(9.50 hodin)
(pokračuje Aulická Jírovcová)
Pojďme, vytvořme tedy tady ve spolupráci s těmi odborníky, kteří se věnují těm dětem, protože ty jste tady opominuli, vy se vůbec nebavíte s těmi lidmi, kteří se v těch zařízeních o ty děti starají. Vy se vůbec nebavíte s těmi dětskými psychology, vy se vůbec nebavíte i s těmi dalšími lidmi, kteří s nimi opravdu pracují, s těmi lékaři, s těmi fyzioterapeuty a dalšími, co ty děti potřebují. Tady jenom jede alibismus, populismus předvolebních kampaní, protože heslo zní: dítěti je nejlépe v rodině. Ano, ale když ta rodina dítěti ubližuje? Když ta rodina dítě nechce? A když ta rodina vlastně dožene dítě nebo tu situaci tak, že to dítě může zemřít? Nezlobte se na mě, tak je přece lepší to dítě umístit, když to bohužel nejde do pěstounské rodiny, i do toho řízení, kde je o ně velmi, velmi dobře postaráno. Oni je tam netýrají, oni jim tam neubližují, oni se jim tam především snaží pomoci.
Já chápu, že je potřeba tady být nějak evropský a ukazovat, jak Česká republika i v rámci třeba žalob, které daly opět neziskové organizace na Českou republiku, jak jim jde vstříc. A já se nestydím za to, že říkám, že kojenecké ústavy mají být součástí systému péče o ohrožené děti, protože v kojeneckých ústavech se dětem neubližuje, tam je snaha jim pomoci.
A proč máme děti tak dlouho v kojeneckých ústavech? Protože v roce 2013 se změnil systém, možnosti a oprávnění třeba umisťování dětí. A oni je tam v těch kojeneckých ústavech nechtějí držet, pokud jsou právně volné, ale bohužel legislativa znemožňuje nějakou tu krátkodobou možnost, aby dítě bylo co nejrychleji umístěno do dlouhodobé péče. Všechno prostě je to jenom o papírování, o té legislativě. A zde bychom, myslím si, měli začít, protože tam by začal výrazně klesat počet dětí nejenom v těch kojeneckých ústavech, ale třeba i v dětských domovech.
A opravdu bychom se měli zamyslet nad tím, jaká je praxe, jaká je realita, a neříkat si tady jenom populistické věci, protože nemáme jenom děti, kde pomůže, že budeme pracovat s rodinami, kde pomůže, že budeme mít pro ně služby. My se tady bavíme o dětech, které jsou nechtěné, týrané a zneužívané. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: (Hovoří bez respirátoru.) Já vám také děkuji. Ze zdravotních důvodů se omlouvá pan poslanec Španěl na celý jednací den.
Máme tady čtyři faktické poznámky. První faktická poznámka je paní poslankyně Olga Richterová, připraví se pan poslanec Jan Čižinský. Bez té roušky tomu jde hned lépe rozumět. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Olga Richterová: Děkuji za slovo. Upřesním fakticky nepřesnosti u předřečníků, a sice: sociální služba, tedy to, aby maminky s dětmi mohly být na nácviku a mohly se prostě učit třeba to, co neumějí, ta může dál fungovat. Je to ta hlavní důležitá věc, která tady zazněla nepřesně, to je samozřejmě tím návrhem umožněno.
Za druhé, co se týče dětí s těžkým postižením, tam samozřejmě právě zůstává ta možnost péče nazývané ústavní, ale z toho, jak to vypadá v těch transformovaných kojeneckých ústavech, ať už jsou to, pokud vím, Strančice, ať už je to třeba Veská v Pardubickém kraji - cituji ty konkrétní příklady, kde si myslím, že to dělají velmi dobře - tak tam je to sice péče v ústavu, ale vlastně to splňuje charakteristiky komunitní domácnost do značné míry, ne zcela, ale do značné míry ano. A to je vlastně ta cesta, ten směr.
A pak ještě bylo skvělé, to se nepovedlo v tomto návrhu, ale doplnit do budoucna ten systém nejenom o dnešní již velmi širokou odbornou podporu pěstounů tak, aby samozřejmě zvládali i děti se zdravotním postižením - a mnozí mají děti s těžkým zdravotním postižením doma - ale aby vznikli i specializovaní, říkejme jim terapeutičtí, pěstouni právě pro situace dětí zvláště týraných a zanedbávaných, kde to je mimořádně těžké a složité. Ale chci zdůraznit, právě tyhle děti potřebují nejvíc to bezpečí, tu jistotu stálé pečující osoby. To trauma je tak hluboké a citová vazba tak porušená, že právě tam je nejvíc diskutabilní, že jsou umisťovány do ústavů. Ale zdůrazňuji, dvě třetiny dětí z kojeneckých ústavů se vracejí do původních rodin, protože šlo spíš o sociální potíže.
A co se týče těch zdravotních aspektů, tak to máme zohledněné, aby žádné dítě nezůstalo mimo.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. Pan poslanec Jan Čižinský, připraví se pan poslanec Radim Fiala. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jan Čižinský: Děkuji. Já jenom velmi krátce. Pokud nějaká rodina je nefunkční a je potřeba, a nikdo to samozřejmě nechce, nikdo si to nepřeje, ale je potřeba to dítě odebrat, tak nejlepší je, aby bylo potom dáno opět do nějaké péče rodinné nebo péče jedné osoby, tzn. do pěstounské péče. Tady od paní kolegyně Aulické Jírovcové zaznělo, že bylo nějaké dítě odebráno a dáno do pěstounské péče, a to odebráno špatně. Ale to je špatná práce toho ospodu, to vůbec nesouvisí s kojeneckým ústavem nebo nekojeneckým ústavem.
A vezměme si, že skutečně jedno dítě v kojeneckém ústavu stojí měsíčně 70 tisíc korun. To jsou prostě velké finance. A když to porovnáme s odměnami pěstounů a když to porovnáme vlastně se systémem, který teď je velmi špatně rozvinutý, a to je systém podpory právě lidí, kteří se starají o své dítě s hendikepy, odlehčovací služby a podobně, tak nás samozřejmě čeká i ty odlehčovací služby rozvinout. Ale skutečně tím prvním krokem je a mělo by být, aby jednoznačně, jednoznačně prostě bylo dáno, že těm dětem je lépe u jedné osoby nebo u pěstounského páru, a je potřeba to vlastně dát právě touto úpravou, jít tou cestou jako ostatní vyspělé státy.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Další s faktickou poznámkou, pan poslanec Radim Fiala - ruší. Paní poslankyně Helena Válková.
Poslankyně Helena Válková: Děkuji, pane místopředsedo. Mně úplně stačí ty dvě minuty. Já musím reagovat - teď se přiznám, že budu emocionální. Ale paní poslankyně Aulická, vaším prostřednictvím, když řekne, že chápe, že musíme být nějak evropští, tak to se mě dotklo. Protože já jsem ráda, že jsme evropští, a jsem tedy docela hrdou občankou členské země Evropské unie a jsem ráda, že jsme evropští. Takže to by tady na mikrofon mělo zaznít. A tyhle poznámky, nerozumím tomu v kontextu s umisťováním dětí do tří let v zařízeních mimo ústavní zařízení. Takže není to o tom, že musíme být nějak evropští. My chceme být stejní jako ty země, které tady byly citovány, nemluvím ani o těch zemích, které už to mají dávno. Rozhodně chceme být evropští. A věřím tomu, že většina z nás, co tady sedíme, víme, o čem hovoříme, když v tomto kontextu hovoříme o příslušnosti naší země k Evropě.
A ta druhá poznámka se týká ale toho, co - myslím, že to byl pan kolega Milan Brázdil. A dostalo se mu odpovědi paní poslankyně Richterové, vaším prostřednictvím, pane místopředsedo. Já tady ještě chci doplnit, že samozřejmě jsou i rodiny - a mám tady opravdu fotografie (ukazuje), ráda je paní poslankyni nebo panu poslanci, paní poslankyni Aulické nebo panu poslanci Brázdilovi, předám, protože mám souhlas pěstounů - které se starají o velmi závažně nemocné, s trvalým hendikepem děti právě proto, že potřebují trvalou emocionální podporu.
Není to ale řešení. Není to systémové řešení. A bylo tady naznačeno, jaké systémové řešení je. Nechci přetahovat ty dvě minuty, ale rozhodně bychom nikdy k tomu kroku nemohli přistoupit, kdybychom o ty, kteří to potřebují nejvíc, a to jsou děti se zdravotním postižením, neměli jasnou představu, co s nimi bude. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. Paní poslankyně Hana Aulická Jírovcová s faktickou poznámkou, připraví se pan poslanec Leo Luzar.
Poslankyně Hana Aulická Jírovcová: Já bych možná ještě na mé předřečníky, jak na mou reakci, prostřednictvím pana předsedajícího, řekla bych, že zde hlavně působí ten tlak metodiky z Ministerstva práce a sociálních věcí, protože za mnou chodí jak sociální pracovníci na ospodech, kurátoři a tak, aby se řešila ta situace, protože ač třeba si to nepřipustíte vy, tak spousta vašich kolegů i na obcích, na školách a tak dále řeší dennodenně situace, kdy prostě chtějí řešit bohužel incidenty nezvladatelných dětí, se kterými potom ale bohužel dál pracovat nejde, protože to systému není vhodné, nebo že vlastně nikdo, nikdo dál nedokáže říct tu cestu. ***
