(10.20 hodin)
Poslanec Adam Kalous: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já bych se chtěl vyjádřit, vaším prostřednictvím, k tomu, co tady zaznělo od pana poslance Výborného. Legislativní rada vlády přece podpořila plnou státní správu, to je prostě fakt. Naopak uvedla, že hybridní model je nesmyslný. A já tady odcituji připomínku Nejvyššího správního soudu z tohoto připomínkového řízení. Takže cituji: "Považujeme za nezbytné upozornit na to, že tato změna," míněna integrace rozhodování, "je proveditelná pouze v systému jednotné soustavy stavebních úřadů jako správních úřadů, přímých vykonavatelů státní správy. Naprosto neproveditelná je naopak při současném modelu výkonu stavební správy a souvisejících agend na obecních a krajských úřadech." Já považuji za velmi důležité, aby to tady zaznělo. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Nyní tedy pan poslanec Čižinský ještě s faktickou poznámkou. Máte slovo.
Poslanec Jan Čižinský: Děkuji, jenom v reakci na předřečníka. Ale já tady přece nebudu číst celý e-mail, to by nás tady zdržovalo, ale Legislativní rada vlády jasně řekla, že mělo být opakované připomínkovací řízení.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: S faktickou poznámkou paní ministryně Dostálová.
Ministryně pro místní rozvoj ČR Klára Dostálová Já se omlouvám, že se tady takhle přestřelujeme, ale to také není úplně pravda, pane kolego, protože Legislativní rada vlády sama uznala, že opakované meziresortní připomínkové řízení by nikam nevedlo, protože to je střet dvou vesmírů, a pochopila vlastně ten návrh, který jsme měli jako kompromisní, jako politický konsenzus. To znamená, i sama Legislativní rada vlády řekla, že chápe to, že opakované meziresortní připomínkové řízení nikam nepovede.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Kolega Čižinský ještě další faktickou poznámku. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jan Čižinský: Děkuji. Když už se o tom takhle bavíme, tak to neřekla Legislativní rada vlády, ale pouze stanovisko předsedkyně Legislativní rady vlády, což je také trochu něco jiného. Rozumím, že se třeba předpokládá, že se v tom lidé nevyznají, ale když už se bavíme přesně, máme se bavit přesně.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Nyní s přednostním právem pan ministr kultury a připraven je pan poslanec Šindelář. Kolega Polanský, jestli tomu dobře rozumím, se odhlásil. Máte slovo, pane ministře.
Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové. Když mi dovolíte, tak bych si dovolil přece jenom ještě připomenout ty základní náležitosti. Už jsem je tady možná říkal, ale snad mi bude odpuštěno, když je ještě jednou shrnu a připomenu. Já jsem ten, kdo pokládá návrh stavebního zákona tradičně za jednu z těch nejobtížnějších chvil a norem v Poslanecké sněmovně, a už během prvního čtení jsem tady říkal, že to nikdy nebývá jednoduché projednávat právě stavební zákon. Ministerstvo kultury patří mezi ty, kteří budou dopady nové legislativy samozřejmě ovlivněni docela zásadním způsobem, to je jasné.
A vlastně kdybych měl znovu připomenout, o co nám jde. Tak my potřebujeme sledovat, aby při nové podobě stavebního práva byla v určité rovnováze udržena ochrana rozvoje individuálních zájmů a na druhé straně ochrana veřejných zájmů. Takže to je vlastně naše pozice a to je to, oč se tady snažíme. Veřejný zájem je to, na čem bychom se měli shodnout, a pokud tedy provádíme změny, tak by se měl i ten zásadně chránit a měli bychom tady ve Sněmovně najít shodu, kde jsou hranice, které by neměly být překročeny, a pak máme šanci vytvořit stavební zákon, který dostojí těm oběma dvěma principům, které se tady snažíme smířit.
A dovolte mi, abych tedy ještě jednou řekl - omlouvám se, že jsem to už také zmiňoval, ale připadá mi to důležité, tak to řeknu ještě jednou. Ochrana kulturního dědictví by neměla být vnímána jako něco, co úplně kritickým, zásadním způsobem ovlivňuje rychlost stavebních řízení v České republice obecně. Velikost chráněného území, památkových zón, tvoří jenom asi 1,4 % území, o kterém se jedná v těch řízení, 1,4 %pouze, na které se vztahuje účinnost stavebního zákona. To je vlastně opravdu nepatrný zlomek, i když já vím, že někde ve významných místech nebo atraktivních lokalitách - ale to rozhodně není hlavní věc z hlediska celkové plochy, na kterou ten stavební zákon působí. Nevnímejme tu věc jenom prizmatem Prahy, kde se ta památková regulace potkává, tam se potkává velký počet vlastníků a investorů. přijímáme ten zákon pro celou republiku. Takže to je jedna věc, kterou bychom měli mít na paměti.
A pak ještě připomenu, že přijímáme tento zákon skutečně pro celou zemi a Ministerstvu kultury samozřejmě záleží na snižování administrativní zátěže, ale to, upozorňuji, nemusí být vždy řešeno právě stavebním zákonem. Mnohokrát se z naší strany mluvilo o zjednodušení tím, že se zintenzívní vydávání plánů ochrany, které umožní vyloučit povinnost vyžadovat si stanoviska příslušných orgánů a podobně. Já tedy jenom připomínám, že existují jiné nástroje, které skutečně jsou důležité z hlediska rychlosti. A to není něco, co patří přímo do stavebního zákona, dá se to prostě dělat jinak. Spoléhat se na to, že jeden stavební zákon nám tohle všechno vyřeší anebo že otázka zrychlení v oblasti památkové péče se tady upraví ve stavebním zákoně, to vnímáme jako také určité nepochopení věci.
Takže to jenom na úvod a teď k té vládní předloze. Vládní předloha stavebního zákona ve spojení s doprovodným změnovým zákonem představovala samozřejmě od začátku v mnoha ohledech nějaký mezní kompromis, kdy si ještě bylo lze představit nějak účinné rozumné hájení zájmů kulturního dědictví podle nové úpravy. Já si současně nemyslím, že kdokoliv, kdo se s vládní předlohou seznámil, by dospěl k závěru, že zájmy státní památkové péče vyšly z tohoto kompromisního řešení nějak posíleny, spíš bych řekl, že pravda je opak. To, co se odehrává s touto předlohou v Poslanecké sněmovně, spíš vzbuzuje obavu, že i to minimum, které bylo dohodnuto, nám spíš nenávratně mizí - is running out - před očima.
Integrace působnosti orgánu státní památkové péče byla zúžena na nemovitosti v ochranném pásmu a orgány památkové péče si podržely pro hájení veřejného zájmu na úseku státní památkové péče formu závazného stanoviska. Proč se o to snažíme? Řada stavebních kulturních památek a kulturních nemovitostí v památkových rezervacích a památkových zónách má hodnoty v drobnostech, v detailech, bez kterých by se celková hodnota těch staveb podstatně snížila. Pokud se projdete po centrech našich měst nebo zavítáte k nějakým osamoceným poutním kostelíkům, tak si hned všimnete těch detailů. To je taková ta hravost, se kterou se naši předkové těm detailům věnovali. A jsou to detaily, které můžeme nechat tedy zaniknout, zmizet, vykašlat se na to, přestat se tím zabývat a nechránit to. A současně se dnes zabýváme stavebním zákonem, jehož metou je zjednodušení postupů a nalezení cest, jak minimalizovat byrokratickou zátěž v souvislosti se stavební činností, v celku logicky pak tady hrozí to, že se ochrana těchto detailů často úplně míjí nebo že vlastně na ně prostě není čas a prostor. Přestaneme na ně myslet. A ono se to míjí právě s tou regulací, která vyplývá z projednávaného stavebního zákona. Takže restaurování vnitřní nástěnné fresky, vitrážového okna nebo řemeslná oprava vstupních dveří do zemědělské usedlosti jsou činnosti, které stavební zákon nezajímají a nechávají problematiku na první pohled jen památkové péči. Pokud jsou však ty samé detaily řešeny v rámci celkové rekonstrukce stavebního objektu podle stavebního zákona, hned se nám v rozhodování objeví stavební úřad a zmíněná integrace působnosti dotčených orgánů. A v rámci přípravy stavebního zákona jsme opakovaně řekli, že pro běžného občana by byla zcela nesrozumitelná vize, že s restaurováním nástěnné malby by měl jednou jít na stavební úřad, kdyby bylo součástí rozsáhlejších stavebních prací, a ve druhém případě by tím orgánem, který by řešil tutéž malbu, byl obecní úřad obce s rozšířenou působností, a to jen z toho důvodu, že tento typ úpravy stavební úřad samozřejmě zajímat nebude. A představa, že jednou o téže malbě bude rozhodovat stavební úřad a u něj bude i spis a podruhé s odstupem pár let, když je třeba přikročit k dílčí retuši, ta věc bude posuzována jiným úřadem, tak to je očividný nesmysl, který vedl k dohodě o míře integrace, která byla prezentována ve vládní předloze a která by se na první pohled v porovnání s integrací jiných veřejných zájmů mohla jevit jako nemístná. Má však věcnou logiku, která vyplynula až z mnoha diskuzí v rámci přípravy stavebního zákona. ***
