(12.00 hodin)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Tak já přečtu omluvu. Omlouvá se ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga, a to ve čtvrtek dne 29. dubna z pracovních důvodů.
A nyní vystoupí pan poslanec Milan Pour a připraví se pan poslanec Vlastimil Válek. Tak, prosím, máte slovo.
Poslanec Milan Pour: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, milé kolegyně, milí kolegové, rozhodl jsem se také zareagovat a zaujmout stanovisko k oběma tiskům ve sloučené rozpravě.
Jak všichni víme, jsou to více než dva roky, kdy jsme takzvané manželství pro všechny projednávali naposledy na půdě Sněmovny v rámci tehdy také pestré diskuse poslanců. Já jsem od té doby zůstal konzistentní ve svém postoji k navrhované novele zákona, i když tlak aktivistů z řad LGBT byl mnohdy značný. Jsem proti návrhu této novely zákona, kde institut manželství zahrnuje také osoby stejného pohlaví. Jsem pro zachování současného dualistického modelu právního uznání svazku stejného pohlaví. V praxi to znamená, že vedle institutu manželství pro páry opačného pohlaví přijal v roce 2006 Parlament České republiky zákonem číslo 115/2006 Sb. další institut pro páry stejného pohlaví v podobě registrovaného partnerství. Myslím si, že je to v současné době maximum možného. Dle dostupných informací v době přípravy tohoto nového institutu bylo deklarováno předkladateli tohoto zákona, že již další požadavky na právní úpravy u tohoto institutu nebudou uplatněny. Jak ale všichni víme, co bylo včera, však není dnes. Nyní, po několika letech, tu máme k projednání nové právní úpravy takzvaného manželství pro páry stejného pohlaví. Mnozí lidé, kteří mi posílají maily, mají také obavu, že pokud Sněmovna by schválila tuto novelu, tak dá možná signál pro přípravu další právní úpravy, která může v dalších letech nastat, a tím může být například uzákonění třetího pohlaví, kdy například osoba se necítí být ani mužem, ani ženou. Tak se stalo i v sousedním Německu, kde dokonce budovali i záchody pro třetí pohlaví.
Pokusím se však spíše zamyslet, z jakých důvodů spějeme tímto z mého pohledu ne právě šťastným směrem. K odpovědi jsem si vypůjčil citaci, ale i další myšlenky Friedricha Augusta von Hayeka, filozofa a ekonoma. Tento nositel Nobelovy ceny za ekonomii za přínos v teorii měnové politiky a hospodářského cyklu uvádí - cituji: "Ekonomickou nadvládu nelze oddělit od nadvlády nad životem lidí, neboť při kontrole zdrojů nelze kontrolovat i cíle. Co bylo dříve získáno válkou, v současné době lze dosáhnout například šířením falešných hodnot. V tomto ohledu se jako nejvhodnější terč jeví instituce rodiny. Rodina je totiž základní pilíř sociálního společenství." Konec citátu.
Rodinu považuji, jak doufám, i mnoho dalších poslanců a občanů, jako základ státu a národa. Je mi jasné, že rodina v průběhu staletí procházela vývojem. V 21. století čekají rodinu určité výzvy a samozřejmě jiné výzvy, než tomu bylo v minulosti. V současném období multikulturalismu je nutné se však přičinit o zachování funkční tradiční rodiny. Je třeba hájit jejich práva nejen v naší vlasti, ale i v zahraničí. Skrz institut rodiny se kromě jiného uskutečňuje reprodukce společnosti ve dvou rovinách. První je demografická, druhá spočívá v určité hierarchii hodnot. Tato druhá rovina je spojena se socializační funkcí rodiny. Základním prvkem determinujícím stav rodiny je síla tradice udržovaná ve společnosti. Rozvrat společenské tradice má za následek současný pokles reprodukčního potenciálu. Jak uvádějí různé analýzy, existuje přímá závislost mezi četností velkých rodin a mírou podílu tradice na životě společnosti. Geneze reprodukčního chování moderního typu byla podmíněna především odklonem od náboženské tradice, procesy odposvátnění a ateismu. Význam velké rodiny osvětlený tradičními náboženstvími byl systematicky ničen. Globální charakter procesu sekularizace byl spojen s trendem modernizace porodnosti. Ty civilizace a národy, které byly schopny odolat globalizačnímu odklonu od víry a úpadku tradice, si zachovaly vysokou míru porodnosti. Je zřejmé, že v euroatlantické civilizaci probíhá v posledních třech stoletích proces postupného odklonu od nábožensky orientovaného přístupu ke společenskému životu a jeho postupné přeměně na materiálně konzumní. Právě tento zesílený trend zdůrazňující především ekonomické aspekty života vedl k průlomovému otevření se společnosti a její ochotě k širší diskusi, což současně s prolomením rigidních postojů k sociálnímu postavení dříve nerovnoprávných osob.
Pokud jde však o adopci dětí homosexuálními páry, tak ta zůstává nejen v naší společnosti značně kontroverzním tématem. I přes fenomén celosvětové globalizace, kdy obecná míra tolerance většiny společnosti všeobecně stoupá, není mnoho takto ožehavých témat, která by v současnosti společnost názorově rozdělovala, jako právě toto téma. Stoupající míra tolerance dnešní společnosti však postupně přináší ochotu otevřeně diskutovat o problémech a tématech, která byla donedávna naprostým tabu. V předložené novele občanského zákoníku jsou navrženy úpravy v rodinných vztazích. Je zde snaha o to, aby společné osvojení, přiosvojení a pěstounská péče mohly být umožněny i osobám stejného pohlaví. V důvodové zprávě se předkladatelé odkazují na výzkum, které tvrdí, že děti vychovávané lesbickými nebo gay páry mají stejné vhodné prostředí pro výchovu dětí a jejich zdárný rozvoj.
Údajně mají tyto děti normální sociální vztahy s vrstevníky i dospělými. Mohl bych tady však citovat řadu jiných zahraničních studií, které hovoří o opaku. Například americké Ministerstvo práce a zdravotnictví před několika lety publikovalo rozsáhlou studii, která dokazuje zásadní význam biologických otců pro zdravý vývoj dítěte. Tato obsáhlá vědecká studie, která kdy byly provedena v oblasti homosexuálního rodičovství, našla početné a podstatné rozdíly mezi dětmi biologických rodičů a dětmi homosexuálů, přičemž výsledky pro děti homosexuálů byly podprůměrné v téměř každé zkoumané kategorii. Přesto se však najde řada zastánců stejnopohlavního rodičovství, kteří tvrdí, že děti nepotřebují biologickou matku a otce, a hájí praktiku, při níž se děti rodí již se záměrem vynechat jednoho z rodičů z jejich života. A mám obavu, že právě to je ta záměrnost, kterou je třeba zdůraznit. Nemluvíme o vdovách, sirotcích a náhodných těhotenstvích. Mluvíme o dospělých osobách, které se promyšleně rozhodnou přivést na svět dítě, které bude stejně promyšleně zbaveno možnosti navázat vztah se svou matkou či otcem nebo je vůbec poznat.
Co je tedy důležitější? Pocity a touhy dospělého, nebo reálné a přirozené pocity dítěte, kterému bylo odepřeno to základní, mít maminku či tatínka? Mám z tohoto zákona takový tísnivý pocit, že může být i využit nebo zneužit k tomu, aby si mohly stejnopohlavní páry kupovat děti, protože když si člověk odpoví na otázku, kde ty děti se budou brát, dojde jen k tomu, že si je prostě musí někde koupit. A budou rovnou úmyslně vyrábět polosirotky, kteří sice budou v péči dvou lidí, ale pro děti to nejsou ani matka, ani otec, na které mají právo už z Úmluvy o právech dítěte.
Ale abych to vysvětlil blíže. Jedná se mi o to, že Česká republika z hlediska zákonů je velmi liberální v oblasti asistované reprodukce a anonymního dárcovství. Tudíž jsem přesvědčen i o tom, že potom nebude problém zařídit spermie či vajíčko prostřednictvím různých lékařských institucí, to znamená na zakázku pro stejnopohlavní páry. ***
