(10.20 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Oblíbený program, a fakt nebyl vůbec v okamžiku svého vzniku špatný, nebo dva programy, jsou Antivirus A a B, dneska máme ještě Antivirus A Plus. Nevím, jestli si vzpomenete, pokud mě paměť neklame, pokud jsem se spletl, tak se omlouvám, 25. září loňského roku jsme se sešli, už nevím, jestli na řádné, nebo mimořádné schůzi, protože vlastně zasedáme nepřetržitě - vláda předložila ve stavu legislativní nouze návrh novely zákona o zaměstnanosti, zjednodušeně řečeno kurzarbeitu, a chtěla, abychom to schválili ten den v legislativní nouzi. Já jsem v té době vystoupil jako první a navrhl jsem, abychom to projednali v řádném legislativním procesu, protože kurzarbeit je dobrý nástroj, víme i ze zkušenosti našich sousedů, že je to dlouhodobý nástroj a že je dobré takový nástroj pro kritické stavy v ekonomice zavést. Myslím si, že s výjimkou - a chci ocenit tu odvahu - Romana Sklenáka všichni ostatní nehlasovali pro stav legislativní nouze.
My jsme k tomu projednávání přistoupili zodpovědně, podali jsme mnoho pozměňovacích návrhů, zúčastnili jsme se mnoha jednání, jednali jsme se zaměstnavateli, jednali jsme s odbory, jednali jsme s ostatními politickými partnery v Poslanecké sněmovně. Výsledek je takový, že dneska máme 21. dubna, významný den v historii České republiky - trošku odbočím, dnes slaví ODS své 30. výročí založení, jsme o něco starší než Česká republika, dějiny moderní České republiky jsou taky dějiny ODS. Za těch sedm měsíců, které uplynuly od podání žádosti o projednání kurzarbeitu v legislativní nouzi, paní ministryně práce a sociálních věcí nebyla schopna ta politická jednání dovést k hlasování ve třetím čtení, k souhlasu Poslanecké sněmovny, k souhlasu Senátu, k podpisu prezidenta republiky, přitom ten nástroj je důležitý. Místo toho máme programy Antivirus A, A Plus, Antivirus B, které vlastně suplují kurzarbeit. Jednou za dva měsíce vystoupí paní ministryně, usměje se na tiskové konferenci a řekne: Já jsem prosadila na vládě prodloužení programu Antivirus. Mám pocit, že to bylo tento nebo minulý týden, kdy oznámila prodloužení těchto programů do konce května. Ve skutečnosti je to selhání ministryně práce a sociálních věcí, protože chrlí každý den nějaký nápad, ale není schopna dovést do konce své původní nápady.
Dneska máme odpoledne projednávat další zákon v legislativní nouzi, který má zvednout ošetřovné, a to zpětně od 1. března roku 2021. Projednáváme to 21. dubna. Paní ministryně asi nezná reálný ekonomický život, protože buď všechny, nebo naprostá většina žádostí o OČR za březen byly podány, mnohé budou už vyplaceny. Není mi vůbec jasné, kdo to bude administrovat znova. Zaměstnavatelé? Budou psát nové žádosti? Nebo úřady práce to samostatně dopočtou a pošlou? Není mi to... Jasně, líbivá myšlenka. Těžko se s tím bojuje, protože vůbec jakmile v předvolebním roce zpochybňujete nějaký dodatečný výdaj státního rozpočtu, tak slyšíte: Nedělejte to, jsou volby, myslete na ty voliče, to by nám mohlo uškodit. Ale taky musíme myslet na veřejné finance, na zdravé veřejné finance. Jedno bez druhého se dělat nedá.
Dlouhodobě, sedm let, v době ekonomické konjunktury, v době, kdy naši zaměstnavatelé, podnikatelé, živnostníci platili rekordní daně, taky naši občané v rámci DPH a spotřebních daní odváděli rekordní daně a příjmy státního rozpočtu rostly přibližně tempem plus 100 miliard ročně, a vláda za sedm let neudělala nic v dobách hojnosti na výdajové straně, nevytvořila žádné rezervy. Naopak rezervy zdravotních pojišťoven, rezervy Fondu národního majetku - všechno rozpustila. A v době, kdy přišla těžká ekonomická situace, a ta tady je už 14. měsíc, najednou nebylo z čeho brát a valí se nové a nové povinnosti na zaměstnavatele, nové a nové povinnosti. Takže kromě toho, že bojují o ekonomické přežití, naši exportéři bojují, většinou úspěšně, i na zahraničních trzích - tam pomoc vlád byla masivnější, cílenější, efektivnější než u nás - takže mají ztíženou pozici. Kdo jednou vypadne z toho řetězce, už se tam nevrátí nebo se vrátí za cenu velkých ztrát s nějakou dlouhou časovou prodlevou.
A přesto přichází skupina poslanců, která to chce znova ztížit a znova zvýšit náklady. Mám pocit z neformálních jednání, že tady je většina poslanců, která je pro to připravena zvednout ruku a ztížit tyto podmínky. Já bych chtěl, aby tito poslanci sem přišli a řekli: Ano, vědomě zhoršíme situaci těch, kteří podnikají, ano, vědomě jim zvýšíme náklady, je nám jedno, jak to dopadne, protože v říjnu jsou volby a to je důležitější než veřejné rozpočty, ekonomické zdraví našich firem a budoucí daňové příjmy, které budou platit pouze ekonomicky zdravé firmy. Považuji to za mimořádně nezodpovědný krok.
Nikdo nikomu nebrání, aby si svobodně sjednal pět týdnů dovolené, a vím, že ti, kteří si to mohou dovolit, ti k tomu přistoupili už dávno, nepotřebovali k tomu zákon, protože - vrátím se k tomu, co jsem říkal - jsou si vědomi, jak kvalitní mají zaměstnance, a pokud ta firma si to jenom trochu může dovolit, tak jim to samozřejmě umožní. Ne, někteří z nás jsou natolik pyšní, že to chtějí všem nařídit. Místo abychom šli opačnou cestou, zjednodušováním pravidel na pracovním trhu, větší smluvní volností, abychom měli důvěru v dialog a dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, tak se mnozí z vás snaží to ještě víc sešněrovat, aby zákoník práce - podívejte se, zkuste si někdy vzít zákoník práce z roku 1995, 2000, 2005, 2010, 2020, jenom si porovnejte počet paragrafů, nic víc. Každá změna k horšímu.
Místo abychom řešili věci, které by byly přínosné, například podpora zkrácených úvazků ekonomickými nástroji - ano, mnozí osvícení zaměstnavatelé umožňují zkrácené úvazky, vycházejí vstříc svým zaměstnancům, mají dokonce, jak se říká populárně, sdílená pracovní místa, ale to všechno přináší zvýšené administrativní náklady, přináší to zvýšené komplikace při plánování výrobního procesu, ale i při poskytování služeb, a stát není ochoten jakýmkoli způsobem bonifikovat tyto zaměstnavatele, například tím, že by měli nižší sociální odvody za ty zaměstnance, kteří mají zkrácený pracovní úvazek. To by byla správná cesta, to by pomohlo sladění pracovního a rodinného života, zvýšilo by to prostor a bonifikovalo by to i ty osvícené zaměstnavatele, kteří to zase dávno dělají.
Je to jak s tím testováním. Nakonec to musela vláda nařídit, ale mnozí to dělali dávno předtím, nečekali na vládu, protože věděli: V mém vlastním zájmu je mít zdravé zaměstnance a udělám všechno pro to bez vlády k tomu, abych to zařídil, a fungovalo to. Dneska máme statisíce, miliony testů denně, někteří ministři se s tím kasají, už jsme zase v něčem best in covid, no a ty výsledky jsou rozporuplné, když to řeknu úplně napřímo. ***
