(3.10 hodin)
(pokračuje Marie Pošarová)
Pokud Česká republika sníží aplikaci pesticidů na 50 %, dojde ke snížení nejen výnosů, ale i kvalita produktů nebude standardní, ať už jsou to plísně, nebo jiné choroby. Pokud sníží používání pesticidů země s nejvyšší spotřebou pesticidů, dojde pouze k nižšímu nadužívání a nižšímu plýtvání, ale úroveň kvality ani produkce se zásadně nezmění. Naší nižší produkcí opět uvolníme domácí trh ve prospěch dovozu průmyslového hnojiva.
Česká republika má zhruba 124 kilogramů čistých živin na 1 hektar orné půdy. Irsko má 510 kilogramů čistých živin 1 hektar orné půdy. Německo má přesto o hodně víc, než máme my, skoro dvojnásobek, 220 kilogramů čistých živin na 1 hektar orné půdy. Česká republika postupně snižovala spotřebu průmyslových hnojiv na uvedených 124 kilogramů čistých živin na 1 hektar orné půdy, když před vstupem do Evropské unie se spotřeba pohybovala kolem 300 kilogramů na 1 hektar, snížení dosáhlo zhruba o 60 %. Není tedy důvodů dále snižovat o dalších 30 nebo 20 %, jelikož dopady dalšího snižování by omezily úrodu i kvalitu vyráběné produkce.
Omezení antimikrobiálních látek pro zvířata o 50 % je opět fikce. Proč? Řada zemí Evropské unie využívá antibiotika několikanásobně víc než Česká republika. Například v produkci vepřového Španělsko používá antibiotika plošně a vyváží maso do celého světa, a to více než 70 % své produkce. Česká republika je postižena dovozem španělského vepřového masa nejvyšším procentem. Pokud v České republice využíváme léčiva jen selektivně a budeme také omezovat o 50 % antimikrobiální látky, neproběhne odpovídající léčba a zvířata budou strádat a nebude možné je vůbec chovat. Těžko pochopitelný je tento požadavek, když v humánní medicíně spotřeba těchto látek stále roste a většina států financuje rozsáhlé výzkumy k získání nových a účinnějších látek na této bázi. Jde opět o plácnutí do vody. Ke snížení těchto látek by mělo docházet, ale vlivem výzkumu a prodeje nových účinných léků, ale vždy selektivně podle výše spotřeby v každé konkrétní zemi.
Co se týče omezení produkčního zemědělství o 25 až 30 % ve prospěch ekologického zemědělství, Česká republika má v ekologickém režimu 15,7 % zemědělské půdy, Rakousko v ekologickém režimu 5 % zemědělské půdy, Německo v ekologickém režimu 4,5 % zemědělské půdy. Pokud by došlo v celé Evropské unii k posunu ekologické výroby na 30 % zemědělské půdy, dojde k nedostatku potravin, protože v tomto režimu ekologickém je produkce na 1 hektar sotva poloviční.
Co se týče snižování stavu hospodářských zvířat ve všech zemích Evropské unie ve stejném rozsahu, je úplný nesmysl. Z těchto připravovaných opatření plyne, že v České republice budeme chovat na 1 hektar zemědělské půdy méně než 0,2 jednotky a v Holandsku 1,5 jednotky, to je téměř osmkrát více než u nás. Teorie, jak řešit zemědělský (?) úděl do roku 2030, je nejen utopie, ale tragédie nejen pro produkci dostatku potravin, ale i pro životní prostředí v zemích se zanedbatelnou úrovni živočišné výroby, jako jsou například Česká republika, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a další.
V případě implementace zeleného údělu u nás v rozsahu navrhovaném dojde k dalšímu snížení soběstačnosti v základních potravinách, které není bezpečné již v současné době, v průměru všech základních potravin je nyní zhruba 55 %. Nezajistit dostatek potravin v době, kdy máme vysokou životní úroveň, může směřovat k nepokojům obyvatelstva. Dovoz potravin pak bude pocházet ze zemí MERCOSUR, kde nejsou zajištěny standardy na úrovni Evropské unie. Kdo to bude kontrolovat? Ke snížení kvality potravin z důvodu používání u nás již zakázaných přípravků ve výživě zvířat, léků u nás již zakázaných, například kokcidiostatik, hormonálních přípravků a tak dále, úroveň kvality domácích výrobků nemůže být nahrazena stejnou kvalitou z dovozu. To bude působit na zdraví a snižování dlouhověkosti naší populace.
Největší škody vzniknou utlumením produkčního zemědělství ve prospěch ekologického zemědělství a zavedením až 10 % neobdělávané půdy. To přinese, samozřejmě, že dojde k obrovskému výpadku přírodního organického hnojiva, což způsobí zejména další snižování procenta humusu v půdě, špatnou údržnost vody v půdě, další narušení drobtovité struktury půdy a další okyselování půd, utužování půdy a nedostatek vzduchu v půdě, snížení množství půdních živočichů rozkládajících organické součásti půdy. Výše uvedené nebude prospívat životnímu prostředí, ale i naopak bude snižovat úrodnost půdy a obyvatelstvo vystaví také obrovskému nebezpečí v kvalitě a dostatku potravin.
Co se týče potravinové soběstačnosti, jednu z nejzákladnějších lidských potřeb, potraviny, nelze považovat za obyčejnou komoditu, jelikož jsou základní fyziologickou potřebou člověka dle Maslowovy hierarchie potřeb a jsou potřebné k samotnému bytí. Zajištění potravin z vlastních zdrojů je zaručením ne jistoty, ale i jejich stabilní ceny a kvality.
Co se týče potravinové soběstačnosti, tak je definována jako snaha vytvořit podmínky pro produkci potravin na dostatečné úrovni, která zajistí potřeby obyvatelstva. Obecně lze říci, že potravinová soběstačnost je aktuální poměr mezi domácí produkcí a domácí spotřebou určité komodity v daném čase. Může být vnímaná v rámci celého státu, v rámci regionů nebo v rámci jednotlivce či skupiny jednotlivců. Co se týče... Havel, rok 2012, uvádí, že soběstačnost nelze měřit tím, jaký podíl potravin se do České republiky ze zahraničí doveze, ale tím, kolik se v České republice té dané komodity vyrobí v porovnání s tím, kolik se jí u nás potřebuje.
Potravinová soběstačnost je základní strategickou záležitostí, která je zapotřebí k dosažení relevantní nezávislosti a ekonomické stability daného státu, a tím i zvýšení mezinárodní autority. Pojem potravinová soběstačnost můžeme jednoduše pochopit jako schopnost určité země vyprodukovat a zabezpečit v případě potřeby dostatek potravin pro obživu každého obyvatele. To je ale v současné době téměř nemožné. Potraviny se většinou dováží z jiných zemí, a to i včetně potravin, které je daný stát schopen vyprodukovat sám. Důvodem je, že farmáři a zemědělci jsou nuceni produkovat potraviny za vyšší ceny, nežli jsou ceny zahraničních konkurentů, a to především z důvodu jejich nedostatečné podpory. Takové zemědělství pak nenaplňuje vizi udržitelného rozvoje a klade minimální důraz na požadavky životního prostředí.
Co se týče budoucnosti české potravinové soběstačnosti, potravinová soběstačnost v České republice je momentálně velmi aktuální téma. Pandemie koronaviru totiž ukázala, jak nebezpečná může být závislost na dovozu potravin. Česká republika je na dovozu potravin z velké míry závislá, a to i v takových základních potravinách, jako je například ovoce, zelenina, vepřové maso nebo drůbež. To se naplno projevilo, když se v době pandemie zavřely hranice a ukázalo se, že české zemědělství nemůže v žádném případě celou zemi uživit.
Co se týče veřejnosti, (ta) se o zemědělství začíná většinou zajímat až v momentě, kdy zjistí, že se zdražují potraviny v obchodě, a to se stalo právě nyní, kdy například cena květáku se v obchodě vyšplhala až na 100 korun. Zdražování je důvodem nejen naší malé potravinové soběstačnosti... Nevím, co je kolegovi tady k smíchu za to, že se tady zdražuje. ***
