(18.10 hodin)
(pokračuje Bauer)
Mně ale ze všeho nejvíc vadí, že za vlády Andreje Babiše se začalo lhát. Přiznávám, že jistá míra klamu a přikrášlování věcí sice patřila v politice vždycky, Andrej Babiš ale povýšil lež na standard. Lež se stala běžnou součástí politického boje a začala být přehlížena jako něco normálního. Lidé si již zvykli, že premiér šaškuje každý den na sociálních sítích a mění své názory jako ponožky. Jak vane vítr politických preferencí, tak vlaje premiérův plášť. Ale jde bohužel o vážnější věci než jen o lidové výroky našeho pana premiéra.
Na začátku volebního období přišla Babišova vláda s ambiciózním programovým prohlášením. Všichni jste si ho asi přečetli. A já si nepamatuji vládu, jejíž reálné vládnutí by se s vládním programem tolik míjelo. A uvedu příklady například v sociální oblasti. Vláda slíbila uskutečnit penzijní reformu a dát naději dnešním třicátníkům a čtyřicátníkům, protože pro ně především ty problémy do budoucna přijdou. Byla to této vlády priorita všech priorit. Nezanechá ale po sobě ani jednu, ani jednu jedinou významnější úpravu penzijního systému. Přesto má za penzijní reformu zodpovědná ministryně této vlády tu drzost dávat rozhovory, ve kterých se kasá penzijní reformou. Přitom příslušné zákony neprošly ještě ani vládou. To je realita naší země.
Jediné, co tato vláda dokázala, je kupovat si ve správnou chvíli voliče z řad seniorů jednorázovými příspěvky k zákonným penzím. Ale myslím si, že skutečné problémy našich seniorů příliš neřešila. Asi všichni dobře víte, že v regionech stále chybějí místa v domovech seniorů, v pobytových zařízeních, chybí specializovaná péče, například pro lidi s Alzheimerovou chorobou, a není jasné, jak budou do budoucna financovány sociální služby, třeba ty terénní, které senioři běžně používají. Právě reformu sociálních služeb vláda slibovala také. Údajná reforma měla zajistit, aby se sociální služby mohly dál rozvíjet a pracovali v nich dobře ohodnocení lidé. Tak to stojí v programovém prohlášení. Financování sociálních služeb mělo být vyvážené, vícezdrojové, spolehlivé a předvídatelné. Jaká je realita? Příslušný zákon ale nikdy ani nedoputoval do legislativního procesu.
Vláda také přislíbila podporovat rodiny. Ve skutečnosti ale kromě několika kosmetických změn život rodinám zkomplikovala a dále komplikuje. Aktuálně, pokud se ptáte jak, třeba nesmyslnou likvidací dětských skupin. A předpokládám, že o tom budeme diskutovat zítra na plénu Poslanecké sněmovny. Samostatnou kapitolou je slibovaná reforma dávkového systému. Ani ta se bohužel nekonala. A třeba z kdysi slavně prezentovaného seznamu 15 bodů k řešení situace ve vyloučených lokalitách nezbylo vůbec nic. Neudělali jste s vyloučenými lokalitami ale vůbec nic.
Jsem rád, že alespoň jednou mohu být na okamžik pozitivní, to si myslím, že se sluší v rámci mého ohlédnutí. Za poslední roky bych chtěl ocenit velmi dobrou a korektní spolupráci s vládními poslanci na půdě výboru pro sociální politiku. Na půdě tohoto výboru vznikly díky spolupráci opravdu konkrétní novely zákonů, jejichž cílem bylo napravit často až zoufalou nečinnost a neschopnost této vlády, respektive příslušného Ministerstva práce a sociálních věcí.
Já se teď vrátím na začátek. Snaha opozice vyslovit nedůvěru vládě je normální, úplně běžná věc. Nenormální by bylo, abychom seděli s rukama v klíně a čekali. Ať už Babišova vláda dovládne do voleb s důvěrou, nebo bez ní, bude mít doufám díky dnešnímu hlasování slabší mandát. Proto budu hlasovat pro vyslovení nedůvěry této vládě. Čím méně toho tato vláda ve zbývajícím období udělá, tím lépe to bude pro naši zemi.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji. A jako další vystoupí pan poslanec Žáček, připraví se pan poslanec Bojko.
Poslanec Pavel Žáček: Děkuji za slovo. Vážené dámy, vážení pánové, pokud by se vám zdálo, že ve svém expozé neoznačuji pana premiéra pravým jménem, tak máte pravdu. Pro větší důraz svým argumentům jsem zvolil poněkud intimnější označení, které používal se svými nejbližšími před listopadem 1989.
Je tomu již dva a půl roku od doby, kdy jsme poprvé hlasovali o vyslovení nedůvěry vládě premiéra Bureše. Připomínám, že 23. listopadu 2018 byl bezprostřední příčinou hlasování zejména podivný postup policie při vyšetřování kauzy Čapího hnízda a dalších událostí, které s ní souvisely, jako cesta jeho syna na Krym, nedávno opět medializovaná. V červnu 2019 jsme opět hlasovali o nedůvěře vládě. Problém premiéra Bureše s kolosálním střetem zájmů se stále více prohluboval a nebylo možné se tvářit, jako že neexistuje, ignorovat ho. A ani dnes není možné ho nezmínit. Ale není to ani zdaleka jediný problém, který narušuje důvěru vlády, navíc když dochází k vrstvení problémů a jeden padá přes druhý. Neuplyne snad ani měsíc, kdy by vláda nečelila nějaké kauze. Pochybnosti provázejí celé období vládnutí Bureše a jeho vlády. Pochybnosti mnohdy doprovází činnost či nečinnost různých orgánů státní správy, bohužel i Policie České republiky a státních zástupců.
V době pandemie jsme mohli sledovat prakticky v přímém přenosu, jak nehospodárně je nakládáno s veřejnými financemi, jak jsou nakupovány předražené zdravotní pomůcky, nebo naopak jak vláda ignorovala varování ctěného kolegy docenta Svobody a sklady státních hmotných rezerv zely prázdnotou. Naopak dnes vidíme, jak jsou tyto sklady napěchované výrobky a produkty od společností, které byly vloženy do svěřeneckého fondu a jejímž koncovým beneficientem není nikdo jiný než samotný předseda vlády.
Ale je toho samozřejmě ještě víc. Docházelo a dochází k porušování zákonů, pod záminkou boje proti COVID-19 jsou znevažována a ohlodávána základní práva a svobody. Eroze demokratických principů a svobody dosahuje za doby této vlády pro mnohé dosud nepředstavitelných rozměrů. Někteří mají oprávněný pocit, že se nejen mentálně, ale fakticky navracíme do doby nesvobody. Nejenže vláda produkuje špatné zákony, ale navíc je vědomě a bezostyšně porušuje. V průběhu pandemie jsme to viděli nesčetněkrát, kdy soudy rozhodují o nezákonnosti právních předpisů, a ministři dál vydávají protizákonná mimořádná opatření. To je nepřijatelný rozklad státu, který místo aby tu byl pro občany, tak stojí proti nim. Vždyť nejenom široká veřejnost, ale i členové vlády a koaliční poslanci už ani často nevědí, co vlastně schvalují a co vlastně platí.
(Už) samotná legitimizace komunistů a jejich přizvání k moci jsou pro mě naprosto nepřijatelné. Ale má to pochopitelně určitou logiku díky Burešově komunistické agenturní minulosti. Co nestihl v politické oblasti koncem 80. let minulého století díky svému vyslání do severní Afriky, dohání vulgární normalizační praxí výkonu moci ještě dnes. Stopu komunistů můžeme pozorovat v řadě kroků, počínaje například snahou o projednání navrácení dodávek pro jadernou elektrárnu Búšehr, přes krácení peněz určených pro modernizaci naší armády, a tak podkopávání našeho spojenectví v NATO, otevřenost vůči Čínské lidové republice až po dlouhodobou snahu vlády, zejména ministra Havlíčka, proti zájmům národní bezpečnosti České republiky a stanovisku celé české bezpečnostní komunity přizvat Rosatom do tendru na Dukovany. O prezentaci a hájení zájmu Ruské federace po odhalení pozadí výbuchů ve Vrběticích ani nemluvě.
Přesto hledám, pátrám v paměti, za co by bylo možné vládu pochválit. Ale marně. Za poklonkování čínskému komunistickému režimu a draze vykoupeným rouškám asi stěží. Snad za prvotní reakci na Vrbětice, kdy došlo k veřejnému odhalení aktu státního terorismu Ruské federace na našem území? Možná, ale kdyby to nebylo takové všechno rozbředlé. Vždyť už samotné oznámení dua Bureš - Hamáček začínalo slovy, že nás mrzí narušení vzájemných vztahů s Ruskem. Toto prohlášení má k sebevědomému postoji vrcholných představitelů svrchovaného státu Evropské unie a členské země NATO velmi daleko, stejně jako bagatelizování celého případu a znevážení oběti dvou našich občanů formulací o útoku na zboží.
Měl jsem jako řada z vás možnost seznámit se s důkazy a výsledky vyšetřování našich bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb. Všichni se shodneme, že odvedly nepředstavitelně ohromný kus precizní a profesionální práce a díky prokázání zapojení příslušníků ozbrojených sil Ruské federace z řad speciální jednotky GRU do výbuchů ve Vrběticích de facto donutily Burešovu proruskou a pročínskou východní politiku otočit zcela zásadně o 180 stupňů, a to bez ohledu na postoj prezidentury Miloše Zemana. Nepřestává mě však fascinovat ten festival diletantství a neschopnosti požádat účinně zahraniční partnery v Evropské unii a NATO o koordinovaný postup proti Ruské federaci. O mezinárodních důsledcích připravované cesty vicepremiéra Hamáčka do Moskvy a pohádkách o kamufláži ani nemluvě. ***
