(11.10 hodin)
(pokračuje Luzar)
Zaznívá tu od předřečníků, že základ a úvahy - ušetříme 70 000, to stojí kojenecký ústav, radši to přidejme pěstounům. Ano, já se tomu nebráním, ale nevylijme s vaničkou i dítě, protože tento předkrok, který se udělá, logicky bude znamenat, že ty kojenecké ústavy se budou rušit. A to je to, na co my tady upozorňujeme. My s tím zásadně nesouhlasíme. My říkáme jasně ano, ať to funguje jako paralela, jako součást systému sociální péče a výpomoci, protože ne vždy a všude můžou být kojenecké ústavy, ne každá obec si to může dovolit, mít takovéto zařízení, mít dotace a další. Ale nerušme kojenecké ústavy jako takové, protože je hodně specifických případů, kdy ty kojenecké ústavy mají své uplatnění.
Hraje se tu na city, hovoří se o tom, že ten systém je špatný, ne ti lidé. Ti lidé, kteří tam pracují, jsou dobří, oni za to nemohou, ale ten systém je špatně nastaven. Ale o jakém systému se bavíme? Ti lidé, kteří tam pracují, pokud ho plní a ten systém je špatný, tak jsou samozřejmě také špatní v rámci systému a asi špatně ty děti vychovávají, nebo se o ně pečuje v kojeneckých ústavech. Ale to přece není pravda! Bavte se s těmi lidmi, kteří v těch kojeneckých ústavech pracují, jak to vnímají oni. Nebavte se s těmi, kteří vám říkají, jaké by to bylo super, kdyby všechny děti mohly být v rodinách. Ano, bylo by to super, ale bavme se také o těch příkladech, kdy prostě ty děti nemají možnost být v těch rodinách a jsou v těch kojeneckých ústavech. A jak to ty pracovnice, které tam pracují, a jsou to v drtivé většině ženy, vnímají. A jak tam fungují a jak ten systém je nastaven. Ale my chceme jinými slovy zrušit kojenecké ústavy, to si tady přiznejte. Ani od jednoho předřečníka propagujícího tu individuální rodinnou výchovu těchto dětí - nehovořil o tom, že by chtěl zachovat kojenecké ústavy, a to je ta chyba. To je ta základní chyba, které se my bojíme a proti které tady stojíme.
Z druhé strany jsem uváděl příklad těch sociálních a citových vazeb. Já nerad používám individuální příklady, když tady někdo dostane mail, informaci, protože nechci zevšeobecňovat ten jeden konkrétní případ. Ale já jsem hovořil také o tom, že tyto rodiny, které se rozhodly být pěstouny, si zaslouží obrovskou úctu, ale je to také o tom, že tyto rodiny vyvíjejí i nějaký citový vztah vůči těm dětem. A jistě jste také dostali ten mail, protože odešel všem, a to je ten příklad, který není asi násobitelný, ale ke kterému jsem mířil, že prostě tato rodina píše: "Prosím vás, oni nám chcou vzít naši holčičku, kterou jsme si jako pěstouni vzali, dva roky se o ni staráme, nevěděli jsme, že rodina vůbec existuje, my jsme k ní citově našli cestu, a teďka přijde úřad a řekne: my jim tu holčičku chceme vzít, protože se její pravá maminka vrátila a chce o ni pečovat. Nedovolte to!" Tady je ta druhá rovina. Nehovořím o tom, že děti získají vyšší citový vztah k těm rodičům, když jsou v té pěstounské péči, samozřejmě, ale bavíme se také o tom, jak ty rodiny, které poskytují pěstounskou péči, jsou na tom psychicky, když se o to dítě starají, dva roky ho vychovávají, a potom přijde maminka a řekne: "Já to dítě chcu zpátky." A oni to takhle normálně sbalí, to dítě, dají mu kufříček, a mazej domů! Vždyť to je tragédie. Je to lidská tragédie těchto rodin, protože za ty dva roky oni si vybudovali láskyplný vztah k tomu dítěti, citový vztah k tomu dítěti, a to tady všichni hovoříte o tom. A ta profesionalita těchto rodin je samozřejmě různá, každá ta rodina má trošku jiný důvod, proč třeba se odhodlala k tomuto povolání, protože to je poslání, které přetváří do toho povolání, aby do toho šla. A toto vůbec nebereme v potaz.
A pokud se to týká těch dvou třetin dětí, o kterých se teď takhle bavíme, které mají předpoklad k tomu, že se vrátí dřív nebo později do svých biologických rodin, tak o to je to horší. Proto nevylévejme s vaničkou dítě, zachovejme kojenecké ústavy, protože ty jsou schopny právě překonat to nejtěžší období v rodinách, které způsobil tento systém. Protože jestliže je opravdu pravdou, že dvě třetiny jsou tam z těch ekonomicko-sociálních důvodů, tak potom ten problém je jasně pojmenovatelný a definovatelný. A tento systém uvrhuje mladé maminky do těch problémů, že volí tu radikální a nejhorší cestu, že prostě to dítě svěří do výchovy. Většinou tyto děti končí v rodinách, v rodinách známých, příbuzných, v pokolení, když je to možné. Tady se vůbec nebavíme o tom fenoménu, že nám děti vychovávají prarodiče, protože rodiče nejsou schopni ekonomicky toto dítě utáhnout, prostě nemají na to. To vůbec neřešíme! Nad tím zavíráme oči, že tento systém, do kterého neustále tady lijeme peníze, prostě funguje jako hromadná výchova, ani ne rodinná výchova. A když se nám to hodí, tak vytáhneme jenom tu rodinnou. Ano, rodina je základ státu, rodina je nejlepší pro děti. Ale bavme se o těch dětech, které tento problém mají, a nejsou rodiny, které se o ně můžou starat.
Operovat jedním příkladem, dvěma příklady špičkové rodiny, která má vzdělání, umí se starat o hendikepované děti, umí s nimi zacházet, není také seriózní, protože těchto rodin je strašně málo na to množství dětí v těchto ústavech, které tento problém, zdravotní problém mají. Proto bychom měli také zachovat tyto kojenecké ústavy právě pro tyto děti, protože těch rodin bude nedostatek. Hledat teď řešení, že vyškolíme nějaké odborné pracovnice, které budou pomáhat těmto dětem... Připomenu inkluzi. Vždyť je to úplně totéž, ten model, a inkluze ve školství nefunguje, protože je tady učitel, který učí děti, které mají postižení, musí se jim věnovat třikrát, čtyřikrát více než celé ostatní třídě, proto dostane asistenta učitele. Toto chcete zavést svým způsobem v sociální práci, že prostě dítě, které má nějaké fyzické, psychické a jiné postižení bude v náhradní rodině a ta rodina bude k ní docházet, někdo, kdo se bude o tu rodinu - celkovou, nejenom o to dítě, ale i o tu rodinu - starat vůči přístupu k postiženému dítěti. Kdežto v kojeneckých ústavech to jsou specialisté, kteří s tímto zkušenost mají a umějí k těmto dětem přistupovat. Proto zase, nesnažme se nějak tlačit bokem, že vlastně to je něco špatného, ty kojenecké ústavy jsou překonané. Mají své opodstatnění v dnešní době! Určitě ano. A pokud bychom měli k něčemu přistupovat, tak hledejme cesty, jak pomoci těm dětem. Ale ne rušením kojeneckých ústavů, protože jsou drahé, a mnohokrát předřečníci opakovali těch 70 000 jako určitou mantru vůči tomu, kolik dostává tato rodina, a že to je dokonce ekonomicky výhodnější. Já bych strašně nerad, aby se výchova dětí přetvářela pouze do ekonomické roviny. To si také musíme tady říci.
A ty pozměňovací návrhy, které směřují k tomu, že se má přidat pěstounům... Ano, ať se jim přidá, protože to opravdu je poslání a těžká práce. Ale opravdu nesnažme se hledat cesty, jak potom uspoříme, a uspoříme na kojeneckých ústavech. Prostě my nesouhlasíme s tím, aby se rušily tyto ústavy, a ty návrhy, které k tomu směřují, a je jich většina, protože samozřejmě ti, kteří financují ty ústavy, budou muset uvažovat ekonomicky, a ta ekonomika tady je pro ně neúprosná, dojde ke zrušení kojeneckých ústavů. Tak to tady řekněte, přiznejte. Ale za dva, za tři, za čtyři roky, až ten systém nebude fungovat poté, co naběhne, tak potom se tady postavte a říkejte: něco není v pořádku. Bude se to řešit tím: tak jim tam nasypeme peníze. Protože my přece umíme řešit věci jenom penězi. To už jsme si také vyzkoušeli. Evropská unie má jediné řešení: pošleme tam peníze. Něco nefunguje: pošleme tam peníze. Nefunguje to stále: pošleme tam více peněz. Ono všechno se přece dá koupit. Ale to nejde. Tady je systém, který nějakou dobu, roky funguje, funguje ke spokojenosti jak dětí, tak společnosti, tak státu, a tady je příprava tento systém rušit. A to je to, co nám jako KSČM opravdu vadí.
My tady chceme existující funkční systém - který již má v sobě princip, má své fungování zaběhnuté, jsou tam odborníci vyškolení, dlouholetí odborníci, kteří s těmi dětmi pracují - chceme rušit a nahradit jediným tématem: rodinnou láskou. A to přece nejde! Rodinná láska je strašně důležitá, ale u těchto dětí je potřeba i něco víc než rodinná láska! Je k tomu potřeba ta odbornost a to, aby se tomu věnovali opravdu profesionálové. A jak se říká, že každý muž ví, co je to armáda, protože sloužil v armádě, každý je fotbalový odborník, protože přece někdy hrál fotbal, tak to tady v tomto oboru, když se hovoří o výchově dětí, by si také každý řekl: mám přece dítě, vychovával jsem ho. Ale bavme se s těmi lidmi z těch kojeneckých ústavů, kteří tam pracují a dennodenně se setkávají s těmi případy, jaká to je opravdu řehole. Nenechte se jenom bombardovat maily těch rodin pěstounů, protože to je jedna strana té pravdy - a určitě ty případy a příběhy jsou hodné zveřejnění, a diskuse o nich - ale bavme se o těch z pečovatelských ústavů, bavme se o těch z kojeneckých ústavů, jaká tam je praxe. A když si potom tyto dvě informace dáte dohromady, velice rychle zjistíte, že opravdu se tady chystá vylití dítěte z vaničky. A já bych strašně nerad, abychom se na tom podíleli jenom takhle šmahem, protože přece všichni tomu rozumíme, protože všichni jsme vychovávali děti. ***
