(13.20 hodin)
(pokračuje Beitl)
Základní výměra dovolené v českém zákoníku práce ve výši čtyř týdnů je z hlediska mezinárodních úmluv a práva Evropské unie zcela v pořádku. Úmluva Mezinárodní organizace práce číslo 132 o placené dovolené publikovaná pod číslem 229/1998 Sb. stanoví povinnost minimálně tří týdnů dovolené za rok práce. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby, respektive její článek 7, stanoví minimální nárok zaměstnance na placenou dovolenou za kalendářní rok ve výši čtyř týdnů. V rámci EU je úprava v českém právním řádu běžná, některé státy mají více, některé stejně. Některé zvyšují nárok na dovolenou s počtem odpracovaných let nebo jej spojují s určitým druhem práce, tedy obdobně jako v České republice například státní zaměstnanci, učitelé, pracovníci ve ztížených pracovních podmínkách. Je dobře, že existuje rozdíl mezi nároky zaměstnanců, jejichž zaměstnavateli jsou ti uvedení v § 109 odst. 3, de facto státní, respektive veřejný sektor, stejně tak jako by měl být zachován rozdíl v jejich odměnách.
Je třeba si uvědomit, že v okamžiku, kdy na pět týdnů dovolené bude právní nárok, dojde k významnému zvýšení nákladů na straně zaměstnavatelů. Již v roce 2017, kdy stejný návrh byl podán formou pozměňovacího návrhu k tehdy Poslaneckou sněmovnou projednávanému návrhu změny zákoníku práce, analytici Hospodářské komory provedli odhad nákladů pro zaměstnavatele a vyčíslili jej na 28 miliard korun ročně. Mluvíme o roku 2018, tehdy byla stanovena tato částka. Vzhledem k tomu, že od března 2017 došlo k nárůstu mezd, lze očekávat, že tato částka bude ještě vyšší.
Zaměstnavatelé potřebují pro získání a udržení zaměstnanců nástroje, které mohou pro tyto účelně použít v závislosti na svých hospodářských výsledcích. V současnosti, kdy na trhu práce zaměstnanci chybí, je tato potřeba ještě aktuálnější. Mezi tyto nástroje patří zaměstnanecké benefity, jako jsou sick days, dovolená nad rámec zákona, studijní volno a další. V okamžiku, kdy stát z těchto benefitů udělá nároky všech zaměstnanců, omezuje soutěž zaměstnavatelů na trhu práce. Kumulace zvyšování nákladů na zaměstnance, ke které v současnosti dochází - zrušení karenční doby, zvyšování minimální mzdy - zvyšuje cenu práce, omezuje soutěž na trhu práce a celkově vytváří excesivní tlak na svobodu podnikání. Navíc bude mít nežádoucí dopady i na zaměstnavatele v neziskovém státním sektoru včetně těch, kteří zaměstnávají osoby se změněnou pracovní schopností. Ještě jednou tedy ze všech zde uvedených důvodů Hospodářská komora České republiky zásadně nesouhlasí s poslanci navrhovanou změnou."
Dalším stanoviskem je stanovisko Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky. Opět cituji: "V rámci meziresortního připomínkového řízení jsme obdrželi materiál Návrh poslanců Stanislava Grospiče, Hany Aulické Jírovcové, Daniela Pawlase a Pavla Kováčika na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. K uvedenému návrhu Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky uplatňuje následující zásadní připomínku.
V návaznosti na předložený návrh tento považujeme především za nesystémový, kdy v současné době proběhlo připomínkové řízení k vládnímu návrhu novely zákoníku práce. Proto nedoporučujeme, aby byly podporovány dílčí návrhy mimo uvedený vládní návrh. Poslanci mohou své návrhy uplatňovat při projednávání vládní novely. Domníváme se, že u podnikatelů by měla být ponechána možnost prodloužení dovolené na kolektivní smlouvě s přihlédnutím k možnosti poskytnutí benefitu zaměstnancům prostřednictvím sick days.
Současně konstatujeme, že realizace předloženého návrhu by zcela zbytečně velmi výrazně prohloubila dlouhodobý problém v zemědělství v čerpání dovolené. I za současné právní úpravy při čtyřech týdnech zákonné dovolené se podnikatelé v zemědělství každoročně potýkají s problémem čerpání zákonné dovolené. Důvodem je nejenom charakter zemědělské výroby, její sezonnost, ale především nezájem a neochota samotných zaměstnanců zákonnou dovolenou vyčerpat. Jak bylo uvedeno výše, domníváme se, že daleko vhodnější a z hlediska praxe pro obě strany pracovněprávního vztahu přijatelnější je stávající právní úprava, která delší dobu dovolené s výjimkou ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce a pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol umožňuje.
V resortu zemědělství je tato možnost dlouhodobě a každoročně využívána tím, že kolektivní smlouva vyššího stupně dává subjektům, pro které je závazná, možnost výběru - buď dovolená v rozsahu pěti týdnů, anebo v rozsahu čtyř týdnů spolu se stanoveným finančním bonusem. Přesto i při této úpravě přetrvává výše uvedený problém, to je již zmiňované nečerpání dovolené. Tato skutečnost pak vede řadu podnikatelských subjektů k obcházení zákona. Dle našeho názoru je právě problematika délky dovolené jednou z mnoha oblastí, kde by bylo žádoucí a prospěšné v daleko vyšší míře využít institut kolektivního vyjednávání a kolektivní smlouvy jako takové, podnikové i vyššího stupně. Problém dovolené je pak o to výraznější, že stávající právní úprava nepřipouští možnost proplácení nečerpané dovolené s výjimkou skončení pracovněprávního vztahu.
Ve výše uvedeném smyslu tedy nelze souhlasit s tvrzením v důvodové zprávě, že navrhovaná úprava nepřináší žádné negativní dopady.
Závěr. Navrhovaná právní úprava v podobě prodloužení zákonné dovolené pouze znásobí případy obcházení zákona, přičemž pro zaměstnance nepřinese v této věci žádné zlepšení, naopak ve svých důsledcích jim situaci zhorší. Tento závěr platí v plném rozsahu pro odvětví zemědělství, nicméně jsme přesvědčeni, že negativní dopady budou ještě širší." ***
