paměti dohledové činnosti. Pokud se podíváme na Ústavu České republiky, tak pouze u ústavních soudců je vyžadováno právnické vzdělání. Když půjdeme do jednotlivých zákonných norem, tak například zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu stanoví, že prezidentem, viceprezidentem nebo členem úřadu může být osoba s magisterským vzděláním bez další specifikace. Ovšem pokud se podíváme na zákon o provozování rozhlasového a televizní vysílání, tak na členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která je správním orgánem se svou vlastní právní subjektivitou, žádné předpoklady na odbornost kladeny nejsou. Nároky na odbornost lze chápat jako omezení - zdůrazňuji znovu omezení - práv veřejnosti při kontrole veřejnoprávních médií.
Současně je třeba si uvědomit, že členství v radě nepředstavuje výkon pracovního poměru, proto nesnese srovnání s výkonem výdělečné činnosti, například u lékaře, auditora, právníka a podobně. V současnosti neexistuje ani zákonný požadavek na odbornost kandidátů třeba na funkci generálního ředitele, který spravuje miliardový majetek, který jmenuje své podřízené, kteří rozhodují o kontraktech od stovky tisíc až po stovky milionů korun a řídí chod média veřejné služby, kdy skládají program i zpravodajské pořady, které mají zásadní vliv na poskytování informací. A ani Smoljakova novela to neřešila. Už podle toho bylo zřejmé, kdo je cílem novely a co je potřeba předělat. A říkám to v tom historickém kontextu, protože je důležité vnímat, vnímat řekl bych ty nízké motivy těch autorů, které nejsou bohulibé, ale pouze mocenské.
Zcela vůbec jsem nepochopil omezení nominace kandidátů na členy rad. Omezení práv spolků a právnických osob účastnit se veřejného života. Nečekal jsem, že třicet let po schválení zákonů o veřejnoprávních médiích přijde senátor zvolený ve svobodných a demokratických volbách s omezováním svobody a základních politických práv. Ale teď, co máme od března státem placeného vládního zmocněnce pro správní informace, tedy vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformace, neúspěšného kandidáta do Rady České televize, několikrát se tam hlásil, Michala Klímu, to začíná samozřejmě dávat smysl. Nevím, zda má zmocněnec metodou cukru a biče působit na média, dezinformace tvořit či vyvracet, ale tady se nám politika vládních stran zvýšeného dohledu nad médii a informacemi smutně potkala.
Požadavek na nejméně desetiletou existenci navrhujícího subjektu byl a stále je extrémní a nepřiměřený. Každý občan si může během měsíce s podporou tisíce občanů založit třeba politickou stranu či hnutí a obratem s ní kandidovat ve volbách. Spolek je možné založit i bez tak velkého počtu podpisů. Ale je třeba si uvědomit, že politické i nepolitické spolky požívají ochrany zaručené Listinou základních práv a svobod. V tomto směru jsou podstatné články 20 a 21, což je zařazení v oddílu druhém nazvaném Politická práva. Článek 20 uvádí - cituji: Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.
Potom následují ještě další dva odstavce. Cituji, první odstavec hovoří obecně o sdružování, druhý jasně a nezpochybnitelně říká, že mohou vznikat i politické strany a politická hnutí, což je základ politické soutěže. Článek 21 má celkem čtyři odstavce a uvádí - cituji: Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. A za druhé, volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. Třetí odstavec mluví o tom, že volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Za čtvrté, občané mají za rovných podmínek přístup, přístup za rovných podmínek k voleným a jiným veřejným funkcím. To je pro volbu členů rad zásadní. Zatímco první odstavec představuje obecnou deklaraci práva a druhý a třetí odstavec odkazují na zákon, tak čtvrtý odstavec bez dalšího, bez odkazu, říká - občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. ***
