(14.50 hodin)
(pokračuje Stanjura)
A ty k mému překvapení nevydává Bankovní rada, ale vydávají je zaměstnanci České národní banky, tedy úředníci, a navíc součástí takového výkladového stanoviska nebo dohledového benchmarku je vždycky na konci upozornění, že je to stanovisko konkrétního odboru České národní banky a že se to nemusí krýt se stanoviskem Bankovní rady. A je to velmi nepřehledné a velmi matoucí pro všechny hráče na finančním trhu, protože dostanou takzvané výkladové stanovisko a v jeho závěru je napsáno, že se tím nemusí řídit Bankovní rada. Kdybych to měl k něčemu připodobnit, tak představte si, že manažeři firmy rozhodují a vlastník na to nemá žádný vliv, a dělají si, co chtějí. To si myslím, že není správný přístup. Bankovní rada totiž řadu let dala volnou ruku těmto úředníkům a volnou ruku, také odpovědnost, ale ta odpovědnost je jenom teoretická. Můžeme si položit sami otázku, komu jsou odpovědni tito nevolení úředníci, kteří tak silná stanoviska vydávají. Proto říkám, že jsem překvapen, že to nedělá samotná Bankovní rada, to bych tomu rozuměl, ale dělají to jednotlivé odbory. Podle mě to není žádoucí, a dokonce si myslím, že to není ani přípustné. Regulátor, a to je silný regulátor, Česká národní banka, a dohledový orgán podle mě nemůže fungovat na libovůli úředníků. Měl by se ze svého rozhodnutí zodpovídat - dohledový orgán - a nést, explicitně by měl nést odpovědnost za případné škody, které svým vykládáním zákonů může způsobit.
Pak si můžeme položit legitimní otázku, k čemu nám vlastně je celá Bankovní rada, když sama sebe postavila do role pouhého odvolacího orgánu, který se vlastně nesmí míchat do práce jejich úředníkům a rozhodování jejich úředníků. A ta práce, rozhodování těchto úředníků, má vliv na celý finanční trh. Komu se tito úředníci zodpovídají? Jakou mají případnou odpovědnost za chybná rozhodnutí a škody, které mohou způsobit na finančním trhu? V odborné debatě slyším celou řadu příběhů z finančního trhu, kdy Česká národní banka rozhoduje aktivisticky, kdy její výkladová stanoviska jdou nad rámec zákona a někdy jsou také v rozporu se zákonem, který jsme - znovu připomínám - schválili my, demokraticky zvolení poslanci a senátoři.
Na půdě Sněmovny často kritizujeme - anglický výraz je gold plating, česky bych řekl poturčenec horší Turka - a to je jev, kdy k implementaci evropské legislativy přidáváme ještě další vlastní regulace nařízení a podobně. A tím se vyznačují stanoviska České národní banky v poslední době. Pokud oprávněně kritizujeme v mnoha návrzích zákonů, když vláda tento princip uplatní, proč tam přidává něco jiného, proč se nedržíme třeba minimálních parametrů, které nám ukládá společná evropská legislativa, tak vláda to musí vysvětlovat, obhajovat, musí psát důvodovou zprávu, musí čelit naší kritice, musí se s tou kritikou vypořádat. Ale tohle úředníci České národní banky neznají, to nemusí obhajovat, nemusí to nikomu vysvětlovat, nemusí se nikomu za svá rozhodnutí zodpovídat.
A teď si položme otázku, co reálně může dělat finanční instituce v případě, kdy se domnívá, že některé výkladové stanovisko či dohledový benchmarking je špatný a chybný? Jak se může bránit? Smutná odpověď je, paní ministryně, že prakticky nijak. Proti výkladu České národní banky se nedá bránit v okamžiku, kdy ho Česká národní banka vydá, a finanční instituce má dvě možnosti: buď se podřídí, nebo riskuje správní řízení a sankce.
Česká národní banka přitom ve svém úředním sdělení o důvěryhodnosti osob ve statutárních orgánech vyvozuje, že osoba v řídicí funkci finanční instituce, která v minulosti nesla odpovědnost za úsek nebo činnost, která byla Českou národní bankou sankcionována, nebo v ní dokonce byly zaznamenány nějaké nedostatky, může být automaticky, podotýkám automaticky, Českou národní bankou označena za nedůvěryhodnou osobu a de facto jí tím může být znemožněna v budoucnosti i další kariéra v jakékoliv finanční instituci. Teď možná použiji trošku silné přirovnání - ale připadá mi to postavení úředníků nebo těch finančních institucí jako scénář z mafiánského filmu: dostanete nabídku, která se nedá odmítnout. Myslím, že mnozí známe ty filmy nebo ty knihy, v kterých se tento oblíbený obrat mafiánů vyskytuje.
Kdo to bude riskovat z těch finančních institucí? Teoreticky se finanční instituce může obrátit na správní soud. Možná po třech, možná po čtyřech letech se dočká rozhodnutí. Nicméně samotná žaloba nemá odkladný účinek. Takže celou dobu, kdy probíhá tento teoretický soudní spor u soudní instance, musí finanční instituce plnit to, co jí Česká národní banka nařídila, nebo naopak nesmí dělat to, co jí Česká národní banka zakázala. A celou dobu musí - a my víme, že většina významných finančních institucí má vlastníky v zahraničí - takže celou tuto dobu musí management reportovat své mateřské společnosti, že je ve sporu, že hrozí správní řízení a že nikdo neví, jak to dopadne.
Otázka pro nás jako zákonodárce zní poměrně jednoduše: Neměli bychom v zákoně jednoznačně vymezit definici tohoto výkladového stanoviska, jeho závaznost a způsob jeho přijímání? A to v tomto návrhu zákona bohužel vůbec není. Jako by ty oprávněné stesky institucí z finančního trhu nedolehly k uším Ministerstva financí nebo vlády jako celku. Velmi často, a já bych řekl, že oprávněně - já chci zrovna pochválit paní ministryni, tak jsem počkal, aby jí to neušlo, protože ona vždycky říká, že jenom kritizuji - velmi často a velmi oprávněně paní ministryně říká, že náš finanční sektor je stabilní, pevný a zdravý. Já s tím naprosto souhlasím a je to skvělá zpráva pro Českou republiku a české občany. Ale když to současně porovnám s tím, co Česká národní banka vyvádí těmi svými stanovisky vůči finančním institucím, tak si myslím, že bychom se měli zastavit, a než navrhovat další a další pravomoci - a vzpomeňme si, kolik pravomocí jsme přidali v posledních letech - vyřešit tu otázku výkladových stanovisek, jejich závaznosti a jejich způsobu přijímání.
Myslím si, že Česká národní banka musí přestat vystupovat z pozice síly a ke komunikaci s finančními institucemi má používat opravdu dialog, a ne že jednosměrně něco nařizuje, kontroluje, přikazuje, vykládá, a jak jsem říkal - "buď vemte, nebo budete mít problém".
Není to nic nového, není to nic netradičního, o čem mluvím a co bychom měli řešit vůči České národní bance. Můžeme se podívat do některých sousedních zemí, kde to přímo funguje, kde je to přímo uzákoněno, a můžeme se podívat, jak fungují evropské dohledové orgány - EBA, ESMA, EIOPA, jim totiž evropské předpisy přímo ukládají povinnost zohlednit dopady svých doporučení, konzultovat během přípravy doporučení odbornou veřejnost. A především, tato doporučení nejsou rozhodnutím jednoho evropského úředníka, ale jsou přijímána, projednávána, vydávána radou orgánů dohledu, to znamená v našem prostředí Bankovní radou. Je to přímo v evropských předpisech. U nás tuto pravomoc, nevím proč, Bankovní rada přepustila svým úředníkům. Já myslím, že je to pravda. ***
