(10.00 hodin)
(pokračuje Aulická Jírovcová)
A jedna věc, kterou bych zde zmínila, a mám na to minutu. Dostávali jsme všichni myslím že stovky mailů na podporu toho, aby byla možnost zakázat ústavní péči do tří let. A musím říci, že jeden z mých kolegů řekl, že děkuje za ten e-mail. Víceméně řekl, že je i ochoten třeba pomoci s tím, pokud se dotyčná paní chce stát pěstounkou, nebo jestli to tak může ještě dál, aby se umisťovaly i děti se zdravotním hendikepem. A paní odpověděla ve stylu, že super, že to je začínající řešení a že nejlépe by bylo, kdyby pěstoun dostával za každé dítě 50 000, protože hypotéka, kterou paní má, 30 000, a okamžitě odchází. Tak prosím vás, touhle cestou fakt nechceme jít.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Pan poslanec Leo Luzar vystoupí s faktickou poznámkou.
Poslanec Leo Luzar: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, ač je mi toto téma docela cizí, tak přesto mě vyprovokovaly určité údaje, které tady u tohoto mikrofonu zazněly.
Za prvé se tady hovoří a jako červená nit se vleče téma, že stávající stav je tragický. Stávající stav je špatný, těžce deprimuje děti, ty se v obrovském množství musejí obracet na psychiatry, psychology a další, protože tento systém nefunguje. To je taková dehonestace těch lidí, kteří se tady už 40, 50, 60 let o ty děti starají, která tady zaznívá jako podpůrný argument, abychom změnili tento systém, že to nemůže nechat chladného nikoho, kdo aspoň trošku něco dělal kolem kojeneckých ústavů! Tito lidé obětavě pracují a nezaslouží si tu dehonestaci, že dělají něco špatně a že ty děti, které oni tam vychovávají, potom kvůli nim musejí chodit na psychologické, psychiatrické a další vyšetření.
A druhý údaj, který tady zazněl, že dvě třetiny dětí se vracejí zpátky do svých původních rodin, protože byla přerušena ta výchova hlavně z důvodů sociálních. Pokud je tento údaj pravdivý, tak je to přesně argument pro to, zachovat kojenecké ústavy, protože jestli tyto dvě třetiny dětí dáme do rodin s individuálním přístupem, tak se začnou vytvářet vazby. Sociální a rodinné vazby. Ti rodiče se dokonce můžou zamilovat do těchto dětí a potom velice těžce se jim odebírá do původních rodin. A ty mají vždycky přednost. Čili tady začneme vytvářet další problém, který tady je. Čili jestli je ten údaj pravdivý, že dvě třetiny těchto dětí se vracejí do těchto rodin, tak právě to je argument pro zachování kojeneckých ústavů. Pouze u té jedné třetiny dětí by to možná mělo smysl.
Ale znovu se vracím: Prosím vás, nedehonestujte stávající systém a ty lidi, kteří opravdu obětovali celý svůj profesní život výchově malých dětí a nezaslouží si to. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Hezké dopoledne, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Kolegyni Jaroslavu Puntovou požádám o posečkání, protože tady mám nyní další čtyři faktické poznámky. Nejdřív faktická poznámka Olgy Richterové, potom kolega Čižinský, potom kolega Jurečka, pak paní poslankyně Markéta Pekarová Adamová a pátá je od Aleše Juchelky. Takže pět faktických poznámek. Máte slovo k faktické poznámce.
Poslankyně Olga Richterová: Děkuji za slovo. Chci zareagovat na svého předřečníka, pana kolegu Luzara. Právě že ta souvislost k sociálním problémům ukazuje, že máme zejména obrovské díry v prevenci. Obrovské díry v podpoře rodin, co to mají různým způsobem složité, a často jsou to rodiny dětí, které samy prošly dětskými domovy. Prostě těhotenství trvá devět měsíců, nějakých šest měsíců bývá poznat, a se spoustou maminek je prostě potřeba pracovat včas, hned. A tohle číslo, že dvě třetiny dětí se vracejí do svých biologických rodin, protože nebyly týrané, ale ta rodina neměla dostatečné podmínky, ukazuje, jaký průšvih by bylo schválení toho příštího zákona, té hmotné nouze, co má přijít na pořadí potom, protože to by jenom zvýšilo počet těchto dětí, co se dostanou do ústavů zbytečně kvůli sociálním důvodům. To je jedna věc.
A druhá věc. Prosím, to poškození malých dětí pobytem v ústavu je prostě vědecký fakt. Jsou na to desítky, ne-li stovky studií. Ta práce může být vykonávána, jak chce dobře. Všichni se snažíme stále znovu a znovu zdůrazňovat, že to není žádným způsobem myšleno proti těm stávajícím zaměstnancům. Naopak, přesně jako na Slovensku, většina těch, kteří dnes pracují tam, kde jsou, buď zůstanou pracovat dál v těch transformovaných centrech podporujících děti s těžkým zdravotním postižením, nebo se třeba stanou specializovanými pěstouny pro děti s postižením doma. To je třeba konkrétní příklad z té Veské, kde to přesně takhle udělali.
Chci ale zdůraznit, co se děje těm maličkým dětem, které nemají citovou vazbu. Tak prostě trvá roky, když jsou potom v rodině, než se některé emoční reakce dostanou do normálu, než jsou schopny nemít třeba trauma, když blízký člověk jenom odejde z místnosti. Jsou to šílené věci, které se dějí právě proto, že v tom raném věku neměly, na koho se citově navázat.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Paní poslankyně, skončil váš čas k faktické poznámce. Nyní faktická poznámka pana kolegy Čižinského. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Čižinský: Děkuji za slovo. Také jsem chtěl zareagovat na kolegu Luzara. Dítě do šesti let věku, pokud není umístěné v rodině nebo nežije s jednou osobou, která o něj pečuje, si nese potom celý život postižení. Je to na něm poznat a celý život už se nezbaví toho, že není schopné navazovat vztahy. Kdo tady, a jsou tady mezi námi, třeba kolegyně Válková, která měla nebo má dítě v pěstounské péči, tak potvrdí, že ty děti buďto nemají rády nikoho, nebo naopak mají rády úplně každého, koho potkají. Každý pracovník, který pracuje v kojeneckém ústavu, to samozřejmě ví, tenhle fakt, a měl by si přát, aby ty děti byly jinde než v ústavu, aby byly v rodině. A pokud tady zaznívalo, že kojenecký ústav je nějaké lepší řešení než přechodná pěstounská péče, tak to prosím vůbec není pravda. Přechodná pěstounská péče je mnohem lepší řešení než kojenecký ústav.
A pokud my víme, že děti si nesou postižení, pokud jsou do šesti let vychovávány v ústavní péči, tak bychom měli ty kojenecké ústavy zrušit do šesti let. Je velmi smutné, že tady ta podpora není. Já jsem to navrhl, ale jak říkám, je velmi smutná realita, že ve Sněmovně podpora zrušení do šesti let není. Ale prosím, ať aspoň projdou ty tři roky.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce. Po panu kolegovi Čižinském pan kolega Marian Jurečka také s faktickou poznámkou.
Poslanec Marian Jurečka: Dobré dopoledne, kolegyně, kolegové, vážený pane předsedající, členové vlády. Já si dovolím faktickou jenom zareagovat na předřečníky, ať už to byla kolegyně Aulická, anebo kolega Luzar. Já si myslím, že tady nikdo nevystupuje tak, že by tady kritizoval nebo nedej bože dehonestoval pracovnice a pracovníky v kojeneckých ústavech. Je tady nesporný fakt toho, že kojenecké ústavy přinesly posun v tom, jakým způsobem je možné zajistit bezpečnou péči o dítě; za tu zhruba stoletou historii to jednoznačně posun byl. Ale jsme dneska v situaci, kdy je možné hledat ještě lepší cesty, jakým způsobem zajistit dobrou péči o dítě. Není to o žádném přístupu, jestli nás někam tlačí, nutí Evropská unie. Vůbec. To je o přístupu lidskosti, humanismu a dobré péče, kterou bychom se měli snažit individuálně tomu dítěti poskytnout. Ideálně v takovém prostředí, které nabízí plně funkční rodina. A já o tom budu mluvit v řádném příspěvku, ale prosím pěkně, nestavme to tady takto konfrontačně proti sobě! Přemýšlejme nad tím, kam to můžeme díky nějaké evoluci, díky možnostem dnešní doby posunout především díky pěstounské, ať už přechodné, nebo trvalé, péči. A o tom je dneska ta debata také a já to budu komentovat u jednoho z pozměňovacích návrhů, kam můžeme posunout tu kvalitu, aby těch přechodných pěstounů nebo i potom těch trvalých bylo víc. Aby měli nejenom vyšší finanční odměnu, ale aby se s nimi také lépe dlouhodobě pracovalo, protože to jsou ti klíčoví lidé, ty klíčové mámy, ti klíčoví tátové, kteří mohou dát dětem plnou podporu, lásku, rozvoj jejich osobnosti a výchovu v kvalitního člověka, o což myslím, že nám tady všem jde.
Takže stavme to takto, jakým způsobem to my můžeme zlepšit, ten stav. Není tady debata o tom, že kojenecké ústavy ve své době přinesly progres. Přinesly. Ale už jsme dneska někde dál. Pojďme se bavit o tom, kam to dál můžeme posunout. Děkuju. ***
