(2.30 hodin)
(pokračuje Roman Kubíček)
Teď pochvala - pochvalu jsem říkal skutečně za jadernou energetiku. Nicméně ještě jednou upozorním, a to je od předsedkyně SÚJB Dany Drábové, která nás dlouhodobě upozorňuje na to, že dneska vysoké školy neprodukují takzvané jaderné odborníky, jaderné inženýry a podobné záležitosti. Ono jich je málo na trhu a nějakým způsobem si je všichni rozebrali. I ona v SÚJB už má problém s náborem těchto odborníků a v případě výstavby a dalších záležitostí bude asi potřeba navázat na vzdělání na vysokých školách, aby tito odborníci vycházeli ať už z ČVUT, třeba i z plzeňské fakulty.
A teď tu máme úplně poslední věc, která je, a to je hlubinné úložiště. Česká republika měla naplánovanou výstavbu hlubinného úložiště řádově myslím v roce 2065, ale vzhledem k taxonomii, kterou zavádí Evropská unie, padla zpráva, že by se to mělo zrychlit a urychlit na rok 2050, což sice z pohledu roku 2022 vypadá, že to je velmi blízko, ale opravdu velmi blízko to není, protože ony nejsou ještě provedeny hlubinné vrty, není proveden základní geologický průzkum. Myslím si, že zde je třeba ještě přitvrdit na Správu jaderných úložišť, protože komunikace s obcemi asi není úplně dobrá. Když jsme byli ve Finsku, Finové nám říkali, že ten problém neměli, že se na to všichni třásli, protože to bylo strašně moc peněz do regionu, strašně moc pro obce, zvýšení zaměstnanosti. Takže i tady je ta cesta, která funguje.
Řekl jsem, že dál nebudu zdržovat, nepotřebuji na všechno odpovědi. Myslím, že je dostanu, pochopil-li jsem správně, že tohle je strategický dokument, že tohleto rozpracování bude, a budeme se o tom určitě bavit. Tohleto je téma, která nezná hranice politiky, takže budu děkovat za odpovědi, a bude to asi od dvou ministrů, bude to od ministra průmyslu a obchodu a od ministryně životního prostředí. Děkuji vám za pozornost a přeji hezký zbytek noci. (Potlesk z lavic ANO.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju, pane poslanče. Budeme pokračovat. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Bašta. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jaroslav Bašta: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, ve svém vystoupení se chci věnovat spíše obecnějším záležitostem, o kterých se tady nemluvilo.
Můj dojem z programového prohlášení i z některých vystoupení tady je, že tato vláda se bude snažit oslabit zbytky naší suverenity. Nedivím se tomu, protože vládní pětikoalice poprvé v novodobé historii České republiky vyhrála volby kvůli bezprecedentnímu zásahu do nich ze zahraničí. Obvyklý závěrečný předvolební podraz, který se již dávno stal součástí české politické kultury, tentokrát nazvaný Pandora Papers, se netajil tím, kdo a v čí prospěch ovlivňuje naše volby.
Již předtím samozřejmě existovalo několik důvodů, proč nešlo Českou republiku považovat za nezávislý stát. Za 29 let samostatné existence totiž ztratila většinu atributů státní suverenity - nemáme skutečnou armádu schopnou ubránit republiku, spíše jen expediční sbor využívaný pro zájmy jiných zemí, které ani nemusejí být našimi spojenci. Nemáme hranice, kterých jsme se dobrovolně vzdali. Migrační krize ukázala, že jsme za to nezískali slibovanou protihodnotu - střeženou vnější hranici Evropské unie. V tom, že jsme v ekonomickém smyslu zaostalým protektorátem západu, především Německa, mluvily už i oficiální vládní statistiky, analýzy. Odliv výnosů překračuje dvakrát příliv investic, v klíčových oborech, jako jsou vodárenství a energetika, dokonce čtyřikrát. Za dobu existence České republiky ještě před covidem objem aktiv v rukou zahraničních vlastníků vzrostl sedmkrát. Příznačné je, že zahrnuje tu nejvýnosnější část ekonomiky. Některá odvětví přešla do zahraničních rukou jenom proto, aby mohla být zlikvidována. Objem majetku v českých rukou zůstal od roku 1993 stejný, jen se neustále zhoršovala jeho kvalita. Mimochodem, toto byl také důvod, proč některé ratingové agentury přeřadily Českou republiku ze seznamu vyspělých zemí mezi rozvojové státy.
Paní docentka Švihlíková napsala knihu, která se jmenuje Jak jsme se stali kolonií. Já s ní tak úplně nesouhlasím, protože k úplnému koloniálnímu statutu, který známe z historie zlaté éry kolonialismu v druhé polovině 19. století, nám chybí už jen přítomnost cizích vojsk na našem území. Zatím nebyla zapotřebí, ale zvýšený tlak na změny v tomto ohledu naznačuje, že jsme znovu považováni za nespolehlivé, které bude třeba hlídat. Naši protektoři v tom mají pravdu. Každá kolonie má dříve nebo později tendenci se postupně emancipovat, a to vždy v historii končilo bojem za nezávislost. Největší vlna dekolonizace začala právě po konci první světové války. Historie se občas opakuje, proto se nacházíme v situaci, kdy lze očekávat období plné nebezpečí, nejistoty, ale také nových příležitostí.
Naším prvním krokem musí být ekonomická emancipace, to znamená postupně se zbavit dosavadního postavení levné evropské montovny a zdroje laciné pracovní síly, energie a surovin. Jako stát závislý na exportu svých výrobků musíme hledat a najít nové trhy, které nám pomohou změnit dosavadní strukturu průmyslové výroby ve prospěch technologických celků s vyšší přidanou hodnotou. Tyto snahy narážejí na bariéru skutečných vlastníků naší ekonomiky. Nejlépe je to vidět na neutuchající mediální kritice prezidenta Miloše Zemana, který tento typ ekonomické diplomacie dlouhodobě prosazuje. Ostatně pan ministr Ivan Bartoš k tomu po Vánocích poznamenal, že naše firmy přece mohou pracovat jako subdodavatelé západních koncernů. To má zabezpečovat nová zahraniční politika české vlády. Takový přístup je pro mě těžko pochopitelný.
Ministerstvo zahraničních věcí, které za normální situace bývá jedním ze symbolů suverenity státu, bylo zbaveno části svých kompetencí. Převedli je na nový úřad pana ministra Mikuláše Beka. Ten dobře pochopil, co se od něho očekává, a pracuje způsobem, jímž si již za pár týdnů v tisku vysloužil označení "ministr pro integraci s Německem". Naopak pan ministr Jan Lipavský dokázal, že on ani za jeho ministerstvo nemíní respektovat v případě Visegrádské čtyřky ani koaliční smlouvu, ani samotné programové prohlášení.
Nechci své vystoupení končit negativně. Jsme na samém prahu jedné z největších krizí od konce druhé světové války. Současná situace v Evropě nasvědčuje tomu, že jsme se po dvou stoletích znovu dostali do situace, kdy zřetelně budeme muset řešit základní otázky naší státní a národní existence. Samozřejmým předpokladem dalšího rozvoje je návrat k plnohodnotnému vzdělávání, které musí reflektovat budoucí potřeby ekonomiky, zejména však vyvést nejmladší generaci z bažiny digitální demence, do níž se mimo jiné dostala v důsledku inkluze. Absolventi českého školství do ní zabředávají. ***
