(16.20 hodin)
(pokračuje Skopeček)
Blíží se Vánoce, myslím si, že lidé se chtějí pomalu vracet do normální situace, musí vidět světélko na konci tunelu, musí se znovu nadechnout, s těmi přicházejícími Vánocemi o to dvakrát více. I těm majitelům obchodů, prodejen, ale i provozovatelům služeb zkrátka před Vánocemi musíme dát zelenou, aby alespoň některé ztráty, které zaznamenávají, aby v rámci Vánoc, kdy jsou samozřejmě vrcholné tržby, tak abychom jim vrátili alespoň něco z těch posledních týdnů, kdy museli být zavřeni. Takže já bych prosil o to, aby okamžitě, nebo velkou rychlostí, byly všechny malé prodejny, všichni malí živnostníci, znovu otevřeny, byť rozumím tomu, že musí nebo budou muset dodržovat některá hygienická nebo režimová opatření. Tomu dobře rozumím, ale nevidím jediný důvod, proč mají lidé chodit pouze do supermarketů, stát tam dlouhé fronty, které zajistila vláda dalším nesmyslným rozhodnutím, kdy reguluje počet zákazníků, resp. jednoho zákazníka na 15 metrů čtverečních. Proč to není 14, 12, 10? Mohli bychom vést takto diskusi.
Za šílenost považuji i to, kam se hysterie dostala ve smyslu doporučení pro například pohřební služby, které musejí pohřbívat ve dvou pytlích nikoliv oblečené nebožtíky; pohřby pouze s 15 účastníky. Skoro se mi to zdá, jako kdyby někteří extremističtí epidemiologové chtěli pomalu začít pořádat pohřby jenom on-line.
Takže prosím, vezměme rozum do hrsti! Určitě není čas na to, abychom tu nemoc jakkoli podceňovali, ale ani není důvod ji nadále přeceňovat a šířit hysterii a strašit lidi a realizovat stále stejné plošné restrikce, které se ukazují, že nemůžou trvat věčně. Jsem přesvědčen, že covid z České republiky nezmizí, že i poté, co tato vlna odejde, se může stát, že přijdou vlny další. A já si nedovedu představit, že v každém takovém okamžiku budeme uzavírat ekonomiku, budeme uzavírat školy, budeme žít izolovaní. Je to obrovský zásah do společenských vztahů, je to obrovský zásah do vzdělání celé jedné generace dětí. Je to obrovský zásah do rodinných vztahů, které i v tomto smyslu, když jsou lidé nuceni být izolováni, dostávají rovněž ránu. Což není dobré ani pro společnost jako celek.
Protože jsem přesvědčen, že vláda aplikuje drakonická a neadekvátní opatření a restrikce, tak nejsem ochoten hlasovat pro prodloužení stavu o 30 dní a prosím vládu, aby vzala rozum do hrsti a začala to opatření aplikovat nikoliv plošně, ale skutečně smysluplně podle toho, jak rizikové skupiny se týkají, a aby skutečně začala rozvolňovat a dala lidem světélko na konci tunelu, aby se mohli nadechnout a obchodníci mohli umazat alespoň část té ztráty během nadcházejícího předvánočního období. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. A nyní pan poslanec Juránek. Prosím.
Poslanec Stanislav Juránek: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážený pane ministře, vážená - a teď nevím přesně, jak to správně nazvat - téměř vylosovaná zpravodajko, a paní ministryně, ať na vás taky nezapomenu, a kolegyně a kolegové. Já jsem nepřišel na první místě kritizovat, já bych velmi rád vnesl do této debaty určité pozitivum.
Za prvé chci panu ministrovi poděkovat, že mně umožnil říkat vůči té nemoci covid systémově nikoli, že z ní mám strach, ale že z ní mám respekt. Já za to slovo respekt moc děkuji, protože si myslím, že bychom se té nemoci neměli bát, ale měli bychom vůči ní mít respekt. A pan ministr mi právě i svým příchodem i tím, že toto slovo použil, umožňuje, abych teď mluvil o tom, že chci, abychom měli k téhle nemoci respekt a abychom ji zařadili do systému. Protože já teď budu mluvit, my jsme v rámci KDU-ČSL podpořili minulý stav a teď zase jsme připraveni v nějaké míře ho podpořit také. A já chci potom konkrétně říct námět, jak by tato věc mohla fungovat systémově.
Ten důvod, proč o tom chci mluvit, je, že se chci se všemi podělit o zkušenosti z kraje, a to z doby, kdy ty kraje začínaly. Není to jenom má zkušenost, je to zkušenost těch třinácti, vlastně i s primátorem hlavního města Prahy čtrnácti lidí, kteří se najednou v roce 2000 ocitli v situaci, že začali řešit krizové problémy v krajích, které před nimi nikdo neřešil. A ony přicházely jeden za druhým. To nejsou jenom povodně, které přišly, to je vůbec, jak jsme měli řešit ekologické havárie, jak jsme měli řešit velké dopravní nehody a jak jsme měli řešit sesuvy a další záležitosti. A my jsme se to učili.
Proto bych řekl, že ten první sbor v prvních čtyřech letech kraje od roku 2000 do roku 2004 byl ve skutečnosti takovou dílnou, která řešila všechno, co přišlo. Mimochodem, byly to i věci zdravotního charakteru. A bylo to učení se, kdo s kým může spolupracovat a jak to může dávat dohromady. A my jsme spoustu věcí vyřešili na úrovni toho kraje, ale ukázalo se, a nejenom u povodní, ale i u řady jiných, že jsme je museli řešit v širším kontextu. A v okamžiku, tady bych řekl, že tady platilo, jakmile už se to týkalo dvou krajů, tak už jsme k tomu potřebovali na prvním místě ministra vnitra, ale týkalo se to třeba i veteriny, týkalo se to i hygieny. To znamená, my jsme to postupně museli osahat a museli jsme se pokusit tyto věci řešit. Řeknu na rovinu, nevěděli jsme mnohdy jak a věci jsme zkoušeli. Zcela určitě v té době nefungovaly internetové sítě tak, jak fungují teď, a zcela určitě kdyby fungovaly, tak by mnohá naše opatření v jednotlivých krajích byla velmi zkritizována.
Shodou okolností společně s Ústeckým krajem má Jihomoravský kraj takovou nevýhodu, protože tam např. odtéká voda z území České republiky a to způsobuje mnoho takových událostí, tak se mně těchto události za osm let stalo 72. Je to obrovské číslo. A bylo také dáno tím, že některé věci nebyly řešeny systémově, to znamená, že teď už zdaleka nemusí žádný hejtman počítat s tím, že by provedl tolik opatření za osm let, když tam bude, když vezmete polovinu, tak že by jich 36 dělal za čtyři roky. A tady chci říct, že postupně vznikaly a předáváním zkušeností o něco rychleji systémově vznikal, vlastně jak reagovat na krizový zákon. Protože my jsme se odpíchávali od krizového zákona, pro nás to byla čítanka, my jsme se to museli naučit. Musíme znát, já jsem si dovolil potom poznat všechny změny, které tam byly zapracovány. A protože to byl můj život, tak ho teď chci předat. ***