(17.30 hodin)
(pokračuje Richterová)
Takže tam jsem samozřejmě se snažila zjistit informace, co by se s tím dalo dělat nějak logicky, poněvadž už dneska v těch úpravách to je samozřejmě dané tak, že poskytovatelé nemusí využívat ta maxima, stropy těch cen a hodnot. To je jasné. Takže je mi jasné to, že navýšení té úhradové vyhlášky neznamená, že u všech služeb dojde k navýšení ceny. Tak to není. Jasně. Ale to, u které služby dojde k navýšení, to vlastně ovlivňují nejenom ti poskytovatelé, ale také kraje podle toho, jakou dávají dotaci. A třeba by tam byla cesta vyjednávat s kraji, že budou třeba u té osobní asistence u těch lidí, kteří jsou v té kategorii příspěvek na péči stupeň čtyři a snaží se vést samostatný život, a proto si sjednávají osobní asistenci, více dotovat ty, kteří prostě objektivně potřebují, poněvadž opravdu nevykonají žádný úkon sami, jsou taková postižení, více dotovat toho poskytovatele, aby tam mohl strávit víc hodin. Tak to třeba byla jedna cesta, co vyjednávat, aby nezůstávaly jediné dvě možnosti, a to dneska je buď péče milující, obětující se rodiny, ale to také není jako úplně správně, anebo ústav. A opravdu mluvíme o těch případech, kterých není zas tak mnoho. Když jsem si počítala, tak mi to vyšlo, že mluvíme třeba zhruba o pěti tisících lidech. To je pět tisíc životů, na které bychom měli myslet, ale současně to není neřešitelné. Takže to je první otázka pro těchto, říkám, zhruba odhadem počítáno pět tisíc lidí.
A co je druhá věc, co se týče těchto garancí, tak si myslím, že další garance, aby vlastně nedošlo ke snížení dostupnosti těch služeb pro lidi, co potřebují velké množství osobní asistence, tak že byste mohli to řešit s asociacemi poskytovatelů. A tam vlastně to téma za mě by mělo být maximálně intenzivní vyjednávání, aby bylo jasné řešení pro těchto, nevím, asi patrně několik tisíc osob, kterých se to týká.
Další věc, která není úplně nekonfliktní vedle tohoto navýšení maximálních limitů úhrad, je zavedení distančních přístupů. A já si myslím, že to je nezbytná cesta, že poskytování distančních služeb i sociálních služeb je v pořádku. Jenom si myslím, že je tam potřeba být zaměřeni i na to vysvětlení, jakým způsobem se zajistí, že nedojde ke snížení kvality. To je celé. Tam je to podle mě jenom o komunikaci.
Ale složitější z těch návrhů, které jste do novely zahrnuli, se domnívám, že je to sloučení pobytových služeb těch domovů do jednoho druhu, že by se vlastně všecko nazývalo domov sociální péče. Ono by to bylo administrativně jednodušší, ale současně by to mohlo jít dost zásadně proti zájmům právě osob se zdravotním postižením. A já jenom si dovolím velice stručně ocitovat tři věty vlastně z preambule Strategie práv osob se zdravotním postižením, kde se uvádí: "Osoby se zdravotním postižením mají právo na dobré podmínky na pracovišti, právo vést nezávislý život, právo na rovné příležitosti, právo plně se zapojit do života své komunity. Všichni mají právo na život bez překážek. A naší povinností jakožto společenství je zajistit jejich plné zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními." A to je myslím si trochu v rozporu s tím, že by bylo velmi snadné na základě sloučení těch služeb do jednoho domova sociální péče být celý život bez nějakého zvážení, jestli by se pro toho člověka nehodilo něco jiného - v té jedné jediné službě. A to tady říkám jako jednu z těch námitek, co mně chodily od různých druhů odborníků, a zase si to ráda nechám vysvětlit, co vás k tomu vedlo, že je to nerozporné. Ale nemám tu zpětnou vazbu, že by to bylo nerozporné, v tom odborném terénu.
Tak to jsou takové dvě velké věci a ještě to jaksi dovysvětlím. To sloučení domovů se zvláštním režimem dnes zaměřených zejména na lidi s Alzheimerovou nemocí v pokročilém stadiu a případně s nějakými dalšími podobnými nemocemi a domovů pro lidi se zdravotním postižením znamená, že se dají dohromady lidi velmi rozdílných projevů té choroby anebo postižení. Jenom chci zdůraznit, že mi není jasné, jestli to je opravdu vedeno jenom tím motivem snížit administrativu a zjednodušit to provozovatelům vlastně v byrokracii. Chápu, že by se tím snížily třeba nároky v období registrace. Stejně tak si uvědomuji, že někdy to může být na hraně, kam by ten člověk přesně patřil. Ale jestli jste si opravdu jistí, že to sloučení domovů se zvláštním režimem a domovů pro osoby se zdravotním postižením je cesta správným směrem?
A poslední poznámka. Stejně tak se vlastně navrhuje sloučení pečovatelské a asistenční služby, což zase znamená riziko, že se jaksi udělá kompromis pro podmínky a postupy platné pro asistenční službu a pro pečovatelskou službu, a hrozí podle mě, ale i podle řady těch, kteří se tomu dlouho odborně věnují, že ten kompromis prostě nebude dobrý ani pro jednoho. Buď tam budou tedy významné zvýšené náklady, anebo snížení rozsahu a kvality služeb. Prostě pečovatelské služby a asistenční služby se jeví podobné, ale není to totéž. Asistenční služby jsou mnohem víc rozlišené tím, jak to vlastně vyžaduje ten sám klient v tom smyslu, že jste-li - dám ten příklad konkrétní, ať si to všichni umíme představit - na vozíčku třeba od narození, jsou takové diagnózy, tak si prostě v té asistenci velice přesně říkáte, co jak chcete, co potřebujete, když na to máte ty schopnosti. A je to něco úplně jiného, když to takhle člověk má, než když se s postupem věku dostanete třeba v nějakém vysokém věku k potřebě té pečovatelské služby a naopak potřebujete být trošku i vedeni k tomu, co ta pečovatelská služba vám může nabídnout.
Snažila jsem se na těchto dvou příkladech ukázat, že si prostě nejsem jistá, že to sloučení asistenční a pečovatelské služby je tak nekonfliktní, jak říkáte, že ze strategie práv osob se zdravotním postižením vyplývá to právo a podpora nezávislého života. A zase, tak jak je to navržené, tak si nemyslím, že to bude podporovat tu možnost nezávislého života. A potom to finálně, co pro některé je opravdu plně existenčně ohrožující - jak se chcete vypořádat u těch lidí, kteří dnes horko těžko vycházejí s tím příspěvkem na péči na asistenční služby, s tím, aby se jim vlastně navyšovaly úhrady, ale nenavýšil se jim ten příspěvek?
Děkuji za zodpovězení.
Místopředseda PSP Petr Fiala: Děkuji. S faktickou poznámkou nyní bude reagovat paní poslankyně Helena Válková. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Helena Válková: Děkuji. Já jsem si úmyslně vzala jenom faktickou poznámku, protože na řadu těch otázek, které tady moje předřečnice paní poslankyně Richterová, vaším prostřednictvím, pane předsedající, nedovedu úplně odpovědět. Nicméně jsme tuhle problematiku také řešili na zasedání našeho Vládního výboru pro práva osob se zdravotním postižením, který probíhal nedávno. A samozřejmě že je to velmi obtížná problematika a že rozlišit přesně ty druhy služeb, a nejen jejich kvalitu, ale i jejich zaměření, může být i pro samotné poskytovatele nikoliv snadné.
Já tady ale vycházím z toho, co tady řekla už i navrhovatelka. Za prvé, nejenže nikdo nechce těm zdravotně postiženým osobám jakýmkoliv způsobem upírat práva, o kterých jste tak přesvědčivě hovořila. Já jen můžu potvrdit ze své vlastní zkušenosti péče o svoji maminku, která bohužel skončila také v takovém zařízení, byť ve vysokém věku, ale i proto, že si myslím, nebo jsem o tom přesvědčena, že musíme poslouchat hlavně ty, kteří mají z té praxe dlouholeté zkušenosti a kteří se na nás, jak říkají navrhovatelé zákona, obracejí s žádostí o podporu tohoto tisku.***
