(10.20 hodin)
(pokračuje Nacher)
Jenom když já jsem se účastnil některých diskusí, už jenom ta věc, že to dítě každý den v zásadě vidí úplně někoho jiného, někoho cizího, musí si na něj zvykat. To prostě je věc, kterou i při té sebelepší péči nenahradíte. To není možné. To znamená, že tam jsou některé objektivní věci, které jsou v neprospěch těch kojeneckých ústavů, jakkoli by se tam všichni úplně rozkrájeli. Tak já bych jenom poprosil, abychom tu debatu tady nevedli v tom slova smyslu, že kdo je pro ten pozměňovací návrh, tak si vlastně neváží práce těch lidí, kteří tam dělají. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Nyní faktická poznámka Hany Aulické Jírovcové, připraví se Jaroslava Puntová k řádné přihlášce. Máte slovo, paní poslankyně.
Poslankyně Hana Aulická Jírovcová: Děkuji moc za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já když jsem sem ráno jela, tak jsem si říkala, že snad dost kolegů a kolegyň má rozum a že opravdu tyto pozměňovací návrhy nepodpoří. Samozřejmě víme u kolegů od Pirátů nebo dalších, kteří ho samozřejmě budou podporovat. Ale co mě tedy překvapilo od kolegů KDU, kde jsem mluvila s paní kolegyní Golasowskou, vím, že pan kolega Vít Kaňkovský k tomu má takový rezervovaný pohled v rámci své praxe. Ale dobře, je to názor, chápu to, je potřeba populismus před volbami.
Každopádně bych jenom chtěla říci, že ta fakta, která jsou tady uváděna od některých kolegů a kolegyň, se prostě uvádí buď účelově, anebo nepravdivě. Opravdu běžte se podívat, až pojedete dneska domů z této Sněmovny, do těch dětských center, jak to tam funguje, jaké služby poskytují a o jaké děti se starají, a pak se sem vraťte a zkuste změnit taky názor a pohled.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Nyní Jiří Běhounek s faktickou poznámkou, kolegyně Puntová je plná pochopení pro faktické poznámky. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Jiří Běhounek: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, děkuji mnohokrát. Dlouhou dobu tady poslouchám pro a proti. Já samozřejmě chápu, že všichni jste vedeni nějakými cíli, myšlenkami, ale prosím pěkně, realita je úplně jiná. My určitě nebudeme tu péči poskytovat jako poslanci. Tak se s těmi lidmi skutečně, ale skutečně sejděte a nepřinášejte sem předaná nebo diskutovaná přání. Ale skutečně se do těch zařízení podívejte a podívejte se, jak se ty děti kolikrát musí vrátit, protože rodina ani pěstoun se o ně nemůže postarat. Realisticky se pojďme dostat k tomu hlasování, protože já vidím, že opět všichni vedeni snahou to prohlasovat s velikým srdcem, že to je třeba, to opět neprohlasujeme. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce a nyní řádně přihlášená paní poslankyně Jaroslava Puntová, připraví se k vystoupení v rozpravě Aleš Juchelka. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Jaroslava Puntová: Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové, pane předsedající, členové vlády. Já tedy nebudu umět mluvit tak jako mé kolegyně, ale musím říct, že vše, co tady řekla paní kolegyně Hana Aulická Jírovcová, je pravda. Protože obě jsme z Mostu a já jsem v kojeneckém ústavu v Mostě pracovala deset let, takže bych si dovolila vám říct několik příkladů z praxe.
Naším cílem bylo nejen zajistit dítěti ochranu a péči, ale především najít náhradní rodinu. Takže paní ředitelka jezdívala do televize do jakéhosi pořadu, někdy i s dětmi, a přes televizní pořad hledala pro děti náhradní rodinu. Někdy se to zadařilo, jindy ne.
Vzpomínám si na rodiče, kteří měli již dítě v dlouhodobém pobytu, a vyřizovaly se všechny ty právnické úkony, které byly nezbytné - mimochodem vždycky trvaly velice dlouho. Pak se v té rodině změnila situace a dítě nám vrátili zpátky. Vzpomínám si na mladé manžele, kteří byli natěšení, že si mohou vzít z kojeneckého ústavu dítě, ale sociální pracovnice pátrala v rodinné anamnéze a zjistila tak závažné okolnosti, že jsme jim dítě nemohli vydat. Já sama jsem na své oddělení přijímala půlroční miminko, které jsem si samozřejmě brala domů, a celá rodina byla natěšená a chtěli jsme si dítě vzít do rodiny. Ale jak jsem říkala, všechny ty procedury byly velmi zdlouhavé, takže ve finále se objevila biologická matka i s právníkem a požádala o vrácení dítěte zpátky k sobě a my jsme jí dítě museli vydat.
Velice dobře u nás fungovala mezinárodní adopce, takže většina dětí, které byly řekněme jiného etnika, odcházela do zahraničí a my jsme se potom zpětně dozvídali, jak se jim daří, většinou se jim dařilo velmi dobře. Samozřejmě tam byly i děti s postižením a záleželo na rozsahu péče, kterou potřebovaly s ohledem na svůj hendikep. A pokud se dostávaly do rodin, tak to byly převážně rodiny těch pracovnic, které o ně pečovaly od samého počátku, kdy k nám přišly. Mohli jsme děti ve třech letech přeložit do sociálního zařízení, ale většinou takhle mladé děti nepřijímala anebo neměla volné místo. Takže ty děti u nás stejně zůstávaly většinou do konce svých dnů.
Nedávno jsem na Facebooku viděla příspěvek přechodné pěstounky, která popisovala situaci, že už jí končí doba, po kterou může mít dítě v péči, a že vlastně se pro to dítě ještě nenašli dlouhodobí pěstouni. A tady vidím právě to riziko, co bude s těmi dětmi, jestliže tedy dlouhodobí pěstouni nebudou. Jako velký problém právě vidím nedostatek dlouhodobých pěstounů. Je nedostatek sociálních pracovníků. Třeba u nás v Mostě mají sociální pracovníci na starost tolik rodin, že v podstatě aby to stíhali, tak tomu musí věnovat i svůj volný čas.
Kojenecký ústav v Mostě jednak má akreditaci, což znamená, že v tomto zařízení mohou být děti, které jsou ohrožené, samozřejmě tam mohou být i matky, které se ocitly v tísni, my jsme jim pomáhali nejen v péči o dítě, ale samozřejmě i hledat zázemí, aby s tím dítětem mohly být. Školili jsme dlouhodobé pěstouny. A tady bych se jenom zmínila, že většinou to byly rodinné vztahy a záleželo na věku těch pěstounů. Pokud již byli starší, měli i nemoci a byl problém, aby zvládali děti, kterým bylo deset a více, měli s tím velké problémy. Pokud se jednalo o děti s hendikepem, tak ty byly v péči zase příbuzných například a tam se stávalo, že tyto děti byly často zanedbané. To, že od pondělí do pátku měly stejné oblečení, to bylo to nejmenší. Ale tito pěstouni se bránili, nechtěli chodit k lékaři, nechtěli chodit cvičit. A pokud se to dítě třeba posadilo nebo postavilo, což byl pokrok u některých, tak jim to vadilo, protože se báli, že přijdou o ty příspěvky, na které měli nárok.
Velkou rezervu vidím v osvětě, v prevenci. Tam myslím, že by se všechny kompetentní orgány měly zapojit, abychom těm dětem pomohli. Myslím si, že čas ukáže, nakolik ty kojenecké ústavy jsou dobré, nebo ne. Já bych se vůbec nedívala do zahraničí, i když ano, zkušenosti tam mají. Ale jaké kroky se udělají u nás, jestliže dítě se ocitne v mimořádné situaci? Pěstoun může zemřít, může onemocnět, může se tam cokoli změnit. A tohle právě mě děsí. Proto bych ty kojenecké ústavy nechala jako pojistku, protože je to místo, kde vždycky to dítě najde ochranu a bezpečí včetně jeho matky.***
