(16.30 hodin)
(pokračuje Juránek)
Chci říct všem, že zcela logicky, zcela logicky, když přijde nový problém, a tento problém je nový a je nový na celém světě, tak zcela jednoznačně musí přijít i opatření, která se vezmou odhadem v tu chvíli na základě momentálních poznatků, a teprve budoucnost ukáže, jestli tato opatření byla správná. To znamená, tady bych to chtěl vrátit do té podoby, že v okamžiku, kdy řešíme problém, který před námi nebyl řešen, tak musíme hledat nové cesty a nevíme, jestli jsou správné.
A já tady chci zdůraznit, že jedna věc se nám povedla hned na začátku, a to z mnoha důvodů. A já to uvedu do kontextu té dnešní doby. Tam se totiž povedlo, že - nevím, kdo na to přišel, ale zasloužil by za to Nobelovu cenu podle mě - že jsme začali šít roušky. To tehdy i Mezinárodní zdravotnická organizace říkala, to nemá cenu, to neexistuje. Dneska už máme čísla, já za ta čísla děkuji, a ta čísla říkají, že v celém světě se to naučili od nás. A já řeknu, v čem vidím velkou výhodu těch roušek. My jsme přišli na nějaký nápad, kterého se lidé ujali, protože přišlo něco cizího, my jsme nevěděli, měli jsme strach, ještě to nebyl ten respekt. Byl to ten strach z neznáma, z toho, že na nás něco působí a my nevíme jak a nevíme ještě ani, jak to dopadne. A my jsme najednou měli zbraň. Rozumíte, my jsme byli s holýma rukama. My jsme vůbec nevěděli, co máme dělat. Ale někdo řekl, když si nasadíte roušku, tak to pomůže. A ono to na prvním místě pomohlo psychicky. To byla první věc. A druhá věc, v tu dobu si také na základě tohoto nařízení a toho, že to lidé vzali aktivně, většina lidí, ne ten počet, který je teď v tuto chvíli, většina lidí prostě řekla, jo, je to ta zbraň, a někteří to tolerovali a samozřejmě už od začátku byli někteří, kteří proti tomu reptali. Ale byla to zbraň, byla to obrana, byla to šance. Takhle ale jsou vlastně všechna ta opatření postupně poznávána jako správná, nebo méně správná, mají nějakou chybu. A já se na tohle zaměřit nechci. Já chci poděkovat za toho "psa". Já to zlidšťuji. Já nechci říkat, co to znamená, ale ten PES ve mně vzbuzuje takovou tu domácí důvěru. Já jsem lesák, psa jsem měl a jsem velice rád, že můžu říct, to je prostě přítel. To je prostě něco, co by nám mělo pomoci při všech těch problémech, které teď jsou před námi. A je samozřejmě popsán nějakým způsobem, byla tady řada připomínek, a já k těm vnitřním věcem nemám připomínku žádnou, protože tady zazněly a pan ministr už tady jasně naznačil, že některé věci bude akceptovat, a já pevně věřím, že je akceptovat bude.
Nicméně v systému tam chybí jedna zásadní věc a já o ní chci mluvit. V tom systému chybí přechod z nouzového stavu mimo ten nouzový stav. V tom je problém tohoto systému. Já vůbec neříkám, jestli to má být, jestli máme zachovat těch pět stupňů a má to vzniknout třeba ve třetím nebo ve čtvrtém stavu, ale je zapotřebí ten systém o toto doplnit. Nevím, jestli to bude třeba dalšími stupni, to já nechci radit, protože tam je mnoho variant. Ale systémově chci, abychom skutečně teď - a to je má prosba, to není žádná výtka, nic - jenom abychom věděli, že za určitých okolností ten nouzový stav končí. V okamžiku, kdy to budeme vědět systémově, tak to budeme vědět už jednou provždy. My to upřesníme. Budeme upřesňovat ten čas, ale fakticky to potom znamená, že když bych teď řekl, že třeba nastupuje ve třetím stupni tento nouzový stav, tak my budeme vědět do budoucna, když nebude vůbec nic, budeme začínat z toho, že zrovna jsme ho překonali a už nám tady třeba rok nefunguje a nehrozí covid, tak v okamžiku, kdy přijde tento nebo nějaký jiný vir, který bude takto nebezpečný, tak se dostaneme do té situace třetího stupně a vláda bude vědět aha, to je vhodný čas, tady už můžeme zvážit, že vyhlásíme nouzový stav, protože to odpovídá už těm zkušenostem, které teď zkoumáme a chceme je do budoucna jenom upřesňovat. V ten okamžik totiž se dostaneme, když budeme mít tenhle bod v tom systému zařazený, tak se dostaneme do situace, že bude mnohem jasněji.
A teď řeknu, tam totiž jsou různé možnosti v tom nouzovém stavu. Tam je totiž taky možnost, že ten nouzový stav ukončí vláda sama, protože zjistí, že už ten nouzový stav nepotřebuje. A kdyby tady tento bod byl, tak pro mě není žádný problém, žádný problém schválit dneska třicet dní. Protože já bych věděl, že v okamžiku, že bude stačit těch čtrnáct dní, což nikdo neví, jestli bude stačit, nebo nebude stačit, že se dostaneme na nějakou hranici, která by se dala nazvat "už ten nouzový stav nepotřebujeme, už to vyřešíme jinými prostředky", tak v tenhle okamžik se dostaneme do té situace, že můžeme systémově říct ano, my víme, za jakých podmínek ten nouzový stav skončí.
A má to v tom systému do budoucna ještě jednu velkou výhodu. Ta výhoda je v tom, že ve skutečnosti budeme nastavovat nouzový stav skutečně jenom v těch dobách, kdy to bude potřebné. A znovu říkám, tam není teď otázka parlamentu, aby říkal těch třicet dnů z toho důvodu, že tady tenhle bod není.
To znamená, já tady skutečně doporučuji čtrnáct nebo patnáct dnů, já jsem přesně nepostřehl, kolik dnů to bylo, co navrhli Piráti teď naposledy, kolik to bylo dnů. Tam jde spíš o to, aby se našlo takovéto datum, ve kterém systémově zase budeme pokračovat v něčem, co teď se nazvalo nějakou sedmidenní stabilizací, že teprve po sedmi dnech můžeme říct, že se něco změnilo. To znamená, když tady padlo osm dní, tak to je vysloveně málo, to znamená, mělo by to být čtrnáct, patnáct dnů, patrně patnáct dnů, že by byl ten ideální stav, abychom se přesvědčili, co to dělá teď bezprostředně.
A znovu říkám, kdyby tady existoval jasně daný ten bod, ve kterém by bylo řečeno ano, my třeba po třech týdnech zjistíme, že už nám to funguje, tak my už řekneme, teď už můžete. Ale samozřejmě, že tady jsou okolností různých věcí, ale teď říkám, ony vždycky budou nějaké významné dny, víceméně ano, máme Velikonoce, které jsme strávili s covidem, teď jsou Vánoce, které v nějaké míře už s covidem patrně také strávíme, ale to je možné zohlednit a nemusíme mít úplně všechno napsáno. A znovu říkám ještě jednu věc, nemůžeme kvůli operativě si myslet, že uděláme stoprocentní výčet toho, co se má anebo musí dělat, ale aby tam byl jasně daný bod, který nám umožní, abychom řekli: končí nouzový stav.
To znamená, já to dávám skutečně jako podnět panu ministrovi, a řekl bych, kdyby tady byl kolega Hamáček, tak bych to řekl i kolegovi Hamáčkovi a řekl bych to i předsedovi vlády. A dávám to jako námět, který by nás mohl spojit, protože bychom mohli na téhle věci dojít k určité shodě. A dopracování v tomto duchu je z mého pohledu důležitější než dopracovat jednotlivosti, které se dají pochopit, a nějaké nesrovnalosti, ke kterým tam došlo. Pevně věřím, že pan ministr nebo jeho tým navrhne k úpravě.
Takže já se ještě jenom k jedné věci vrátím. Budeme-li mít takto jasný bod, budeme srozumitelnější vůči lidem. A já tu srozumitelnost beru za nás za všechny, protože teď, v tuto chvíli, o tom nouzovém stavu rozhodujeme většinou téhle Poslanecké sněmovny a já to beru bez ohledu na to, jestli projde ten, nebo jiný pozměňovací návrh, tak to beru, že to je naše rozhodnutí. A já jenom prosím, abychom tu diskusi tady brali, že měla být podnětná na prvním místě, a já k tomu chci, k tomu podnětnému, přispět, a že by měla být podnětná v tom, abychom společně postupovali, a teď řeknu systémovým způsobem, který bude lidem srozumitelný, a najde se víc lidí, kteří potom budou ochotni na základě respektu k tomu covidu přehodnotit svůj systém a třeba i kvůli druhým lidem začít nosit roušku.
Děkuji za pozornost.***