(16.10 hodin)
(pokračuje Valenta)
Přes veškeré komplikace, které byly s jejím obrovským handicapem spojené, se ale vrátila do běžného života, vychovala tři děti a se svým osudem, kdy jí mimo jiné tragicky zemřeli dcera se zetěm, se statečně vyrovnávala. Mnoho let pracovala ve Kdyňských strojírnách ve Kdyni jako účetní a velice intenzivně se také angažovala jako předsedkyně Okresního svazu tělesně postižených, kde mnoha lidem, tělesně postiženým, navracela chuť do dalšího života. V devadesátých letech minulého století byla dokonce zvolena na dvě volební období členkou České národní rady a zde, zejména prostřednictvím aktivní práce v sociálně-zdravotním výboru, prosazovala zákony, které umožňovaly zdravotně postiženým se alespoň částečně vrátit do běžného života společnosti. Paní Anna Váchalová ve svých skoro devadesáti letech stále šíří mezi lidmi životní optimismus a dobrou náladu, vždy je ochotna poradit a pomoci. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. Pan poslanec Jan Čižinský, připraví se pan poslanec Lubomír Španěl. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jan Čižinský: Děkuji. Rád bych tady zdůvodnil dva návrhy, a sice pana Eliota Higginse a pana Christo Grozeva. Jsou to členové skupiny Bellingcat a to byla ta skupina, která pomohla, její činnost pomohla mimo jiné právě rozkrýt kauzu Vrbětice. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: To bylo rychlé, děkuji. Pan poslanec Lubomír Španěl - zatím poslední přihlášený do rozpravy. Tak ještě pan Lukáš Černohorský. Prosím, máte slovo.
Poslanec Lubomír Španěl: Děkuji, pane předsedající. Vážené dámy a pánové, je mi velkou ctí, že mohu tady z tohoto místa navrhnout na státní vyznamenání, a to medaili Za zásluhy, ono by tam skoro mohlo být medaili Za zásluhy o kulturu, v podstatě svého rodáka Jana Slabáka, který se narodil 24. 3. 1941 v Kelčanech u Kyjova.
Jan Slabák je mezinárodně uznávaný hudebník, trumpetista, kapelník, skladatel, aranžér i textař. Hlavně je znám založením vyhlášené dechové kapely Moravanka. Mnohé písničky Moravanky se staly hity, které si mnozí zpívají při každé příležitosti dodnes.
Zapomněl jsem říct, že to navrhuji společně se svým kolegou Janem Hrnčířem, který je nebo býval zpěvákem jedné blanenské kapely, kde byl ještě také basista, ale v podstatě nejdřív se naučil hrát na trubku a písničky Jana Slabáka a Moravanky si dost často s kapelou zahráli.
Nebudu číst životopis Jana Slabáka, který je opravdu obsáhlý. Já bych vám spíš ještě krátce jenom Moravanku připomněl. Původním záměrem Jana Slabáka bylo vytvořit žánrově všestranný, ale pouze studiový dechový soubor. Zájem veřejnosti byl ale obrovský a během let sílil. U posluchačů zvítězila originální rytmická stylizace lidové písně a popularita kapely Moravanka prudce stoupala. Tlak posluchačů a agentur na další koncertní vystoupení začal kolidovat s povoláním symfonických hráčů, kdy po šesti letech opustili členové kapely svá dosud stálá zaměstnání ve Státní filharmonii a operním orchestru. Moravanka se stabilizovala jako profesionální samostatné těleso, které se definitivně zapsalo do historie moravské a české dechové hudby.
Závěrem bych chtěl říct, že Jan Slabák a dechová kapela Moravanka proslavili nejen řekněme moravskou, ale aby to bylo dohromady, takže českou a moravskou dechovou hudbu nejen u nás, ale i ve světě, a hlavně proslavili Českou republiku. Děkuji a prosím o podporu.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Děkuji. S faktickou poznámkou pan místopředseda Vojtěch Pikal.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Chci jenom zareagovat na jednu drobnou věc, co tu zazněla. Ten petit medaile je navržen jako medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury, takže já věřím, že přání pana poslance je tímto naplněno.
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: V obecné rozpravě vystoupí pan poslanec Lukáš Černohorský. Prosím, máte slovo.
Poslanec Lukáš Černohorský: Děkuji za slovo. Já jsem přišel požádat o podporu návrhu na vyznamenání pana profesora Karla Rašky. Jedná se o návrh na Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Já vás teď zkusím krátce provést jeho životopisem a důvody, proč si myslím, že by toto vyznamenání měl obdržet.
Pan profesor Karel Raška byl velice výjimečný člověk, který ve svém oboru dosáhl jedinečných celosvětových úspěchů, a bylo tomu především jeho zásluhou, že se Československo stalo ve druhé polovině 20. století epidemiologickou velmocí a že u nás došlo k výraznému zlepšení a stabilizaci epidemiologické situace. Předložený návrh se týká především jeho globálních zásluh za vědeckou činnost a obrovské úsilí v boji s jedním z nejnebezpečnějších onemocnění, s nímž se kdy lidstvo setkalo. Daroval tak světu nejvíc, co člověk může dát, a to záchranu lidských životů, která se v tomto případě počítá v řádu milionů.
Ve světovém měřítku je tak znám především jako autor světového programu na vymýcení pravých neštovic, představující vysoce nakažlivou nemoc způsobenou viry. Jako ředitel divize infekčních nemocí ve Světové zdravotnické organizaci vypracoval novou koncepci celosvětové eradikace, to znamená úplného vymýcení pravých neštovic. Nutno podotknout, že v té době už nevěřil v úspěch eradikace téměř nikdo ze Světové zdravotnické organizace, a to včetně generálního ředitele, který však věřil ve schopnosti pana profesora Rašky. V první polovině šedesátých let 20. století byla totiž probíhající kampaň Světové zdravotnické organizace na vymýcení pravých neštovic založena na takzvaném plošném očkování. To však bylo doprovázeno neúspěchem. Pravými neštovicemi tehdy onemocnělo ročně v průměru 10 milionů osob, z toho 2 miliony nakažených osob této nemoci podlehlo a vysoké přeživších si odneslo vážné následky, nezřídka i slepotu. Profesor Raška se zaměřil na získávání informací o výskytu a sledování všech faktorů, které výskyt ovlivňují, a to s důrazem na neštovičná ohniska.
Prosazení této koncepce se však potýkalo s řadou problémů jak uvnitř Světové zdravotnické organizace, tak i celosvětově. Boj s neštovicemi tak vyžadoval nejen nesmírné odborné nasazení, ale také vynikající vyjednávací a diplomatické schopnosti. Dalším důležitým faktorem bylo samozřejmě i získání finančních prostředků. Svět byl tehdy politicky rozdělen, přičemž Spojené státy v té době nepovažovaly Světovou zdravotnickou organizaci za rovnocenného partnera a často si boj s infekcemi organizovaly samy za americké peníze. V té době se jednalo o boj Američanů se spalničkami v zemích frankofonní Afriky. Profesor Raška v tomto případě velmi chytře zaimprovizoval a došlo nejen ke spojení spalničkové kampaně s kampaní neštovičnou, ale i k rozšíření kampaně na nefrankofonní země. Politicky neocenitelnou skutečností bylo to, že vše se mělo dít ne pod hlavičkou Spojených států amerických, ale pod hlavičkou Světové zdravotnické organizace.
Jeho osobní autorita u vedoucích sovětských odborníků nakonec přispěla k tomu, že i Sovětský svaz začal podporovat novou koncepci eradikace neštovic a přispěl svou vakcínou. Tato skutečnost napomohla překonat počáteční nevoli tehdejšího Sovětského svazu a jednotný výcvik odborníků pro boj s neštovicemi mohl být výlučně svěřen Centru pro kontrolu nemocí v Atlantě ve Spojených státech. S pověřením generálního ředitele Světové zdravotnické organizace odletěl pan profesor Raška v létě roku 1965 do Spojených států amerických, kde se mu podařilo přesvědčit poradce prezidenta Lyndona Johnsona a pracovníky Americké agentury pro mezinárodní rozvoj o schůdnosti eradikace dle nové koncepce. Ve svém projevu o stavu Unie na počátku roku 1966 prezident Johnson přislíbil podporu na vymýcení neštovic prováděné podle Rašky, a to částkou 65 milionů tehdejších dolarů. ***
