(12.20 hodin)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Já vás jenom upozorním, že zkrátit takovou lhůtu o více než 30 dnů nelze, vznesou-li proti tomu námitku nejméně dva poslanecké kluby nebo 50 poslanců. Mám to poznamenáno. Jinak návrh na zamítnutí tisku 211 už máme od vašeho předsedy Ivana Bartoše. Už to bylo jednou řečeno, ale mám to poznamenáno.
Poslanec František Kopřiva: Já vám děkuji, pane předsedající, za upřesnění. Jsem rád, že to tady takhle zaznělo ještě jednou, máme to teď shrnuté. Zazněly asi všechny hlasovatelné návrhy. Možná ještě nějaké zazní, ale za nás předkladatele to asi je vše, co jsem měl možnost mluvit s panem kolegou.
Já bych se chtěl ještě krátce vyjádřit. Měl jsem nachystaný projev, ale protože už jsem ho tady říkal před asi dvěma a půl lety, kdy se tyto návrhy projednávaly poprvé, tak já to tady na rozdíl od některých kolegů a kolegyň opakovat nebudu. Myslím si, že ty argumenty už zazněly křížem krážem tady na plénu, na různých kulatých stolech, na petičním výboru, v médiích, ta diskuse se vede už tři roky. Myslím si, že jsme všichni seznámeni s argumenty pro a proti.
Ještě k těm obstrukcím, o kterých se tady vedla diskuse. To je samozřejmě tradiční součást parlamentní kultury a je to legitimní, já to chápu. Nicméně je nutné si uvědomit, že u těchto dvou sloučených tisků, tisků ve sloučené rozpravě, tak ty jsou oba předloženy poměrně mnoha poslanci. U návrhu, sněmovního tisku 201 to je téměř 50 poslanců ze šesti klubů, což je poměrně dost. U toho druhého návrhu jich taky není úplně zanedbatelné množství. A mě mrzelo, že to tady leželo takhle dlouho, ještě vzhledem k tomu, že to nebyla vláda versus opozice nebo pravice versus levice. Předkládaly to strany zprava, zleva. Strany, které se nazývají liberálními, strany, které se nazývají konzervativními. A je to skutečně, jak už tady zaznělo, hodnotová věc. A já si myslím, že jako poslanci a poslankyně bychom neměli podporovat stereotyp, že se tady jenom mluví a že se tady třeba málo pracuje. Je to naše práce, abychom se vyjadřovali k těm věcem, máme na to ta tlačítka ve svých lavicích, abychom rozhodli hlasováním. Takže si myslím, že je dneska načase přestat před tím strkat hlavu do písku a vyložit karty, všichni se vyjádřit otevřeně svým hlasováním, můžeme hlasovat pro zamítnutí těch návrhů, tím se jasně vydělit na té ose.
Jak už tady také zaznělo, souhlasím s některými řečníky z opačného tábora, že je více druhů lásky, nicméně ta partnerská je jen jedna, tam prostě biologie nerozlišuje. A my samozřejmě nechceme - a věřím, že předkladatelé ani jednoho z těch dvou tisků nechtějí - se vlamovat lidem do ložnic nebo něco normalizovat, nebo naopak narušovat něco tradičního, co je biologicky dáno, protože ta láska mezi dvěma lidmi vznikne, ať už si tady odhlasujeme cokoli. My se tady bavíme o institutu manželství, který je buď církevní, ale o tom se tady taky nebavíme, my se tady bavíme o tom státním, což jsou státem garantovaná práva a povinnosti. Je to ochrana těch rodin a já jsem přesvědčený, že si všechny rodiny zaslouží stejnou ochranu od státu. Všechny rodiny by měly mít a všichni partneři a rodiče těch dětí by měli mít stejná práva a povinnosti vůči sobě, vůči dětem, vůči širší rodině, vůči státu. A manželství je samozřejmě konstrukt kulturní. My jsme jediný živočišný druh, pokud vím, který to manželství vymyslel. Nejsem antropolog, ale tuším, že stejně jako spousta jiných věcí manželství vzniklo asi paralelně ve více kulturách v různých časech. Jak už tady zaznělo, má různé podoby, historicky mělo různé podoby. Ale v tom současném pojetí, v tom státním svazku nebo státem garantovaném svazku, tam jde skutečně pouze o to, aby trvalé svazky dvou lidí, a podle mě je opravdu jedno, pokud je tam ta láska mezi partnery a vůči třeba dětem, vůči i širší rodině, které se to mimochodem také týká, protože k registraci třeba nemůže jít širší rodina na rozdíl od svatby, tak jsem přesvědčen, že v 21. století by skutečně stát měl garantovat stejná práva všem rodinám a vyžadovat stejné povinnosti. A to je také důvod, proč si myslím, že bychom to měli posunout dál - návrh na manželství pro všechny. Nicméně to už bych tady zase teď asi začal říkat argumenty pro a proti. Už jsem říkal, to bychom tady mohli ještě diskutovat další hodiny.
Já teď řeknu asi něco, co bude zdánlivě znít, jako že jsem sám proti sobě, ale já opravdu budu respektovat, pokud se zamítne náš návrh změny občanského zákoníku. Myslím si, že to bude stokrát lepší stav, než když to tady takhle lidově řečeno vyhnívá. Odpusťte mi ten termín, ale vyhnívalo to tady tři roky. A že před tím strkáme hlavu do písku. A prostě veřejnost - a teď se zas tady můžeme mlátit různými průzkumy. Já si myslím, že ty relevantnější průzkumy ukazují, že to má podporu v české společnosti, manželství pro všechny. Ale dobře, můžou být různé interpretace, ale myslím si, že veřejnost má právo znát náš názor, každého jednoho poslance a poslankyně, co tady sedí. Takže pojďme vyložit karty na stůl a konečně dnes hlasovat, zatím to tak vypadá. Koukám, že ale ještě naskakují přihlášky dalších kolegů, kteří se chtějí vyjádřit. Ale máme tady dneska ještě poměrně dost času na to, kdyby ještě přišel nějaký zvrat, tak určitě se dá navrhnout jednání třeba po 19. a 21. hodině. Ale myslím si, že to snad nebude potřeba, takže to teď nenavrhuji a tímto svůj projev ukončím.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážené ministryně, vážení ministři, jestli tady nějací jsou, děkuji, že jsme to takhle měli možnost dneska znovu prodiskutovat. A prosím všechny z obou táborů, pojďme o tom dnes hlasovat. To si myslím, že bude nejlepší pro nás všechny, ať už zastáváme jakýkoliv názor. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Teď faktická poznámka ještě, pane poslanče, promiňte, Pavel Bělobrádek. A potom je připraven pan poslanec Tomáš Martínek. Prosím, máte dvě minuty.
Poslanec Pavel Bělobrádek: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně, kolegové, já bych tady chtěl reagovat faktickou poznámkou na kolegu Kopřivu. Je to terminologická záležitost, ale myslím si, že poměrně podstatná. On mě sice neposlouchá, ale je to asi jedno. Nicméně myslím, že by to tady mělo zaznít.
Nebude to manželství pro všechny! Nebude. Nebude to manželství pro všechny a neříkejme tomu tak! Protože už nyní jsou v občanském zákoníku vyloučeni lidé, dokonce i heterosexuálové, kteří nejsou biologicky příbuzní, se nemohou brát. Z právních důvodů. Je to otázka právní. A stejně tak pokud říkáte, že všechny ty vztahy, které jsou, by měly mít právo na to, aby uzavíraly manželství, tak proč v tom návrhu nejsou polyamorní vztahy? Existují tady rodiny, pokud jim tak budeme říkat, kde je více lidí. Více žen, více mužů, žijí spolu, mají děti spolu, mají spolu vztahy, i intimní - tak proč ne oni? Proč tady nemůže být v tom případě, a budeme-li argumentovat tím, co říkáte, nemůže být mnohoženství nebo mnohomužství? Takže není to ale terminologicky rozhodně v žádném případě manželství pro všechny. Prosím, neříkejme tomu tak.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí pan poslanec Tomáš Martínek a připraví se paní poslankyně Věra Kovářová. Prosím.
Poslanec Tomáš Martínek: Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, protože tady většinou padaly spíše názory zastupující vlastně lidi, kterých se přímo nedotýká úprava sněmovního tisku 201, tak bych chtěl přečíst dopis, který vám přišel od osoby, které se přímo týká:
"Dobrý den. Rozhodla jsem se vás oslovit, protože dnes, to jest 29. 4. 2021, budete v Poslanecké sněmovně České republiky hlasovat o nové definici manželství. Ať již budete hlasovat jakkoliv, ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh a vysvětlila, proč je toto hlasování pro mě a moji rodinu velmi důležité.
Před 14 lety jsem emigrovala z České republiky. Žila jsem v Norsku a ve Velké Británii a nakonec jsem zakotvila ve Švédsku, kde nyní dokončuji doktorát. Všechny tři země jsem si vybrala z jednoho důvodu: Na rozdíl od České republiky tam jako lesba můžu žít plnohodnotný život. Exodus LGBT lidí z České republiky je docela neznámý fenomén, ale z vlastní zkušenosti vím, že je nás v zahraničí hodně. Stěhujeme se, protože jsme v České republice občany druhé kategorie. Máme partnery a partnerky a v mnoha případech i děti, ale stát nás neuznává a nenabízí stejnou právní ochranu jako heterosexuálním párům. Registrované partnerství nám dokonce znemožňuje stát se společnými rodiči, což je protiústavní. Přitom se naše vztahy od těch heterosexuálních moc neliší. Zařizujeme si společné bydlení, někteří z nás se starají o děti a procházíme si stejnými strastmi i radostmi jako všichni ostatní. ***
