(Jednání pokračovalo v 10.00 hodin.)
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážená paní ministryně, budeme pokračovat v našem jednání. Nejdříve vás seznámím s omluvenkami. Pan ministr zdravotnictví Petr Arenberger se omlouvá dnes z dopoledního jednání z důvodu neodkladných pracovních záležitostí, paní ministryně spravedlnosti Marie Benešová se nám omlouvá dnes do 14.30 hodin z pracovních důvodů a paní ministryně Schillerová se omlouvá dnes dopoledne z pracovních důvodů. Paní ministryně je na jednání výboru v Senátu.
Nyní tedy nic nebrání tomu, abych otevřel bod jedna pořadu této schůze, tedy
1.
Návrh poslanců Stanislava Grospiče, Hany Aulické Jírovcové,
Daniela Pawlase a Pavla Kováčika na vydání zákona, kterým se mění
zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 317/ - třetí čtení
Toto jsme přerušili v pátek 5. 3. na 87. schůzi Poslanecké sněmovny. Prosím, aby své místo u stolku zpravodajů zaujal za navrhovatele pan poslanec Stanislav Grospič, pokud je přítomen, a zpravodaj garančního výboru, pan poslanec Petr Beitl. Připomínám, že návrh na zamítnutí i pozměňovací návrhy jsou uvedeny ve sněmovním tisku 317/6, který byl doručen dne 12. února 2021, a usnesení garančního výboru bylo doručeno jako sněmovní tisk 317/7.
Nyní tedy otevírám přerušenou rozpravu. Pan předseda Stanjura se hlásí s přednostním právem. Nicméně rozprava byla přerušena během vystoupení pana poslance Bauera, ale pan předseda uplatní přednostní právo, takže mu samozřejmě dám slovo. Prosím o klid v sále, již jednáme. Prosím, pane předsedo.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Pro pořádek, já jsem s kolegou panem poslancem Bauerem domluvený, domluvili jsme se, že vystoupíme v tomto pořadí.
Nejdřív řečnická otázka, protože jsem neviděl, nevím, kterých 43 poslanců nebo kterých politických klubů podalo návrh na konání této mimořádné schůze. Bezesporu to je klub navrhovatelů, to znamená KSČM, ale pan místopředseda myslím říkal, že bylo 43 podpisů pro to, abychom to dnes projednali, a já pevně doufám, abychom to dnes zamítli. Pokusím se vám možná trochu podrobněji, než je obvyklé, vysvětlit, proč návrh tohoto zákona v této době je mimořádně nešťastný a mimořádně špatný.
Od března loňského roku máme v České republice pandemickou situaci. Někdy v druhé polovině března loňského roku byl první lockdown a vlastně už 14. měsíc se naši podnikatelé, živnostníci, malé, střední, velké firmy, zaměstnavatelé, mnozí z nich, potýkají s velkými ekonomickými problémy. Část z nich nemůže podnikat vůbec, část z nich má omezeno své podnikání a na mnohé další dopadají negativní dopady utlumené české ekonomiky.
Já tady budu dneska hájit zejména zájmy malých a drobných podnikatelů a zaměstnavatelů. Pak se budu poměrně obsáhle věnovat vládní pomoci, co dělá vláda, Sněmovna, horní komora v těch posledních 14 měsících při podpoře podnikání a podnikatelů. Mnozí z nich mají problémy ne proto, že by měli špatný podnikatelský plán, ne proto, že nenabízejí dobré produkty a dobré služby, ale proto, že v rámci boje s covidem přicházeli, přicházejí, obávám se, že by mohli přicházet rozhodnutím státu, které to podnikání omezují. A místo toho, abychom se věnovali palčivé otázce, jak jim pomoci - a vládní většina tady zatvrzele odmítá projednání některých zákonů, které by jim reálně mohly pomoci - tak přicházejí poslanci KSČM a mnozí další, myslím, že sociální demokraté, abych někoho nevynechal, s tím, jak zvýšit náklady v této těžké době podnikatelům, zaměstnavatelům.
Pokud si vezmeme malou firmu, která má 10 zaměstnanců, tak pokud se drží zákoníku práce, tak v tomto roce jejich zaměstnanci budou čerpat 200 dnů dovolené. Pokud by prošel tento návrh zákona, tak nebudou čerpat 200, ale 250. A to mluvím o malé firmě a vím, že mezi námi sedí i velcí zaměstnavatelé. To znamená další výpadek v možné produkci. Přitom díky tomu jsme snad nejdéle v Evropě měli zavřené školy. Mnozí zaměstnanci museli - ne že by chtěli, museli - zůstat doma, aby se postarali o své děti. Podle čísel, která dostáváme každé ráno, už více než 1,6 milionu našich občanů bylo covid pozitivních. Nevím přesně, ta čísla zatím nejsou, kolik z nich je ekonomicky aktivních, kolik je zaměstnanců. To znamená, k tomu přicházela nemoc, karanténa, izolace, další dny, kdy tito lidé nemohli z objektivních důvodů odvádět svůj standardní pracovní výkon.
Jedním z argumentů navrhovatelů je, že v mnohých podnicích již dnes zaměstnanci mají pět týdnů dovolené, a také se argumentuje postavením státních zaměstnanců. Pamatuji si debatu o služebním zákoně, kdy jedna ze schválených výhod pro ty, kteří pracují ve veřejné službě pro stát, bylo to, že budou mít delší dovolenou. Jedním z legitimních důvodů pro toto rozhodnutí bylo jistě omezení, které mají státní zaměstnanci například v otázce podnikání při zaměstnání. Tomu všemu rozumím.
Dneska mají všichni zaměstnavatelé i zaměstnanci vlastně svobodnou volbu, a když chtějí, tak si mohou domluvit pět týdnů dovolené, mohou si domluvit šest týdnů dovolené. Záleží to prostě na domluvě každého zaměstnavatele s jeho zaměstnanci.
Myslím si, když ne všichni, tak drtivá většina zaměstnavatelů od nejmenších po ty největší logicky řekne, že největším kapitálem, který mají, jsou lidé. Protože k čemu máte skvělé nápady, k čemu máte skvělé podnikatelské plány, když k tomu nemáte skvělé zaměstnance? Tento návrh se do této svobody volby vlamuje, něco chce nařídit a v tak ekonomicky složité situaci zvyšuje budoucí náklady našich zaměstnavatelů. To samozřejmě může mít negativní důsledky zejména na ty malé, kteří bojují každý den o ekonomické přežití, a může to přispět k tomu, že některé firmy, někteří živnostníci, kteří mají pár zaměstnanců, prostě skončí. Nebo to může také přispět k tomu, že se sníží počet pracovních pozic. Nevím, jestli je to zamýšleným cílem navrhovatelů - věřím, že ne.
Myšlenka pěti týdnů dovolené je populární. Kdo by to nechtěl? Kdo by nechtěl místo 40 hodin týdně dělat 37,5 nebo 35 nebo 30? Nicméně jedním z výrazných příjmů státního rozpočtu jsou daně, jak daně z příjmu právnických osob, tak daně z příjmu fyzických osob, a k tomu, aby se daně platily, musí firmy, živnostníci, zaměstnavatelé vyprodukovat zisk. Pokud jim budeme zvyšovat náklady, tak se snižuje pravděpodobnost toho, že zisku dosáhnou, že odvedou daně do státního rozpočtu, a stát pak z těchto peněz plní úkoly, které si občané nemohou plnit sami, ať už jsou to úkoly - a v těchto dnech je to mimořádně aktuální - v oblasti obrany, bezpečnosti, ale také školství, zdravotnictví, sociálních služeb, sociální péče. ***
