(3.00 hodin)
(pokračuje Marie Pošarová)
Žádná rozvinutá země nepřipustila takový brutální vývoj, negativní vývoj. V případě vypuknutí konfliktu či přírodní katastrofy je obyvatelstvo bez dostatečné potřeby mléka, mléčných výrobků, masa, vajec, ovoce, zeleniny a brambor. Oslabování přísunu organického hnojiva do půdy po dlouhá léta působí na snižování úrodnosti půdy a její devastaci. Každý zemědělec vám řekne, že pokud je opravdu dobrý zemědělec, musí mít jak rostlinnou, tak živočišnou produkci.
Co se týče mléka, v České republice se produkuje 75 000 litrů mléka na 100 hektarů zemědělské půdy. V Německu se produkuje 170 000 litrů mléka na 100 hektarů zemědělské půdy, to znamená 227 % oproti nám. V Holandsku se produkuje 621 000 litrů mléka na 100 hektarů zemědělské půdy, což je 828 %. Je úsměvné, když máme poslouchat od odborníků, v uvozovkách, že mléka je nadbytek a je nutné snižovat stavy skotu. I poslední kus skotu bude nadbytečný, jelikož ze starých zemí stoupla produkce mléka od 7 % v Německu na výši 29 %, co se týče Irska.
Stavy prasat a vepřového masa. Počet prasat v roce 1990 byl 4 790 000 kusů. V roce 2020 je to pouhý 1 404 000 kusů, což znamená, že zhruba zabíráme 29, co se týče soběstačnosti. Prasnice v kusech, v roce 1990 311 000 kusů. Nyní v roce 2020 pouhých 87 000. Vepřové maso v tunách živé hmoty opět, rok 1990 763 000, v roce 2020 294 600. Takže co se týče potravinové soběstačnosti, 38 %. Je to neuvěřitelné, ale za posledních 31 let úsilí devastace české živočišné výroby se podařilo tuto výrobu dostat na méně než 30 %, zatímco uvedené staré země několikanásobně zvyšovaly výrobu, i když máme společný trh a v roce 1990 byla výroba v těchto zemích obdobná.
Pokud by zemědělská politika nebylo u nás nastavena ve prospěch extenzivní výroby, ale ve prospěch skutečných hospodářů, což znamená ty, kteří opravdu produkují, mají rostlinnou a živočišnou výrobu, kterých máme dostatek, nebyli bychom na pokraji likvidace některých odvětví živočišné výroby.
Co se týče rostlinné výroby, pokles živočišné výroby v průměru na jednu třetinu by měl logicky přinést růst rostlinné výroby. Ale jak je to ve skutečnosti? Zemědělská půda v hektarech, rok 1990 4 228 000 hektarů, v roce 2020 pouhých 3,5 milionu hektarů. Za pouhých 31 let se snížila výměra zemědělské plochy o 17,4 %, což je prostě k neuvěření. Jak to bude pokračovat v dalších desetiletích? Co se týče živočišné výroby, vyjádřena v produkci, to znamená ve stálých cenách, klesla téměř na polovinu, jsou obiloviny pěstovány pouze na 57,3 % orné půdy oproti 61,8 % v roce 1990, kde byla živočišná výroba více než zdvojnásobena. Jen pro ilustraci, už v roce 1936 se obiloviny pěstovaly na 58 % orné půdy. Místo abychom na půdě, která se uvolnila po snížení hektarů na krmné plodiny, pěstovali zeleninu ovoce s vysokou potřebou lidské práce, u kterých spotřeba stále roste, zlikvidovali jsme asi dvě třetiny ploch.
Ovoce a zelenina. Konzumujeme dováženou zeleninu a nevíme, na jakých půdách je pěstovaná, čím je chemicky ošetřovaná, jaká hnojiva bylo použitá, zda není pěstovaná třeba na kontaminovaných půdách. Kdo to tady kontroluje?
Potravina chudých, což je brambora, která zúrodňuje půjdu. Je to vynikající předplodina, vyčistí pozemky bez použití chemických prostředků. Je náročná samozřejmě na pracovní sílu. V roce 1989 jsme pěstovali 115 446 hektarů a v roce 2020 jen 23 870 hektarů, to znamená 20 %, a z toho na produkci škrobu 5 774 hektarů. Je nutné dovážet většinu brambor ze Španělska, Turecka, Egypta, kde neznáme podmínky pěstování, nebo podpořit výrobu a výstavbu temperovaných skladů, zaměstnávat lidi a vyrábět řadu výrobků z vlastní produkce? Proč můžeme být úspěšní v komoditách, v kterých nemáme soběstačnost? Přírodní podmínky pro výrobu v České republice jsou optimální k výrobě všech produktů patřících do mírného pásma. Relativní dostatek srážek, půdní struktura tam, kde je dostatek organické hmoty dodávané organickým hnojením, dostatek slunečního svitu a teploty vyhovující délce vegetace jednotlivých plodin. Půdy jsou od hlinitopísčitých k produkci zeleniny až po těžké půdy vhodné k pěstování obilnin. Co se týče výrobnětechnických podmínek, jsou mimořádně dobré úrovně s výjimkou nedostatečného přísunu organických látek z hnoje a vápnění.
Máme u hospodářů či sedláků hospodařících intenzivně, ale i šetrně výnosy obilí, brambor, cukrovky, řepky, ovoce, zeleniny, krmných plodin na úrovni hospodářů v západních zemích s obrovskou výhodou koncentrace výroby, vysokou produktivitou práce i nejkvalitnější technikou, která je ve světě nabízena. Máme jednu z největších užitkovostí dojnic v Evropě, zhruba 9 000 litrů na dojnici a rok. U intenzivní produkce vepřového masa v repopulovaných chovech konkurujeme bez problémů vyspělým chovům v západní Evropě, ale nižší cenou práce a nižšími cenami krmiv jsme i levnější. Jedině, co nám chybí, je zemědělská gramotnost rádoby zemědělských odborníků k nastavení motivujících podmínek podnikání a neznalost světových trendů zemědělství, kteří směřují k výrobě laciných potravin, nikoliv k prodeji nejlacinějších dotovaných a v kvalitě podezřelých potravin. Ti, kteří kážou zastropování Evropskou unií, obratem z národních zdrojů dotují slučování menších hospodářství ve větší a dělají vše, co přispěje ke koncentraci výroby, zvýšení produktivity práce, lepšímu využití strojů a tak dále. Naši kormidelníci zemědělství za 31 let nepochopili, že našim souputníků v Evropské unii nejde o vyvážení na společný trh, ale o likvidaci našeho trhu s potravinami a jeho ovládnutí vlastními výrobky! A někteří ministři ještě tomu pomáhají! O tom svědčí již uvedená několikanásobná produkce jednotlivých komodit na 100 hektarů zemědělské půdy.
Předpokládaná implementace zeleného údělu mimo jiné zahrnuje: omezit používání pesticidů o 50 %, omezit používání průmyslových hnojiv o 30 % - nyní o 20 - omezit antimikrobiální látky pro zvířata o 50 %, produkci konvenčního zemědělství omezit ve prospěch ekologického zemědělství na 25 až 30 %, snižovat stavy hospodářských zvířat z důvodu produkce metanu. A předpokládaná implementace zeleného údělu. Tato omezení jsou velmi nesrozumitelná, protože nereflektují současnou úroveň používání jak pesticidů na 1 hektar zemědělské půdy, tak průmyslovými hnojivy na hektar orné půdy v jednotlivých zemích Evropské unie.
Jak můžeme omezit používání pesticidů o 50 %, když Česká republika má v současnosti 1,89 kilogramu účinných látek na 1 hektar zemědělské půdy, a extrém je u Itálie, která má 7,8 kilogramu účinných látek na 1 hektar zemědělské půdy? Takže i když oni sníží o 50 %, tak furt tady máme částku 3,9 kilogramu na 1 hektar, kdežto my ze současných 1,89 kilogramu to snížíme na zhruba 0,90 něco. ***
