(11.20 hodin)
(pokračuje Martin Baxa)
Tento návrh zákona prošel standardně mezirezortním připomínkovým řízením. Dokonce se jedná o druhou verzi, která byla velmi významně upravena oproti té první verzi dle stanoviska Legislativní rady vlády, kterému jsme vyhověli. A já považuju opravdu za potřebné a nutné říci, že my jsme připraveni naslouchat různým názorům, které zaznívají. Tato legislativa vzbuzuje velký zájem, určitě to potvrdí i kolega Lacina. Oslovují nás různé subjekty, vedle zmiňovaného fondu Rekonstrukce státu, oborové organizace a tak dále. Ale chci vás znovu ujistit, že ten finální návrh zákona, tak jak je předložen na dnešní jednání Poslanecké sněmovny a tak jak jej odsouhlasila vláda, vznikl, byl napsán na Ministerstvu kultury. Děkuju.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji i za dodržení času. A nyní tedy s přednostním právem - chci se zeptat, pane poslanče, zda vystupujete se stanoviskem klubu a s přednostním právem? Dohromady. Prosím, je to vaše.
Poslanec Aleš Juchelka: Taktéž moc děkuji za slovo. Já tady navážu na ty faktické poznámky, poněvadž tady uvedu i na několika argumentech, že samozřejmě že ano, Ministerstvo kultury to zaštítilo celé, ale samozřejmě že vznik toho zákona byl někde úplně jinde a prostě a jednoduše Ministerstvo kultury nemělo jinou šanci než to zaštítit, poněvadž ta pětikoalice, tak jak ji známe, tak byla samozřejmě tlačena některými poslanci právě do toho, aby tuto malou novelu, která nemá vůbec žádné opodstatnění, jenom nějakým způsobem ovládnout média veřejné služby přes rady a přes management, aby to nějakým způsobem zaštítila. Ale oficiálně samozřejmě má pan ministr pravdu, že oficiálně to napsáno bylo na Ministerstvu kultury, tu hlavičku to má.
Voda zdraží o třetinu, domácnosti si musí připravit tisíce navíc. To je jeden z titulků dnešních médií na serverech. A my tady řešíme bezprecedentní zdražování všemožných energií. V tuto chvíli se na nás valí zdražování vody až o jednu třetinu pro domácnosti, ale mimořádnou schůzi Sněmovny tady máme kvůli novele zákona o České televizi a Českém rozhlase. Je to úplný nesmysl. Vůbec tomu nerozumím, proč na to vládní koalice takto spěchá. Nerozumím tomu, proč je to takhle tlačeno některými poslanci a senátory a potažmo poté samozřejmě i vládou přes Ministerstvo kultury, jak jsme si vysvětlili. A nerozumím tomu, že tady v této bezprecedentní době řešíme navýšení počtu radních z 15 na 18, přičemž necháváme devítičlennou radu Českého rozhlasu. Někde máme sudý počet radních, na druhé straně máme lichý počet radních v Českém rozhlase. Je to úplný nelogismus.
Novela zákona o České televizi a Českém rozhlase, kterou nám tady předkládá vláda, je jednoduše špatná, nedomyšlená, pro koncesionáře drahá a možná i protiústavní. Vychází z chybné představy, že když změníme způsob volby členů rad a že když do volby zapojíme Senát, získáme lepší radu, čímž bude, jak čtu v odůvodnění, zajištěna žádoucí reprezentativnost kandidátů. Nenechme se unést falešným zdůvodněním, které má současné vládní koalici zajistit větší kontrolu nad veřejnoprávním rozhlasem, a jak rozeberu dál, zejména nad televizí. A je potřeba jít do historie, protože celý kontext toho, jakým způsobem ten zákon byl připravován, sahá samozřejmě i do předchozího volebního období, ale hlavně historicky bych chtěl ukázat na to, že záměry vládní koalice a jeho poslanců jednoduše bohulibé nejsou.
Rychle zpracovaná, horkou jehlou šitá novela je výhodná pro vládní strany. Bohužel novela nepřináší užitek občanům, v tomto okamžiku koncesionářům, kteří si média veřejné služby platí, a nepřináší řešení palčivých problémů. Položil si někdo z autorů a předkladatelů novely, tedy z vládní koalice, otázku, zda posluchači a diváci chtějí změnit výběr a volbu členů rad nebo třeba lepší dohled nad fungováním a hospodařením médií veřejné služby, nebo zda jim vyhovuje skladba programů?
Když se podíváme na historii vzniku této novely, pochopíme, proč tady máme právě tento slepenec paragrafů, který situaci neřeší, ale konzervuje, blokuje, zmrazuje. Místo velké novely tady máme jakousi malou nedomyšlenou novelu, která přináší další tři placená místa pro kandidáty vládní koalice, neboť když se ohlédneme zpět, tak pět členů Rady České televize bylo zvoleno jen hlasy vládní koalice. Volba aklamací místo tajné volby byla tady před několika měsíci. My jako opoziční poslanci jsme nesouhlasili s tím, aby těchto pět členů volby bylo voleno aklamací a ne tajnou volbou, a odešli jsme demonstrativně pryč, poněvadž jediným cílem samozřejmě bylo pohlídat si, kdo jak hlasoval, kdo jakým způsobem zvedl ruku pro kterého kandidáta. A de facto vládní koalice tady tímto po několika neúspěšných tajných volbách ukázala, že jednoduše ty demokratické hodnoty je ochotna pošlapávat od začátku až do konce, protože jediným cílem, který má, je ovládnout po vzoru Polska a Maďarska, kde to taktéž šlo přes poslaneckou sněmovnu, přes Sejm, média veřejné služby. Tak velkou shodu člověk nevidí ani při hlasování porotců, ať jde o tanec, anebo o krasobruslení. Ale nechť si každý udělá obrázek sám, do jaké míry jsou poslanci svobodní a jak svobodná mohou být média veřejné služby, když jsou do jejich rad, které jsou kontrolním orgánem veřejnosti, nikoliv reprezentativní sestavou politiků, voleni členové na základě rozhodnutí politického grémia pětikoalice.
Současný generální ředitel České televize ve svém sebehodnocení na Radě České televize si za komunikaci s radou dal známku tři minus na škále od jedné do pěti, jak je tomu ve škole. Vztah generálního ředitele a rady není v zákoně vhodně nastaven, což vyplývá, jak z vyjádření radních, tak samotného generálního ředitele. Proto bych čekal širší novelu, nikoliv zákon, který v Radě České televize zřizuje tři nová, dobře placená místa. To bych od údajně rozpočtově odpovědné koalice skutečně nečekal. Ovšem tady krásně vidíme, že pokud se má koalice na něčem dohodnout, každý z toho musí něco mít a někdo to musí zaplatit. V tomto případě to zaplatí Česká televize.
Pojďme se však podívat na historii vzniku této novely. Na podzim loňského roku, někdy v říjnu, senátor David Smoljak představil poměrně radikální, řekněme revoluční, novelu zákonu o České televizi a Českém rozhlase. Jako senátor navrhoval - jak jinak - zapojení Senátu do procesu volby radních. Dále chtěl omezit práva spolků a organizací navrhovat kandidáty do rad, a to několika způsoby. Spolky by musely působit nejméně ve dvou krajích, musely by existovat nejméně deset let a členové rad by museli splňovat odborné předpoklady a praxi. Když jsem to četl, tak jsem se zhrozil a říkal jsem si - odkud ten člověk přišel, že se rozhodl popřít více než třicet let starý zákon, podle kterého už dvacet let volíme členy rad rozhlasu a televize?
Už popis platného právního stavu v důvodové zprávě ukazoval na nesprávnou představu o radách. Nejprve musíme pochopit, k čemu tedy rady máme. Když si vezmu tu televizní radu, je třeba si přečíst celý zákon o České televizi. Podle § 1 se zřizuje Česká televize, podle § 2 Česká televize poskytuje veřejnou službu, což podrobně rozvádí v § 3 zejména v odst. 1. Až teprve § 4 a další řeší kontrolu nad činností České televize, která se vykonává přes radu.
Než začneme řešit podmínky fungování rady, měli bychom si upřesnit, a to v kontextu 21. století a po třiceti letech od účinnosti tohoto zákona, rozsah veřejné služby a popsat si mediální mapu. Krátká rekapitulace. Uvedený zákon vznikl v době technického omezení, kdy se signál šířil převážně bezdrátově prostřednictvím pozemních vysílačů a vycházel z konceptu duálního systému, v němž na jedné straně stojí veřejnoprávní média a na druhé straně média soukromá. V té době existovaly dva veřejnoprávní kanály České televize, jednička a dvojka, a soukromé kanály Prima a Nova, neboť celoplošně bylo možno šířit pouze čtyři kanály. V současnosti je situace zcela jiná. Šíření televizního vysílání je dnes možné nejen přes pozemní vysílače, ale také satelity, kabelovou televizi, IP technologie, přes internet. ***
