(11.40 hodin)
(pokračuje Volný)

Janišová, 2007, Kliment & Valachovič, 2007, Matuszkiewicz, 2007, Willner & Grabherr, 2007, Jarolímek & Šibík 2008). V seznamu literatury na konci Katalogu jsou názvy časopisů zkracovány podle díla Botanico-Periodicum- Huntianum, Lawrence et al., 1968, a jeho dodatků.

Mapy šíření. Do publikace byly zařazeny síťové mapy rozšíření biotopů zpracované ve standardní síti pro mapování středoevropské flóry a fauny, jejíž základní pole byla rozdělena na čtvrtiny a mají velikost 5 × 3 zeměpisné minuty, tj. přibližně 6 × 5,5 km. Údaje v mapách pocházejí především z takzvané vrstvy mapování biotopů získané terénním mapováním v letech 2001 až 2004 (Härtel et al., 2009.), doplněné o údaje z aktualizací do roku 2008. U většiny biotopů byly údaje z vrstvy mapování biotopů doplněny o lokality fytocenologických snímků příslušných biotopů zapsaných v letech 1991 až 2009 a uložených v České národní fytocenologické databázi, Chytrý & Rafajová, 2003. Mapy byly revidovány editory a autory Katalogu biotopů, přičemž chybné nebo sporné výskyty byly vyloučeny. Mapa biotopu S3 Jeskyně byla vytvořena podle podkladů Jednotné evidence speleologických objektů Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Zatímco mapy zveřejněné v prvním vydání Katalogu biotopů byly vůbec prvním pokusem o alespoň přibližné vymapování rozšíření jednotlivých biotopů na našem území, založeným na roztroušených datech z různých zdrojů, které byly k dispozici před deseti lety, jsou mapy ve druhém vydání mnohem přesnější, úplnější a spolehlivější. Je však podstatný rozdíl mezi mapami ve druhém vydání Katalogu biotopů a v podrobných mapách v monografii Vegetace České republiky, Chytrý, 2007b, 2009, 2011. Mapy v kategorii biotopů zachycují zpravidla širší rozšíření, protože obsahují i nevyhraněné, málo typické, přechodné a fragmentární výskyty daného biotopu; nelze vyloučit, že v některých případech je tečka v mapě i důsledkem chybného určení biotopu v terénu nebo subjektivního chápání hranic mezi biotopy u konkrétních mapovatelů. Zejména u lesních kultur s výsadbami nepůvodních dřevin existovala u některých mapovatelů, v rozporu s metodikou mapovaní, tendence zakreslovat do map biotopy odpovídající potenciální vegetaci, Neuhäuslová et al., 1997, 1998. Pokud byly do některých map zahrnuty ve větší míře i výskyty, které s velkou pravděpodobností nepatří do daného biotopu podle jeho vymezení v katalogu, ale nelze je opravit bez terénní revize, je na tuto skutečnost upozorněno v popiskách map. Na rozdíl od map v Katalogu biotopů jsou mapy ve Vegetaci České republiky mnohem konzervativnější, protože zachycují pouze lokality, kde byl zapsán fytocenologický snímek přesně odpovídající dané vegetaci. Jsou tedy spolehlivější, ale za cenu mezerovitého a neúplného zobrazení skutečného rozšíření. Mapy v obou publikacích se liší také v zachyceném časovém období. Mapy v Katalogu biotopů zachycují rozšíření biotopů pouze v období po roce 2000, s některými doplňky z let 1991 až 2000, zatímco mapy ve Vegetaci České republiky zachycují i historické rozšíření od dvacátých let 20. století.

Údaje o rozloze biotopů. V popiskách map jsou uvedeny údaje o přibližné celkové rozloze každého biotopu na území České republiky získané z vrstvy mapování biotopů doplněné o údaje z aktualizací do roku 2008. Celková rozloha všech mapovaných segmentů biotopů včetně biotopů skupiny X je 21 958 km2, tedy jen něco málo přes čtvrtinu rozlohy České republiky. Je proto možné, že rozlohy některých biotopů jsou o něco menší než ve skutečnosti, tato chyba však pravděpodobně není velká, protože k celoplošnému mapování krajiny byla cíleně vybírána území s výskytem přírodních biotopů, zatímco v územích s převahou biotopů skupiny X byly výběrově mapovány pouze přírodní biotopy.

Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod. Struktura a druhové složení. Vegetace ponořených nebo na hladině plovoucích vodních rostlin, zakořeněných nebo nezakořeněných v substrátu dna. Submerzní - ponořená - vrstva porostů může být tvořena druhy s listy členěnými v jemné úkrojky, například submersum, širokolistými i úzkolistými rdesty, například crispus, a dalšími ponořenými rostlinami s celistvými listy, například Elodea. Vodní hladinu více nebo méně souvisle pokrývají okřehkovité rostliny, například druhy rodu Lemna a polyrhiza, vzácně také vodní kapradina natans. Z dalších makrofytů nezakořeněných nebo jen částečně zakořeněných ve dně se vyskytuje Hydrocharis a velmi vzácně aloides. Uplatňují se i mnohé druhy zakořeněné v organominerálním substrátu dna s listy plovoucími na hladině, a to zejména lutea, alba, natans, vzácně také pumila, peltata a Trapa natans. Většina druhů nesnáší vyschnutí vody v nádrži, a netvoří proto v závislosti na hloubce vody morfologicky rozdílné formy.

Biotop zahrnuje několik vegetačních typů s různou fytocenologickou příslušností, které však v přírodě vytvářejí sérii vzájemně na sebe navazujících porostů a tvoří jeden funkční celek. Jednotlivé porosty často mají jednu silnou dominantu a jsou druhově chudé. Vegetace je variabilní hlavně v závislosti na hloubce vody a charakteru dna, ale prodělává výrazné změny i během jednoho vegetačního období. Například pomaleji rostoucí druhy, které zarůstají nádrž v časném létě, mohou být později nahrazeny makrofyty s rychlou tvorbou biomasy při vyšších teplotách, k čemuž však zpravidla nedochází v chladných a deštivých letech. Meziroční změny makrofytní vegetace na jedné lokalitě jsou ovlivněny i typem hospodaření, v rybnících například střídáním rybí obsádky, letněním a zimováním. Stav bez jakýchkoli vodních makrofytů se může střídat s bohatými porosty vodních rostlin. Většina druhů má širokou amplitudu ve vztahu k úživnosti prostředí a jejich porosty lze nalézt v eutrofních i mezotrofních vodách. Vegetace s druhy Nuphar pumila, Nymphaea candida a Potamogeton alpinus je výrazně vázána na mezotrofní až slabě dystrofní vody.

Ekologie. Přirozeně eutrofní a mezotrofní, vzácněji oligotrofní nebo slabě dystrofní stojaté vody nížin a pahorkatin, vzácněji i podhorského až horského stupně. Jde zejména o mrtvá ramena řek, tůně, zčásti také o stanoviště vzniklá činností člověka, např. rybníky, zatopené pískovny, lomy, propadliny po důlní těžbě a jiné mělké vody. Vodní režim je vyrovnanější než u biotopu V2, k periodickému vysychání nedochází buď vůbec, nebo jen výjimečně. Minerální substrát na dně, například štěrk, jíl nebo písek, je často pokryt silnou vrstvou organického bahna a nerozloženého odpadu, což ukazuje na pokročilejší fázi zazemňovacího procesu.

Rozšíření. Roztroušeně po celém území České republiky, hojněji v aluviích dolních toků řek, hlavně Ohře, Berounky, Vltavy, Labe, Otavy, Lužnice, Sázavy, Orlice, Dyje, Moravy a Odry a v rybničních oblastech západních a jižních Čech, Českomoravské vrchoviny a jinde. Některé typy této vegetace se vyskytují jen v určitých regionech. Např. porosty arrhiza jsou známy jen z jižní Moravy a porosty pumila jen ze Šumavy a Českomoravské vrchoviny. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP