(11.00 hodin)
(pokračuje Pavel Růžička)
V roce 2019 - to už jsem byl poslanec - zprostil Okresní soud v Chomutově devět občanů města Postoloprt - tito občané byli zastupitelé města včetně mě - obžaloby za to, že jako zastupitelé se měli dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Skutek měl spočívat v tom, že jako zastupitelé města Postoloprt rozhodli o prodeji domu v majetku města za nižší cenu než cenu obvykle v místě dosažitelnou, aniž by takové své rozhodnutí na zastupitelstvu zdůvodnili.
Myslím, že to je velice důležité i pro zástupce STAN, kteří hájí zájmy starostů. Sdružení měst a obcí, když jsme byli v tomto problému, dělalo mrtvého brouka, ani se nás nezastalo. Jediný, kdo se nás zastal, byla v té době náměstkyně ministra vnitra, která doporučila, aby náš případ posoudil odbor na Ministerstvu vnitra, jestli jsme se něčeho dopustili nebo nedopustili. Ale k tomu se také dostanu.
Takže příběh devíti, respektive ze začátku deseti zastupitelů města Postoloprt - protože pak ten policejní orgán zjistil, že ten jeden, ten desátý, se zastupitelstva vůbec nezúčasnil, ale byl také obviněn. Nevadí, byla to politická konkurence. Prostě tam se jednalo evidentně o člověka, který chtěl být v zastupitelstvu, nedostal se tam a začal škodit, jako obdobný příklad tady u pana poslance Babiše. Chce se někdo někoho zbavit, tak co udělá? Objedná si trestní stíhání, to je úplně to nejjednodušší. Já se k tomu postupně dostanu. Je to velice zajímavé a poučné, zejména pro ty nové poslance, kteří tady jsou v tomto volebním období.
Takže příběh devíti, respektive desíti, zastupitelů města Postoloprt v čele se starostou. Podotýkám, že za hnutí ANO jsem tam byl sám takhle obviněný, že všech těch ostatních osm zastupitelů bylo jenom ze spolku, za který kandidovali, takže za politické hnutí jsem tam byl sám - aby zase někdo neřekl, že hnutí ANO tam mělo svoje lidi. Já jsem tam byl sám za ANO.
Takže příklad by mohl sloužit jako příklad všem kritikům, kteří poukazují na selhávání soustavy státního zastupitelství v případech týkajících se rozhodování samosprávy. Roli v něm hraje postup orgánů činných v trestním řízení, které postavily obvinění na jediném znaleckém posudku, jehož způsob vypracování i metoda budily od počátku pochybnosti, dále přehlížení důkazů ve prospěch obžalovaných i neznalost aktuální judikatury.
Prosím, znalecký posudek to je to nejdůležitější. Já se o tom budu tady ještě zmiňovat, jak můžeme zneužít znalecký posudek. Stačí k tomu málo - najít si spřízněného znalce, který ve svém znaleckém posudku ocení něco, ani sám pak neví co, za nějakou cenu, a ani neví, za kterou cenu. Tento mix individuálních pochybení pak bohužel nenalezl v systému trestního řízení odpovídající korekci dříve, než musela poměrně banální věc doputovat až k soudu. Mezitím jsem se stal poslancem a s panem poslancem Svobodou jsme v minulém volebním období tady byli vydáváni.
Tato věc skončila pravomocným rozhodnutím o zproštění obžaloby, a prosím, to na návrh státní zástupkyně. Tento proces trval čtyři roky. Takže Růžička plus dalších osm zastupitelů byli čtyři roky mediálně vláčeni, bylo na ně poukazováno jako na lumpy, ty, kteří kšeftují s obecním majetkem, a pak státní zástupkyně u soudu jasně řekne, že se nic nestalo.
Z tvrzené škody půl milionu korun, kterou jsme měli jako zastupitelé městu způsobit, se totiž revizním posudkem - který zadal až soud, protože na naše znalecké posudky nebyl brán zřetel - tak tento znalecký posudek řekl, že jsme to vlastně prodali s padesátitisícovým ziskem. Takže nejdřív půlmilionová škoda, pak padesátitisícový zisk. Logicky pak nastává otázka, zda škodu státu nezpůsobili ti, kdo svým postupem zapříčinili zbytečné trestní řízení a s tím spojené náklady.
Jak to bylo na začátku? Na počátku případu stálo trestní oznámení občana Josefa Tišáka, místního obchodníka, šmelináře. Zastupitelstvo města Postoloprt se totiž rozhodlo na podzim roku 2015, kdy jsem ještě v politice vůbec nebyl - ani jsem o tom neuvažoval - že prodá dům na náměstí dosavadní nájemkyni. Ano, v roce 2015, to už jsem vlastně byl. Ta dům užívala dva roky. Předtím byl dům skoro rok a půl bez nájemce. Město v něm muselo provádět pravidelné opravy, které ovšem, jak potvrdil soudní znalec, byly spíše udržovací, kosmetické a v žádném případě nezvedly hodnotu domu. Město hledalo pro dům, pro který nemělo vlastní využití - spodní patro bylo určeno pro obchodní činnost, v horním se nacházel jeden velký bytový prostor, ovšem neobyvatelný. Předchozí kupec opakovaně od roku 2008 - původní odhad do roku 2008, který sloužil pro účely odkupu třetiny podílu tak, aby město vlastnilo nemovitost celou a mohlo ji prodat - stanovil na 1 506 000. Přibližně za tuto cenu také město nabídlo dům k prodeji, aniž by se ovšem někdo přihlásil.
V roce 2011 proto město rozhodlo o snížení požadované ceny na 1 milion, přičemž tento krok byl odůvodněn celkovou zchátralostí objektu, jehož by pro účely užívání nutně čekala rozsáhlá rekonstrukce. Prostě město si s touto nemovitostí nevědělo rady, nechtělo do ní investovat, a hlavně se chtělo bránit tomu, aby tuto nemovitost koupil nějaký spekulant a třeba tady z Prahy nám tam nastěhoval nějaké další nepřizpůsobivé, protože jsme sociálně vyloučená lokalita.
Přihlásil se jediný zájemce vietnamské národnosti, který nabídl složit milion v hotovosti, jehož nabídku ale předchozí zastupitelé nevyslyšeli. Podle některých svědectví sehrála roli obava z následného využití tohoto domu, který stojí v centru města. Na podzim obdrželo město totožnou nabídku od zmíněného pana Tišáka a ten dům chtěl odkoupit za půl milionu - předtím za půl milionu, a teď se mu milion zdál málo (moc?). Také argumentoval, že ta nemovitost je zchátralá a je tam u ní nutná rekonstrukce. Toto všechno ta policie a státní zastupitelství vědělo, ale mašinerie státních zástupců fungovala dál. My prostě těch devět lumpů, těch zastupitelů, dostaneme k soudu. Také se jim to povedlo.
Zastupitelé prodej neschválili, nicméně opět bylo veřejně konstatováno, že dům je zchátralý a celkově je ve špatném stavu. Dům pak přišel o nájemce. Město v něm nicméně provedlo drobné práce zhruba za 460 000, aby ten barák nespadl. Jak již bylo řečeno, podle soudem přizvaného znalce nijak tato rekonstrukce nezvedla tuto hodnotu. Cílem zastupitelů u té opravy bylo, aby ten barák nehyzdil náměstí a měl alespoň opravenou fasádu, když nic jiného. Výčet těchto událostí je důležitý pro to, neboť popisuje místní poměry a všeobecné povědomí o stavu domu před jeho prodejem.
Od roku 2014 jsem byl zvolen do zastupitelstva města, proto když v roce 2015 projevila zájem o odkup domu současná nájemkyně, která v něm od roku 2013 provozovala krejčovský salon, a to za cenu 1 milion, město nebylo proti. Záměr opět schválilo zastupitelstvo, zveřejnilo ho na úřední desce, kde bylo zákonem předepsanou dobu, během níž město obdrželo jednu jedinou nabídku od zmíněné nájemkyně, kterou posléze zastupitelstvo zcela regulérně prodalo za 1 milion korun. Ano, jedinou věc, kterou jsem já v tomto udělal, bylo, že na tom zastupitelstvu jsem zvedl ruku. Nic víc, nic míň. Banky ovšem nájemkyni odmítly poskytnout požadovanou hypotéku, přičemž obě při posuzování hodnoty domu dospěly k cenám okolo 1 milionu korun. Jednalo se o Českou spořitelnu a Equa bank. ***
